Alter ego

„Co jsi mi udělala na oběd, panenko?“ zeptal se jako každého odpolede.
„Škubánky, panáčku,“ odpověděla mu a postavila před něj plný talíř. Chvíli se v tom šťouchal vidličkou a ona přihlížela.
„Víš, já dnes nějak nemám hlad,“ řekl nakonec a odsunul talíř.
„No, já to taky nemohla. Chtěla jsem zkusit, jestli to přece jenom nesníš,“ řekla, „tak to spláchnem do záchodu.“
Podíval se na ni a oba se začali smát jako blázni.

Z malého bytečku v „hokejce“ – jak lidé říkali jejich zakřivenému činžáku – sjeli výtahem dolů, pospíšili si z mírného svahu až k rušné křižovatce, nechali projet automobily do Těšína, pak šli kolem pumpy, pořád dál, až na alejemi starých stromů lemovanou, úzkou silnici do Frýdku. Teprve tady zpomalili. Zastavili se nedaleko domku s velkou zahradou, plnou květin a ovocem obtěžkaných jabloní.
„Tak budeme bydlet,“ pomyslel si on.
„A budeme tam mít spoustu dětí,“ pomyslela si ona a přitulila se k němu. Šli dál. Občas kolem projelo auto. Chytil ji kolem pasu a když někdo zablikal světly či zatroubil, přitáhl si ji pevněji.

„Petříku, proč ty sis mě vlastně bral?“ ptala se ho a hladila jeho hruď. Od vzdálené silnice do Těšína k nim doléhalo občasné zasvištění pneumatik, jinak nic. Okna domků na předměstí blikala do tmy. Položil svou dlaň na její ruku a pevně ji stiskl. Žádnou jinou odpověď neočekávala. Za chvíli už spala. Otočil se k ní a políbil ji na čelo. Ze svých rtů olízl kapičku slaného potu. Zavrněla ze sna a on se podíval na její tvář ozářenou měsícem. Ústa měla pootevřená, za rty bílé zoubky, nad nimi křivka nosu, a pak už jen víčka očí a husté obočí, dosud spojené několika chloupky v jedno. Jako by se pořád mračila. Často se tak na ni večer díval a vždy objevoval něco nového, dosud nepoznaného. Pokaždé se toho trochu lekl – cítil se jako vetřelec v cizí ložnici. Ale za denního světla se mu zdálo, že ji znal už staletí.

„Tak díky, Jardo, a někdy se zastav,“ řekl Petr řidiči vétřiesky, který jej naložil u brány staveniště elektrárny a teď mu zastavil před vraty skladu, kde pracoval. Nahmatal kliku dveří, stiskl ji, ale pak se ještě obrátil zpět, sebral ze sedadla tašku a čepici, a vycouvával z kabiny ven.
„Jasně, možná v poledne,“ stačil odpovědět Jarda, ale poslední slovo mu od úst odtrhla stojedenáctka, projíždějící kolem nich. Spolu s posledním Jardovým slovem přibrala i Petra a dveře za jeho zády.

Petr se protočil mezi oběma vozy a zůstal ležet před chladičem vétřiesky, přikrytý polámanými dveřmi jako peřinou. Jarda vyskočil z kabiny, strhnul z Petra plech dveří, ale když uviděl jeho potrhané šaty, údy rozhozené do všech stran a z ran prosakující krev, otevřel jen bezradně ústa. Kousek dál, opřený o blatník stojedenáctky, stál její řidič a zvracel do prachu cesty.

Dveře resuscitačního sálu se tiše otevřely a dovnitř proklouzla ženská postava, navlečená do sterilních, nemocničních šatů. „Jen pár minut, mladá paní,“ řekla sestřička a zase zmizela.

Rozhlédla se po slabě osvícené místnosti, plné pípajících a blikajících přístrojů, a snažila se zorientovat ve směsi káblů a hadiček kolem lůžka prapodivné konstrukce. Uprostřed toho všeho ležela, zčásti zavěšená na kladkách, postava muže. Mohl to být kdokoliv.
„Petříčku, to jsem já, Andula,“ pronesla do prostoru sálu, k bílé kouli ve hlavách lůžka, ale nejistě, jako by mluvila sama se sebou. Odpověděly jí jen zvuky přístrojů. Z toho pohledu se jí stáhlo hrdlo, z pachu desinfekce se jí udělalo mdlo.
„Petříku?“ Projížděla očima po povrchu bandáží a sádry a hledala jedno zdravé místečko. Nenašla, a neměla se čeho dotknout. Svěsila ruce podél těla a mlčela. A když konečně klaply dveře a sestřička oznámila konec návštěvy, pozvedla na rozloučenou ruku a odešla.

„Petříku, budeme mít návštěvu!“ řekla a pohladila ho po vlasech. Sedla si k němu na opěradlo křesla a chvíli jej pozorovala.
„Petříku, proč nic nemluvíš? Lékaři říkali, že bys mluvit mohl. Petříku?“
Vstala a odešla do kuchyně. Nedíval se za ní, pozoroval špičku své hole, o kterou měl opřenu bradu. Vykoukla z kuchyně:
„Přijdou tví kamarádi z polského Těšína!“
Pootočil se k ní, ale bradu nezvedl.
„Já je neznám, ale ty asi ano. Nějaký Zbyszek s Terezkou,“ řekla.
Jeho zrak dále zkoumal tvar špičky hole.
„Už by tu vlastně měli být.“
Nepohnul se ani ve chvíli, kdy zazvonil zvonek a jeho žena šla otevřít. Ale když se v otevřených dveřích objevil urostlý mládenec se společnicí, když předal hospodyňce kytici a dvorně jí zpolska políbil ruku, stál ve dveřích obýváku a díval se na to. Nechal se přivítat, a když mu podali ruku, podal ji také. Ale neusmál se a neřekl ani slovo.
„Dzień dobry Piotrku,” řekl mládenec.
„Dzień dobry,” přizvukovala mladá žena. Petr mlčel.
Posadili se do křesel naproti sobě, srkali čaj a přikusovali sušenky.

„Hm,” řekl Zbyszek a obě ženy se k němu otočily. Ale Petr jen okusoval svou sušenku dokulata a drobil si na kalhoty.
„Dobre ciastka,” řekla mladá žena.
„Pyszne,” potvrdil její muž.
„Andulo, dasz mi receptę?” zeptala se Polka.
Na parapetu bzučela moucha, a když našla škvíru ve sklopeném okně a vylétla ven, všem se ulevilo. Jen Petrovi to bylo jedno. Okusoval už docela malé kolečko. Nechával si na tom záležet a šilhal na konečky svých prstů.

Pak poslední kulatý drobeček polkl, utřel si prsty do nohavice a odkašlal si. Všichni na něj pohlédli. Andula poplašeně, oba hosté plni očekávání.

„Tych ciastek nie upiekła ona,“ řekl zřetelně Petr. Seděl vzpřímeně a díval se jim do očí. Ústa pevně stisknutá. Oba hosté se na sebe podívali, a pak na Petra. Andula seděla se široce otevřenýma očima a třásla se jí brada.
„On mluví!“ šeptala, „Polsky!“
V jedné ruce držela talířek s hrníčkem čaje, druhou si utírala nos. Slzy jí tekly po tvářích a ona se usmívala.
„Má pravdu, já je nepekla, ty máme od pekaře naproti,“ řekla po chvíli a zvedla se. Jako náměsíčná přistoupila k Petrovi a položila mu volnou ruku na rameno.
„Petříku!“
„Zostaw mnie!“ zavrčel Petr a odtáhl se od ní do nejzazšího kouta svého křesla. Andula ucukla, šálek sklouzl z talířku a rozbil se na parketách. Ihned poklekla a začala na talířek sbírat střepy. Petr se na ni podíval, pak na hosty, vysunul bradu vpřed, ťukl holí do podlahy a řekl:
„Ona w ogóle nie potrafi piec. Ona nic nie umie!”

Zul si bačkoru. Z ponožky mu trčel holý palec. Zakýval ním. „Nic nie umie,“ řekl a vstal. Opíral se o hůl a procházel kolem nábytku. Projížděl po něm rukou a ukazoval hostům čistou dlaň:
„O tu, proszę,” a: „i tu też! Wszędzie pełno kurzu!”
Dobelhal se k oknu, holí rozhrnul záclonu.
„Proszę, przez te niemyte szyby świata nie widać.”
Za okny leželo předměstí se svými zahradami a rodinnými domky, za kopcem na obzoru se rozkládalo panoráma Beskyd.

Stál opřen oběma rukama o hůl a těžce oddychoval. Andula odešla se střepy do kuchyně a dlouho se nevracela.
„Ty chyba przesadzasz,” řekl Zbyszek.
„Ja że przesadzam? Ja? Czystą prawdę mówię!” Tvář mu zkřivila zlost. Tereza vstala a odešla za Andulou do kuchyně.
„Ja ci coś powiem,” zasyčel a naklonil se ke Zbyszkovi, „w łóżku też jest do niczego! Zimna jak dupa zakonnicy!”
V kuchyni zařinčelo nádobí. Petr se napřímil, zamával holí a vykřikl:
„Ja cię, ty cholero, jeszcze nauczę!”
Hůl zachytila vázu a kytice se rozlétla po pokoji. Petr ztratil rovnováhu. Zbyszek vyskočil, ale Petrova hlava už udeřila o parkety. Zaduněla jako meloun, hozený mezi ostatní na přívěs traktoru.

Dovolila jim, aby jí pomohli přenést ho do ložnice. Ale pak už je vyprovodila ke dveřím. Hned se vrátila k Petrovi do ložnice, opatřila mu bouli na hlavě, mokrým ručníkem utřela jeho zpocenou tvář i dlaně. Stála nad ním a zkoumala jeho rysy.
„Kdo ty vlastně jsi, Petře?” řekla. Rychle se svlékla a vklouzla za ním do postele. Lehla si hodně blízko a položila mu dlaň na prsa.

Aniž by otevřel oči, položil svou ruku na její, stiskl ji a zašeptal:
„Jsem tvůj Petřík, panenko! Copak už to nevíš?”

Jeho dlaň se uvolnila a on začal hluboce oddychovat. Dlouho pozorovala jeho tvář. Pak schoulila svou tvář do ohybu jeho paže a posléze usnula také.

Pár chloupků dotvářelo její obočí v jednu hodně prohnutou křivku.