LEONARD

Ty drobky. Věčné úlomky chleba: střída, kůrka, kmín. Myši! Pochytám je.

Marison bojoval s hlodavci už několik let. Občas se mu podařilo lapit polního všežravce do smrtících spárů ocelové gilotiny, ale problém to nevyřešilo. Právě naopak. Jakoby drobků přibývalo. Naučil se již schovávat chléb do ledničky, ale krajíce nepočítal. I tak nacházel ráno na podlaze všudypřítomné drobty. Někdy se vydrobená stezka táhla až k televiznímu pokoji, kde rád uléhal na ošumělou pohovku, aby byl znovu a znovu obtěžován tlakem okoralých kousků tlačících přes vyžehlenou košili.

Probouzel se zbrocen ledovým potem: Zdálo se mu o malých tlapičkách bubnujících na hrudi, bloudících po Marisonově těle směrem k obličeji, nozdrám, očím.

Krysy! Potkani! Pískomilové!

Marison si nechal předepsat prášky na uklidnění.
“Krysy, říkáte?” zeptal se freudovsky obrýlený psychiatr a předepsal Marisonovi růžové a bledě modré tablety. Drobků ovšem neubývalo.

V listopadu se začal znovu probouzet. Lehce otupělý psychofarmaky sešel potichu do kuchyně pro sklenici vody. U stolu tiše seděla neznámá stařena. Marison si protřel oči. Nesnil.

“Co tu chceš?”
“Já zde bydlím,” pravila.

“Myslím, že ne. Žiji sám.”

“Dělíš se se mnou o chléb. Jsi dobrý člověk.”

“Já tě neznám.”

“Spím ve dne, v noci jím.” řekla stařena a zapila krajíc chleba vodou z láhve.

“Ty jsi ta moje krysa?” zeptal se opatrně Marison.

“Ano,” odpověděla stařena, “Moje lože je ve sklepě, kam ty nechodíš.”

***

“Okamžitě si ukliď ten bordel v pokoji nebo dostaneš přes držku!”
Matka se sehnula nad Leonardem a vrazila mu varovný políček. Mladý spisovatel si v sebeobraně zakryl obličej. Ať neslízne další! Bolestně zaúpěl. Tak se snažil, tak pečlivě vybíral slova do své soutěžní povídky! Jednou vyhraje, jednou napíše roman, ve kterém nechá matku chcípnout a sežrat vlky! Zatím ale přetře Ironem zrcadlo a…

“Přestaň si hnípat uhry nebo ti ty ruce narvu do prdele!”