FAUX PAS

Koupila jsem si slepici. Zmraženou. V kantýně fabriky, kde jsem fotila nejlepší pracovníky, prodávali všechno.

Po pracovní době nesla jsem si v letním parnu slepičku v úzkém proutěném košíčku domů. Lehoulinké bílé šatečky ke kotníkům povlávaly, koketovaly s letním vánkem.

Přibrzdil. Okénko sjelo dolů. Soudruh náměstek. Překvapilo mě to. Po té, kdy jsem svou schůzovní řeč na celofabrikovém sněmu zahájila slovy:

„Vážení přátelé, bez konkurence nedosáhneme ničeho...." mě v lásce zrovna neměl. Přitom mi nemohl nic vytknout, mým úkolem bylo přesvědčit vedoucí úseků k zapojení se do socialistické soutěže.

Teď se na mě ale nemračil. Tál svůdným úsměvem. Hravě jsem přijala jeho nabídku, že mě odveze domů a nastoupila do vozu.

Lehce jsem rozevřela stehna a úzký košíček mezi ně vsunula. Příjemně to chladilo.

Pak, během cesty, zahráli jsme si svou etudu (krátký prozaický útvar na předem dané téma). Nikdo z nás dvou nebyl pravdivý. Celé to zbytečné svádivé vystoupení, směšně ubohé, se mi někdy připomene. To, když podobnou scénku zahlídnu ve filmu.

Naše etuda měla ale nakonec komicky lidský závěr.

Vystupovala jsem z vozu a v tom si jí všimla, krvavé rudé skvrny na bílé kožešince. I náměstek si té skvrny, co po mně zbyla, všimnul. Jeho tvář se proměnila. Úsměv sebejistého svůdníka mizel. Jak tohle proboha vysvětlím manželce, dalo se vyčíst z jeho výrazu.

Než jsem se stačila vzpamatovat, přibouchl dveře a byl pryč.

Zůstala jsem stát u kraje silnice. Bílá sukénka, s rudou mokvavou skvrnou vpředu i vzadu, povlávala ve větru. Krvavý rozmražený vnitřek slepice protekl košíčkem přes bílé hedvábí a potřísnil i bílou kožešinku na sedadle rodinného vozu náměstka.

Druhý den náměstka potkám, ten ale jako by přede mnou prchal.

„Pane náměstku!"

„Soudruhu náměstku!"

„Já bych vám jen chtěla vysvětlit..."

"Nic mi nevysvětlovat nemusíte...nic mi nevysvětlujte!" zasupěl náměstek.

A tak se o slepici nikdy nedozvěděl. A mě už taky nikdy nesvezl.