Vraž do toho šestnáct vajec aneb Líheň, ten zázračný stroj

Kromě ryb miloval můj bratr od dětství  i pernatou zvěř. Už v jarém věku sedmnácti let jsem tak díky němu trénovala na pozdější kariéru čarodějky. No řekněte, které z nás se v dnešní době poštěstí pohybovat se po domě hned se dvěma sovami na ramenou? Neposedný bráška totiž při svém pravidelné procházce v korunách lesních stromů objevil hnízdo kalouse ušatého. No a když už byl nahoře, tak ho rovnou i vybral a obě ošklivé chlupaté bílé kuličky přinesl domů. Načež jsme s bratrem převzali funkci starých sov a přeorientovali se na noční život. Střídali jsme se ve vstávání a během noci jim nosili do improvizovaného hnízda na půdě nudličky syrového hovězího i vepřového masa. Jednou jsem přinesla i krtka, kterého jsem našla na cestě přejetého, snaživě ho přepižlala napůl, ale toho sovičky k mému zklamání bůhví proč nechtěly.

Když kalousi dospívali, zkoušeli létat nejprve na půdě. Neznalá věci, nastavila jsem začínajícímu letci předpaženou, namísto upaženou ruku. Ovšem pouze jedenkrát. Sova, přistávající na vaší hlavě, není totiž zážitek, který by si člověk přál zopakovat víckrát za život. Zdrápané čelo a ušiska vyfackovaná křídly téměř k hluchotě vám správný postup vysvětlí názorněji, než jakákoli instruktáž sokolníka… Později jsme jim nechávali otevřené okénko a oni létali ven a vraceli se méně a méně, až jednoho dne definitivně vylétli z hnízda. V tu dobu chodil brácha posmutněle, jako stárnoucí rodič, který hledá nový smysl života v době, kdy ho jeho s péčí vypiplané děti už nepotřebují.

O pár týdnů později už šťastně stavěl na zahradě voliéru, protože zcela nečekaně ulovil na stromě papouška. Dobratice samozřejmě nespadají do tropického pásma, ale takové otevřené okno u nepozorného chovatele se občas zaslouží o zpestření místní fauny.

Jakmile bratr dospěl, oženil se a začal s plným nasazením znovu budovat zahradu ve svém novém bydlišti. Nejprve rybníček a hned poté holubník. Dnes je majitelem neobyčejně uvědomělého hejna poštovních holubů, které se vždy oddaně vrátí domů (dokonce i z belgického Ostende). Neomylností a rychlostí své holubí letky získal šťastný bratr obrovský zlatý putovní pohár, jehož vlastnictví si hodlá obhájit i v dalších letech. Jeho nadaní holoubci ho milují víc, než Popelku, takže očekávám, že své mety i dosáhne.

Před několika lety si brácha udělal radost a ke čtyřicátým narozeninám si pořídil líheň. Těch nepřeberných možností, co najednou získal! Stačí sehnat oplodněné vejce a zbytek zařídí přístroj. Díky umělé kvočně se mu po dvoře procházejí slípky araukany se zelenýma nohama, snášející světlounce tyrkysová vejce (údajně téměř bez cholesterolu), zahradu hlídají hnědé husy, v nepoužívaných králíkárnách si lebedí maličké křepelky a ve voliérách běhají podobně mrňavé koroptvičky. Rodiče byli obdarováni párem divokých kachen s upravenými křídly, protože měli na zahradě úplně „nevyužité“ jezírko s lekníny. Vloni na jaře jsem bráchu zastihla na zahradě u našich, jak s plným nasazením zabetonovává sloupky a poté k nim přivazuje plotové pletivo. Udivilo mě, k čemu rodiče potřebují další plot uvnitř zahrady, ale tatínek mi s odevzdaným výrazem prozradil, že Peťa se mu rozhodl udělat radost a jako bývalému myslivci mu buduje bažantnici…

Od spřáteleného aktivního myslivce pak brácha obdržel hromadu bažantích vajec, které s láskou a péčí uložil do líhně, v níž se vyhřívala a zdárně vyvíjela, až do doby, kdy na vývěsním sloupu zahlédl nanejvýš poplašnou zprávu o plánované osmihodinové odstávce elektrické energie v celé naší vesnici. Nemaje záložního agregátu, jevil známky opravdové ustaranosti.

Navrhla jsem, že bych švagrové půjčila svoji podprsenku velikosti šest, která mi zbyla z dob poporodních. Se svými jedničkami by tak získala spoustu volného prostoru pro zahřívání všech nasezených vajec na vlastní hrudi. Švagrová opáčila, že z vajec se jí dělá už natolik zle, že pokud by Peťa jen naznačil, zasedne je všechny a s nevšední radostí… Bažantí mimina byla nakonec zachráněna akcí „kulový blesk“, při níž brácha s pomocí kamaráda přenesli opatrně celou líheň do auta, převezli do sousední vesnice k rodičům a druhý den zase zpátky k němu.
Jakmile se malí bažantíci vyklubali a odrostli, byli převezeni do nového bydliště v Dobraticích. Radost mému otci činilo hejno jen pár týdnů, protože pak bylo objeveno kuní samičkou, užaslou z faktu, že má zničehonic spižírnu přímo pod nosem. Ačkoli se utrápený otec i bratr snažili bažanťata ochránit ze všech sil, bylo to marné, bylo to marné, bylo to marné. Do sklopce se chytil sousedovic kocour a ostatní pasti dopadly podobně. Zato kuní mláďata měla plná bříška a samotná kuna si musela připadat jako v supermarketu při lednových slevách.

Řekla bych, že zvířata vycítí energii myšlenek člověka, který se jim s takovou vášní věnuje celý svůj život. Jsem si totiž jista, že mně by se něco podobného stát nemohlo. Ulovit jen tak do ruky divokou tetřeví samici, zmateně bloudící po dětském hřišti uprostřed vesnice, to se může podařit jen bráchovi. Však tomu pracovníci CHKO Beskydy vůbec nechtěli věřit, když jim brácha volal a sděloval, kde a jak toho chráněného opeřence chytil. Přijeli se přesvědčit, zda se skutečně jedná o tetřevici, a teprve až poté poslali veterináře, aby ji přepravil zpátky do hor.

Myslím, že může přiletět prakticky cokoli, můj bratr je tu a rozhodně připraven…

A jestliže je pravda, že kuře považuje jakoukoli pohybující se věc, kterou po vylíhnutí spatří jako první, za svoji mámu, pak mohu zodpovědně prohlásit, že případnou soutěž o matku s největším počtem potomků, by s přehledem vyhrál - můj bratr.