Spojeni

    Čárlí hodil radostí zadečkem a jeho černé fleky, na každé půlce zadečku jeden, zmizely za rohem. Užívá si nové volnosti, kterou mu dopřává vánoční dárek, flexibilní vodítko od jeho pána, mého syna.

Jeho radost je moje radost.

Pospíchám za ním, mám jej ráda v dohledu, ne všichni psi se chovají přátelsky. Právě strká nos do sněhu….  

Ach!

Ne!!!

To nééé……

Nad ním stojí stejně zbarvený, stejně chundelatý pes, třikrát větší než on, má otevřenou tlamu a chce ho kousnout do krku.

Strnu.

Je pozdě.

Nemohu nic dělat.

Vkládám veškerou energii do  jediného cíle, musím zastavit čas.

Naráz vše utichá, pohyb se zastavuje….

Probouzím se a doznívající pocit zoufalství vystřídá úleva.

    Je štědrý večer, jsme po večeři, dárky jsou rozdané a Čárlí dává najevo, že  by rád ven. Hlásím se dobrovolně a ráda, že půjdu s ním, po všem tom shonu mi večerní procházka a jeho radost udělá dobře.

  Čárlí hodí zadečkem a mizí za zatáčkou, pospíchám za ním. Najednou se objeví pes, kterého jsem viděla ve snu. Uleví se mi, když vidím, že jej drží na vodítku nějaká osoba.

Ale co to proboha dělá? Podívá se na nás a pouští psa z vodítka. Ten běží  s výhružně postaveným ocasem přímo k Čárlímu.

Stačím se zeptat: “To je pes, nebo fena?“

„Pes.“ odpoví postava ženským skřehotavým hlasem.

To už Čárlí přechází z tlumeného vrčení do úzkostného vytí.

Strhávám ho k sobě a beru na ruku.

Štěkne a odevzdaně si opře hlavu o mé rameno.