Láska je sobecká

 Láska je sobecká

 „Dnes vypadáte spokojeně, pane Kostka,“ zhodnotil mladý barman, když viděl jeho rozzářený obličej.

„Také jsem, Riki, také jsem. Manželka je konečně těhotná.“

„Gratuluji!“

Robert Kostka se pousmál, přivřel labužnicky oči, napil se své oblíbené skotské a chvíli ji převaloval na jazyku, než ji polkl. Ten den měl dva důvody k radosti. Ten druhý byl, že konečně za pomoci svého přítele psychiatra pokořil své trauma a fobii z ostrých nožů.

Robert Kostka chodil do tohoto žižkovského baru, který se jmenoval U pána Vonka, každý čtvrtek. A každý čtvrtek seděl na krajní stoličce vpravo přímo u barového pultu, aby si s barmanem mohl povídat. U baru byly čtyři stoličky a dvě z nich už měly koženku vyspravenou záplatami. Byl to takový trošku už zanedbaný, zaprášený bar s mihotavým načervenalým světlem a vrzající podlahou ze seschlých silných prken plných suků.

Dveře do baru se v té chvíli otevřely a oba k nim automaticky pohlédli. A oba se zatvářili trochu překvapeně.

Na prahu stál muž v dlouhém tmavém kabátě, jenž mu sahal prakticky až na paty, dlouhé bílé vlnité vlasy až po ramena a vrásčitou tvář starce.

Každý, kdo vstoupí do baru, většinou rychlým, zkoumavým pohledem zjistí situaci. Kde je místo, co je tam za osazenstvo a tak.

Ale muž s kostkovanou hučkou nikoliv. Ten muž měl totiž velké kulaté černé brýle a v ruce dlouhou bílou rozkládací hůl. Byl slepý. Jeho hlava zůstala strnulá, ale zato jeho hůl zkoumavě prorejdila prostor před ním. Chvilku stál na prahu a těch několik málo hostí, kteří seděli v ztemnělých koutech a špitali si, náhle zmlkli a konsternovaně na toho starého slepce zírali. Slepec nasál zakouřený odér a konečně vstoupil dovnitř. Bar byl úplně ztichlý, Riki přestal leštit utěrkou nádobí a Robert vrátil od úst sklenici, aniž by se napil.

Slepcova bílá hůl jezdila sem a tam, občas zavadila o židli či stůl, prkna skřípala pod jeho kroky a slepec nakonec došel až na konec místnosti k barovému pultu.

„Mohu vám nějak pomoci?“ rozhoupal se konečně Riki.

Slepec neodpověděl a tvářil se, jakoby ho vůbec neslyšel. Hůlkou si se dotkl první stoličky zleva a jeho ústa vyslovila neslyšně slovo: „První.“ Hůlka zarejdila okolo kruhovitého podstavce druhé stoličky a jeho ústa opět neslyšně řekla: „Druhá.“ Hůl se dotkla třetí stoličky, slepec spokojeně řekl tentokrát nahlas: „Třetí.“ Složil hůlku, schoval ji do hluboké kapsy svého dlouhého kabátu, uchopil třetí stoličku, odsunul ji a posadil se na ní. Dlaněmi si přejel místo na barovém pultu před sebou. „Bušmilku. Dvojtou,“ vyslovil sípavým hlasem.

„Jistě,“ řekl Riki a pečlivě odměřil dvě dávky whisky.

„Tady ji máte. Před sebou.“

Slepec zkušeně přejel špičkami prstů po desce stolu, dokud se hrana palce nezarazila o sklenici. Potom ji naráz vypil a otřásl se.

„Nechcete, abych vám pověsil kabát?“ zeptal se Riki.

„Nebudu tady dlouho. Ještě jednu. Dvojtou.“

„Jistě.“

Slepec natočil doprava a chvíli v této poloze zůstal. Robert se ošíval, byl to divný pocit, když se na něho dívá muž, který vlastně nevidí. Slepec po chvilce napjetí kývl hlavou a řekl: „Dobrý večer, pane Kostko.“

Riki se vyjeveně podíval na pana Kostku a ten zase na něho. Riki přelil odměrku. „Sakra,“ řekl syčivě. Robert se úžasem nezmohl na nic.

„Tu whisky,“ řekl slepec netrpělivě.

„Hned to bude. Promiňte.“

„Slušní lidé na pozdrav odpoví,“ řekl slepec uštěpačně.

Robert se ošil. „Ach promiňte. Dobrý večer. Já jenom... to víte, jak jste mohl... jak můžete vědět, že jsem tady? A že se tak jmenuji?“

Slepec znovu našel svými prsty plnou sklenici, vypil ji a otřásl se. Sáhl do kapsy, vytáhl dvoustovku. „Bude to stačit?“

„Á... ano, jistě.“ přikývl Riki a nechápavě se opět podíval na Roberta. Ten jenom bezmocně pokrčil rameny.

Slepec sáhl do své hluboké kapsy a vytáhl zalepenou obálku. Podal ji směrem k Robertovi. „To je pro vás.“

„Prosím? Pro mě?“

„Jste pan Kostka, ne?“

„Ano, to sice ano, ale...“

„Tak si to vemte. Spěchám.“

Robert uchopil podlouhlou obálku z hnědého hrubého papíru. A zatímco ji převaloval ze strany na stranu, slepec dopil, rozložil svou hůlku, vstal, pokynul na pozdrav a za zvuku šoupání hůlky a skřípění staré prkenné podlahy přešel k východu, vystoupal těch několik schůdků vzhůru, otevřel dveře a zmizel.

„Do háje, co to ksakru bylo?“ zeptal se potichu Robert a fascinovaně zíral na vchodové dveře a žmoulal obálku.

Riki pokrčil rameny. Robert svůj pohled obrátil k obálce, ani nevěděl proč, přivoněl k ní. Necítil ani zápach ani vůni. Rozlepil ji a vyndal složený nahnědlý papír o vysoké gramáži se zvláštní strukturou. Rozložil ho, a když si přečetl, co tam stálo, podklesla mu čelist. Chvíli lapal po dechu, zbledl a kousl se do rtu, až si ho poranil. Ale ani bolest ani kapičku krve, stékající po rtu, vůbec nevnímal. Začal se třást a orosilo se mu čelo. To byla předzvěst psychického šoku, který často dostával při jistém úkonu a o kterém byl přesvědčen, že už nikdy nepřijde. Ale ten stav tady byl znovu. Robert papír zmuchlal a snažil se ho stlačit do co nejmenší kuličky. Seskočil z barové židličky a rozběhl se ven.

Slepce nebylo těžké dohonit. Neurvale ho uchopil za rameno. „Co jste mi to sakra dal?“

Slepec se lekl a sekl po něm hůlkou. „Nechte mě!“ nažil vymanit své rameno ze sevření. „Au to bolí. To strašně bolí! Pusťte mě!“

„Tak mluvte sakra!“

„Měl jsem vám to jenom předat. Odchytil mě nějakej chlap na ulici, popsal mi, kde budete sedět a zaplatil mi, to je vše.“

„Nějakej chlap? A jak ten chlap sakra vypadal?“ Robert si vzápětí uvědomil absurdnost té otázky a to ho i trochu zklidnilo.

Slepec se jenom hořce pousmál. „Jak prý vypadal... to je dobrý.“

Robert mu pustil rameno. „Promiňte. To... víte... ale nedivte se.“ Náhle měl pocit trapnosti a snad se i trochu zastyděl, že on vidí a tem starý pán nikoliv. Jakoby za to snad mohl. Měl takový divný pocit, že je vlastně nepatřičné, že on je úplně zdráv.

Slepec si sáhl na rameno a řekl: „Dal mi tisícovku a ještě jsem na něm vyžebral dvoustovku na whisku. Víte, co znamená pro mě tisícovka při mém invalidním důchodu? Za to si můžu koupit tři láhve whisky. To je taky moje jediná radost. Žádnou jinou himlhergot nemám, tak proč bych vám nepředal nějakou pitomou obálku?“

Robert přikývl. „Hm. Tak se mějte. “Otočil se a kráčel pryč.

„Poslyšte!“ vykřikl za ním slepec.

Robert se zarazil, ale neotočil se.

„Z toho chlapíka byl cítit česnek. Strašně,“ řekl slepec.

Robert na to neodpověděl a šel zpět do baru. Za svými zády slyšel pouze ťukání slepecké hole.

Když se opět uvelebil na stoličku, požádal Rikiho, aby mu sečetl účet. Ten se otočil zády ke stolku s lístky, sčítal jeho útratu a pan Kostka mezitím vyndal papír, snažil se ho srovnat, znovu ho přečetl, zavrtěl hlavou a opět ho zmuchlal. Chvíli tu papírovou kouli pozoroval a potom ji hodil do koše za barem, který byl plný zátek, špuntů papírových ubrousků a obalů od oříšků, které dával Riki hostům jako pozornost podniku.

Když odcházel, neustále přemítal nad tou nesmyslnou větou. Kdysi už přesně takovou větu ve svém raném dětství sám napsal, i když oproti tomuto vzkazu tam byl rozdíl v osobě. Ta věta ho opět uvrhla do zpět do traumatu. Do myslí se mu vracely ty hrozné zážitky. A to se právě radoval, že už je z toho definitivně venku, že práce psychiatra – jeho nejlepšího přítele doktora Jiřího Havlíka, konečně přinesla kýžené ovoce. Ale vše bylo opět najednou jinak a zase cítil v žaludku ten známý tlak, střídající se s křečí. Opět se mu rozbušilo srdce. Na tom listě, který mu doručil slepec, bylo totiž napsáno: ZÍTRA ZABIJU SVOU MILOVANOU ŽENU!

Pan Kostka vyšel z baru a se sklopeným pohledem nervózně šel na tramvajovou stanici. Nevšiml si, že v podloubí je stín nějakého muže. Ten muž tam postával ještě nejméně hodinu, než se vyloupl z přítmí a šouravě došel směrem k popelnici kousek od vchodu do baru. Ten muž měl vlčí zlý pohled, ale zároveň v něm byla jakási probouzející se dychtivost a napjaté očekávání. Trochu napadal na pravou nohu. Měl zrzavé vlasy, byl pihatý a nad levým okem měl velkou skvrnu na kůži.

Riki už před nějakým časem bar uklidil, zamkl a odešel. Muž s vlčím pohledem čekal právě na tuto příležitost. Když se došoural k popelnici a otevřel ji, obličej se mu zkřivil hnusem. Svými rukama v rukavicích se ponořil do odpadků a chvíli hledal. Nakonec našel to, proč se přemohl a prohrabával se v té zapáchající změti. Pečlivě to uschoval do připraveného igelitového sáčku, přiklopil popelnici a šel spokojeně pryč. Pohvizdoval si a při tom si sundal rukavice.

Když přišel Robert Kostka domů, jeho krásná tmavovlasá žena Helena už byla také doma. Přišla pár okamžiků před ním z fitcentra, kam chodila každý čtvrtek „Dnes jsem tam byla naposledy,“ řekla a výmluvně si s úsměvem pohladila břicho. On přiklekl, odhrnul jí svetřík a políbil ji nad pupík. Zavřel oči a objal ji. Helena mu čechrala vlasy a oba si ten pocit sounáležitosti vychutnávali. Budou rodina! Tato novina znovu rozdmýchala jejich vzájemnou lásku, která po několika letech soužití tak nějak ztrácela na intenzitě, jak už to tak normálně bývá.

Nejprve se jí chtěl svěřit a říct jí o podivném slepeckém poslu a o tom hnusném vzkazu, ale potom si to rozmyslel. Nechtěl ji zatěžovat. Je přece těhotná a zítra mají výročí. Před pěti lety se totiž spolu poprvé milovali v jednom omšelém pokoji číslo 33 v malém penziónku, protože neměli kde jinde. On bydlel s nemohoucí matkou v malém bytě a ona tehdy ještě bydlela u svého tehdejšího partnera, s kterým se právě kvůli Robertovi rozcházela. Tehdy si zapřísahali, že každý rok se v ten památný den najdou nějaký příjemný a útulný hotel, kde se pomilují jako tenkrát poprvé.

Když ulehli, po chvilce Helena zašeptala: „Určitě naše dítě chceš, viď?“

Robert se nadzvedl a podíval se na ní. „Samozřejmě, lásko, jak tě to jenom mohlo napadnout, že ne?“

„No... já jen tak. Vždyť víš... chlapi někdy panikaří. Ale neber si to osobně,“ řekla Helena opatrně.

„Nebudu.“

„To je dobře, moc dobře.“

Za chvíli oba pokojně usnuli ve svém náručí.

Každý rok měli stejný rituál. Helena si vzala den dovolené a mezitím si došla do hotelové sauny, na objednanou masáž, nechala si udělat gelové nehty a potom si dala v hotelové kavárně oblíbené kafe latte a tiramisu. Potom odešla do jejich apartmá, aby se oblékla do hezkého červeného spodního prádla a počkala v ložnici na svého manžela, který měl dorazit až navečer z práce. Jejich apartmá mělo opět číslo 33. Rezervovali si pokoj nebo apartmá pouze v hotelích, kde měli některý očíslovaný číslem 33. To bylo číslo jejich kamrlíku, kde se poprvé milovali a jelikož byli pověrčiví, říkali si s nadsázkou, že když si každý rok pronajmou pokoj nebo apartmá číslo 33, jejich láska se vždy rozfouká plamének jejich lásky a nikdy tak nevyhasne. Smáli se tomu, ale oba tomu v hloubi duše vlastně chtěli věřit.

Robert šel hotelovou chodbou, oblečený byl do svého nejlepšího obleku a v ruce držel obrovskou kytici růží. V náprsní kapse měl pouzdro s krásným řetízkem z bílého zlata.

„Promiňte,“ řekl shrbenému pihatému muži se zrzavými vlasy, který se šoural naproti němu, a když ho míjel, trochu do něho vrazil. Muž neodpověděl a šel dál.

Robert znechuceně nakrčil nos. Ten muž strašně páchl česnekem. Proč se vlastně omlouvá on, když do něho vrazil ten zrzoun, pomyslel si trochu zlostně. Ten česnek, zarazil se, chvíli se za mizejícím muži podezřele díval, ale potom mávl rukou a spěchal za svou milovanou ženou.

Otevřel si vlastní kartou a vstoupil dovnitř jejich apartmánu. Dveře do ložnice byly zavřené. Dal kytici růží do vázy a jeho pohled sklouzl na zabalený balíček s mašlí položený na stole. Dárek pro něho, zaradoval se. Jenom ho trochu zarazilo, že nebyl zabalený moc dobře, spíš tak trochu ledabyle. Ale nebude přeci své ženě vyčítat takovou malichernost. Jenom na to u ní prostě nebyl zvyklý.

Prodlužoval ten okamžik, kdy půjde za svou ženou, jako když si malé dítě protahuje rozbalování dárků, aby si co nejdéle uchovalo pocit těšení se na překvapení. Nalil si z pokojového baru kvalitní whisku, pomalu ji ucucával a vychutnával. Jednou rukou přejížděl po stuze na dárku. Taková podlouhlá krabice, co to může být, zvažoval. Potěžkával ji a chrastil jí u ucha. Potom krabici konečně rozvázal. Když spatřil ten dárek, ztuhl. Nejdřív si říkal, že to od jeho ženy je snad nejapný žert. Ale na druhou stranu, vždyť přece ona ví, že už to konečně překonal. A když tak rád vaří a měl ten handicap, který mu to ztěžoval. Všechny ty různé kráječe, které byl donucený používat. Ruční, elektronické a někdy to stejně nebylo nic platné a musel někoho požádat, aby mu pomohl. Ale teď to je snad konečně za ním. Jako dárek dostal totiž krásný nůž v pouzdře. Uchopil ho za rukojeť a prohlížel si ho. Potom se podíval na průvodní popis: Yanagiba je tradiční japonský filetovací nůž. Vznikl v Tokiu. Čepel je dlouhá třicet centimetrů. Hlavní využití najde při porcování ryb, ale též se hodí pro řezání velkých plátků masa. Je broušen pouze z jedné strany, což zaručuje ostřejší čepel a přesnější řez.

Nůž držel pevně směrem vzhůru, obdivně prohlížel ručně vyřezávané pouzdro a nějaké japonské znaky. Natáčel jím ze strany na stranu a usmíval se. Byl pyšný, že to doopravdy dokáže. Že to opět potvrdil. Že prakticky po pětadvaceti letech dokáže opět uchopit nůž. Byl sám na sebe hrdý, ale tento samolibý pocit náhle vyprchal. Vystřídal ho strach. Opět se zase roztřásl jako dřív a dělalo se mu špatně od žaludku. Nůž stiskl křečovitě. Důvodem byla malá kapička krve, která vytekla z vnitřku krytu nože a stekla mu na ruku. Potom další a další. Druhou rukou popadl pochvu a vyrval ji z nože. Čepel byla celá od krve. A i kryt byl plný krve. Ten prudký obloukovitý pohyb způsobil, že z krytu vystříkla krev a ohodila bílou zeď hotelového apartmá. Chvíli nechápal, co to má všechno znamenat. Jako tenkrát, jako tenkrát honilo se mu hlavou. Připadal si, že se vrátil o dvacet pět let zpět do té hrůzné noci, kdy k tomu došlo. Ale to přece není možné, to už je dávno pryč, přesvědčoval sám sebe: Je to pryč, je to pryč, je to pryč, drmolil dokolečka. Při tom se otočil ke dveřím ložnice. Šel k nim pomaloučku, jenom co noha nohu mine. Dostal nějaké zlé tušení a byl k těm dveřím fascinovaně přitahován. Uchopil rukou od krve kliku a zmáčkl ji... 

Policejní fotograf zažil už všelicos, ale na tento případ rozhodně nezapomene. Ostatně jako všichni přítomní policisté a soudní lékař v ložnici apartmánu 33. Roberta Kostku už dávno odvezli do cely předběžného zadržení a bylo jenom otázkou formalit, aby na něho soudce uvalil vazbu.

„Vyfoť mi to prosím tě i pod tou postelí,“ požádal kapitán Plichta z oddělení vražd.

„Jasně,“ přikývl fotograf a poklekl.

„Do prdele,“ zaklel vzápětí, protože si všiml, že si klekl tak nešikovně, že se spodní okraj nohavice namočil do jedné z loužiček schnoucí krve. I pod postelí byla krev.

Helena Kostková ležela v posteli na zádech v červeném spodním prádle. Krev krev, všude jenom krev. Její tvář zírala do stropu jako ztuhlá škraboška v smrtelné křeči a vypadala ohromeně a překvapeně. Nejvíc ran měla v břiše a jeho okolí. Ale i tvář měla pořezanou. Spousta šikmých řezů jako rovnoběžky. Takové úhlopříčky, které byly na sebe kolmé a vytvořily děsivou kostkovanou šachovnici.

„Proboha, kolikrát to ta holka asi dostala? Co myslíš?“ zeptal se poručík Klimenta kapitána.

„To se vůbec nedá odhadnout. To může být klidně padesát ran. A ještě k tomu ty řezy... hnus... a přitom to možná mohla být krásná ženská. Asi.“

„Ten její manžel se musel scvoknout, to přeci není možný. Tohleto...,“ kroutil hlavou poručík Klimenta.

Kapitán přikývl. „Já tyhle domácí zabíjačky nemám rád. Tyhle hádky... výčitky...návaly vzteku... a vždycky když je po ruce nůž, tak je to průser jak vyšitej,“ řekl kapitán Plichta a povzdychl si.

„Někdy si říkám, že je fakt debilní, že už nemáme trest smrti.“

„Viděl jsi ty kytky?“ zeptal se kapitán.

„Hm. Parádní růže. Nejdřív ji přinese takovejhle pugét, teda jestli to byl on ale asi jo... a pak ji zmasakruje... podělanej svět.“

„Jo. Podělanej svět,“ přitakal poručík a potom dal pokyn, aby ji odvezli na soudní lékařství.

Vystrašený údržbář byl ještě evidentně v šoku a snažil se kapitánovi popsat přesně tak, jak se to stalo: „Vždyť už opakuji po stý. Šel jsem opravit do jednatřicítky ten kohoutek. A když už jsem zrovna otvíral dveře... tak se ozval ten neskutečný řev. To bylo strašný. Já jsem chvíli byl úplně přimrzlej, ten řev byl fakticky hnusnej. Takovej jak z nějakýho hororu... no teď se ani nedivím.“

„A ten řev byl naráz tak hlasitý, nebo začal míň a měl stoupavou tendenci?“ zeptal se kapitán Plichta.

„Žádnou stoupavou, prostě najednou řev jako vod lva, když se mu někdo sere do ulovený antilopy a bylo to pořád stejný. Řev, řev, řev. Tak chvíli čumím jak tumpachovej blbec a pak se proberu a hned tam mastím. Dveře zavřený, tak jsem se chvíli snažil halo halo je tam někdo. Blbá otázka vím, ale v tom šoku... nedivte se. A pak jsem si řekl, kašlu na vedení, vyrazím to, i když jsem se bál, že mi to možná dají k náhradě. To jsme tam totiž jednou měli ministra kultury a jeho asistentku a ta vám při tom...“

„K věci, prosím.“

„Jistě. Tak jsem je vyrazil a tam vidím skrz otevřený dveře do ložnice toho hajzla, jak k sobě tiskne tu červenou ženskou v náručí. Jak mě uslyšel, pustil ji, postavil se a šel ke mně. Najednou ticho. V ruce kudlu, celej od krve, prostě horor.“

„Držel ten nůž po celou dobu? Nebo ho sebral?“

„Po celou dobu. Aspoň se mi to zdálo. Začal jít ke mně a tak nějak divně na mě koukal, víte, jako když jsem jeho příští oběť, to prostě

instinktivně vycítíte. Tak jsem vyběhl, přirazil dveře a pelášil jsem na recepci, asi jsem taky křičel, to už si nepamatuju, já byl fakt úplně štajf.“

„To chápu. Tak vám děkuji.“

Na policejní stanici kapitán Plichta jedl sendvič, který koupil u pumpy s colou. Do kanceláře přišel jeho podřízený poručík Klimenta. „Hele, mluvil jsem s Lachtanem ze soudního. Prej ti mám vzkázat, že byla těhotná. Samozřejmě pošle zprávu, ale říkal, že bys zrovna tohle možná potřeboval vědět co nejdřív.“

„Těhotná? Ježíš Maria ještě tohle.“

„Hele, co si myslíš o tý pořezaný tváři?“

„Ta tvář... jakoby ji nenáviděl. Ale to zase... ty růže, apartmá... to je nějaká blbost.“

„Nebo se na ní po smrti nechtěl dívat. Nebo nechtěl, aby se na ní někdo ještě díval,“ uvažoval poručík.

„Taky varianta.“

„Do kanceláře přišel další policista. „Pane kapitáne, tak jsme se vrátili z tý prohlídky. Vcelku normálka, dáme vám protokol až na tohle,“ policista podal původně zmuchlaný papír v igelitovém obalu, do kterého se dávají a označují důkazy. V něm byl uschován papír se vzkazem, na kterém stálo: ZÍTRA ZABIJU SVOU MILOVANOU ŽENU!

Kapitán s poručíkem na sebe koukli.

Pan Kostka ten den, kdy ho zatkli, nebyl schopný vůbec promluvit. Jenom strnule zíral na desku stolu a okolí vůbec nevnímal. Vyslýchajícím policistům vůbec nevěnoval pozornost. Neřekl ani slovo. Byl pohroužený sám do sebe. Výslech byl k ničemu.

Když přišel druhý den kapitán do kanceláře, už na něho čekal ustaraný pan doktor Havlík. Představil se a požádal kapitána o rozhovor. Kapitán Plichta se musel v duchu trochu usmát, když viděl jeho pleš a marnou snahu to zakrýt dlouhými vlasy připlácnutými ze strany na stranu. Nicméně souhlasil a zavřeli se v kapitánově  kanceláři.

„Pane kapitáne, jedná se o mého velmi dobrého přítele. Byl jsem jeho přítel a jeho psychiatr. Oba byli mí velmi dobří přátelé. Je to strašné... strašné, takové neštěstí. Nejhorší je, že za to možná mohu já sám.“

„Vy sám? Jak to myslíte?“

„To s tím nožem. Kdybych se ho nesnažil v této záležitosti léčit...“ pan doktor Havlík mávl zoufale rukou, „nemuselo se nic stát.“

„Můžete mluvit konkrétně? Jak léčit? Z čeho?“

„Konkrétně. Jistě. Víte, pan Kostka nedokázal prakticky do předvčerejška jednu věc. Ještě před třemi dny by se tahle... nehoda nemohla stát.“

„Vražda. Ne nehoda. Stala se vražda, pane doktore.“

„To je právě věc pohledu. Každopádně ještě před třemi dny by k tomu nedošlo. Pan Kostka totiž... nebyl totiž schopný vzít do ruky ostrý nůž.“

„Cože?“

„Asi to zní to neuvěřitelně.“

„To tedy zní. Jak tomu mám rozumět?“

„Všechno to pramení z Robertova... tedy dětství pana Kostky. Hrozného dětství. Otec strašně ubližoval jeho matce a to dokonce i před Robertem. Bylo to pro něho šílené. Když jednou jeho máma zůstala ležet na zemi v krvi a bezvědomí, malý zoufalý Robert si napsal do svého sešitu velkými tiskacími písmeny... ZÍTRA ZABIJU SVÉHO TÁTU.“

Kapitán se tvářil neutrálně a tak psychiatr pokračoval.

„Udělal to. Zabil svého tátu. Nožem. Když spal. Dlouhým kuchyňským nožem. Samozřejmě se z toho totálně zhroutil. Já měl tenkrát dva roky čerstvý diplom, ale jelikož jsem se specializoval na kriminalitu nezletilých, léčil jsem ho já. Stal se něčím... no něčím jako mým synem. Víte, já děti mít nemůžu. Operace prostaty. Rakovina,“ pan doktor Havlík smutně pokrčil rameny. A Robert... znal jsem ho od jeho osmi let. Intenzivně jsem ho léčil, byl mým prvním takto závažným případem, pochopte, vytvořilo se mezi námi za ty roky pouto.“

„To samozřejmě chápu.“

„Pomalu, velmi pomalu znovu nabýval duševní rovnováhy. Bylo to obtížné. Nakonec se to podařilo, ale jenom jedno nedokázal. Vzít do ruky ostrý nůž, měl z toho trauma. Okamžitě přicházel do šoku. Ani si nedovedete představit, jaké vlastně velké obtíže to přináší, když nemůžete používat ostrý nůž. Nakonec jsme to zlomili, jenže...“ doktor Havlík větu nedokončil a jenom bezmocně pokrčil rameny.

„Jak dlouho jste ho léčil?“

„Prakticky pořád. Můžeme mluvit o přítomném čase ne o minulém.“

„Takže doteď?“

„Ano. “

„Proč nebyl hospitalizován?“

„Nebylo zapotřebí. Tedy... dosud nebylo. Víte, pane kapitáne, pan Kostka v ten okamžik, kdy zavraždil svou manželku, nebyl svéprávný.“

„To se bude muset dokázat.“

„To nebude problém,“ řekl pan doktor Havlík se sebevědomým úsměvem, ale když si všiml kapitánova pátravého pohledu, ihned posmutněl. „Samozřejmě mě to netěší. A není to řešení.“

„Jí to život nevrátí,“ řekl kapitán.

„To máte pravdu.“

„A jejímu dítěti také ne.“

Pan doktor se zatvářil ohromeně. „Prosím? Ona byla těhotná?“

Kapitán přikývl. „Ve čtvrtém měsíci. Skoro pátém.“

Pan doktor na chvíli zavřel oči. „Tak to by to mohlo vysvětlovat,“ řekl potichu.

„Prosím?“

Pan doktor upřel na kapitána oči. „Že by to mohlo vysvětlovat. Víte, Robert nechtěl děti. Nikdy.“

„Nechtěl děti? Proč? A jak to víte?“

„Jsem přece jeho psychiatr. Pan Kostka nechtěl nikdy děti, protože byl přesvědčený, že jsou v něm geny démona. Když uvážíte, jak se choval jeho otec... a že on dokázal v osmi letech zabít... nechtěl, aby někdo dál nesl v sobě tu zlou vášeň. To nezkrotitelné zlo. Ten temný temperament. Pan Kostka musel užívat neustále medikamenty. Víte, krátce potom, co se seznámil se svou budoucí ženou, tak ona přišla do jiného stavu. Zapřísahal jí, že si to musí nechat vzít. Tehdy ji namluvil, že jsou spolu příliš krátce. Ostatně to byla pravda.“

„Takže si to vzít nechala?“

„Ano.“

„Hm. Tak asi změnil názor, když si to teď nechala.“

„Možná,“ připustil doktor. „A nebo také ne. Třeba mu to právě sdělila a že už s tím nejde nic dělat a ta... nehoda, to byla jenom nepřiměřená reakce. Šok. Afekt. Rozhodně tak jako tak to nemohla být žádná úkladná vražda. Prostě jak se lidově říká, ruply mu nervy. Pane kapitáne, on nepatří vám, ale mně.“

Pan kapitán Plichta pokrčil rameny. O tom nerozhoduji já, ale asi máte pravdu. Asi to tak dopadne. Na druhou stranu... co ten vzkaz? To vypadá, že jde o úkladnou vraždu.“

Doktor Havlík se zarazil. „Ježíši. Máte pravdu. Kdyby to byla úkladná vražda, kolik by mu hrozilo?“

„Klasika je něco kolem patnácti let. Ale pokud mu prokážou plánování a když vezmete v potaz ten bestiální způsob a jestli se ještě k tomu prokáže, že věděl o tom, že je těhotná... tak to může být klidně doživotí.“

„Ježíši. Je to můj přítel a vím, čím si chudák prošel... já to řeknu rovnou, pane kapitáne, on je nemocný. Ale do vězení opravdu nepatří.“

„Vrah do vězení patří. Ale to se uvidí.“

Robert Kostka byl přivezen do psychiatrické léčebny na pozorování. Soudní znalecký posudek měl vytvořit pan doktor Havlík, znal ho nejlépe.

Dny plynuly a Roberta si v psychiatrické léčebně nikdo nevšímal. Zpočátku, kdy byl jenom apatický a uzavřený sám do sebe, tak tomu nevěnoval pozornost. Bylo mu to lhostejné.

Všechen čas myslel na to, že jeho milovaná žena zemřela. Že už není a nikdy nebude. Nikdy. Neustále si v duchu pohrával s tím slovem a pořád nedokázal jeho význam ve spojení se svou Helenou přijmout. Bojoval s tím, ale zvítězit rozhodně nedokázal. V pokoji byl sám, celý čas chodil dokolečka a vzpomínal a vzpomínal. Neměl potřebu s někým mluvit a byl rád, že nemusí nic řešit. Ale po několika dnech se ale začal zajímat o dění okolo a o to, proč tam vlastně je. Uvědomil si, že je vlastně v prekérní situaci, že ho obvinili z vraždy vlastní ženy. A on ji při tom tak miloval! Jaká ironie.

„Poslyšte, potřeboval bych mluvit s doktorem Havlíkem,“ řekl zřízenci s lhostejným až otupělým výrazem, který mu přinesl jídlo.

„Jistě,“ odpověděl mu mechanicky.

Druhý den se ho Robert zeptal. „Vyřídil jste mu vzkaz?“

„Jistě,“ odpověděl zřízenec a díval se skrz Roberta, jakoby neexistoval.

Další den byl Robert už daleko netrpělivější. „Prosím vás, určitě jste mu to vyřídil?“

„Jistě. Už jsem vám to řekl, no ne?“

„Tak proč sakra za mnou nepřijde?“

Zřízenec pokrčil rameny a šel pryč.

Další den Robert už začal křičet. „Slyšíš kruci, hned mi ho zavolejte!“

„Netykejte mi. A snězte to jídlo.“

Robert popadl talíř a hodil ho po zřízenci. Zřízenec nehnul ani brvou, ale pohotově vyběhl ze dveří a zabouchl je za sebou. Ale dlouho pryč nebyl. Za chvíli se v pokoji zjevil znovu, ale tentokrát si vzal za pomoc mladého svalnatého kolegu, blonďáčka s očima příliš u sebe, který měl na tváři chtivý výraz vyplnit svůj úkol. Přiskočili k němu, povalili ho na postel a potom mu navlékli svěrací kazajku. „Chci mluvit jenom s doktorem Havlíkem!“

Vůbec nereagovali a odešli. Nechali ho tam dva dny, aniž by někdo k němu přišel. Robert tam zůstal sám ve svých výkalech. Konečně se dveře otevřely a v nich se objevil jeho přítel doktor Havlík s omluvným výrazem. Za ním byli oba zřízenci a tvářili se provinile.

Robert Kostka ihned spustil: „Copak si nedostal vzkaz! To si mě tady nechal jen tak trčet? To se mi snad zdá!“

Doktor, když spatřil Roberta v tom zuboženém stavu, otočil se ke zřízencům a sjel je přísným pohledem od hlavy až k patě. Pak se otočil k Robertovi. „Omlouvám se, Roberte, došlo k nějakému administrativnímu omylu. A já teď měl volno, kdybych tady byl, tak bych to samozřejmě nedopustil. Teď se opláchneš a pak si promluvíme. V klidu a pohodě. Jsem rád, že už vypadáš docela... rozumně.“

„A jak bych asi jako měl jinak vypadat? Já nejsem blázen!“

Doktor Havlík se pobaveně pousmál. V tomto ústavu je to asi nejčastěji vyslovená věta.

„Přece mě znáš.“

„Snad ano.“

„Můžou mě už konečně rozvázat? Víš jak mi asi je, když se válím ve svejch...“

„Chápu. Pánové, prosím,“ ukázal doktor Havlík na Roberta a zřízenci se úslužně vrhli k lůžku.

„Jirko, já ji přece nezabil. Věř mi, já ji fakt nezabil,“ přesvědčoval o hodinu později Robert zoufale svého přítele. Byl vysprchovaný, oblečený do čistých ústavních šatů a doktor Jiří Havlík zase do bílého pláště a chápavě přikyvoval. „Já ti věřím,“ řekl neutrálně.

Robert se zarazil a upřeně se kamarádovi zadíval do očí. Po chvilce ale pochybovačně zavrtěl hlavou. „Ale houby! Nevěříš! Ty mi nevěříš.“

„Ale jo... to víš, že jo,“ řekl doktor vlažně a uhnul pohledem.

Robert se naštval. „Ale hovno! Nevěříš! Ty si snad fakt myslíš, že já... to se mi snad zdá!“

„Tak musíme pořádně prošetřit tvůj stav, tvé rozpoložení...“

Robert začal křičet. „To si děláš prdel? To myslíš vážně?“

„Ale no tak, klid, klid. Já ti sice věřím...“

„Houby věříš, Podívej se sakra na sebe! Na ten svůj ksicht! Ty si myslíš, že jsem ji snad fakt zabil? Helenu!“

„Tak zklidni se, no tak. Nebudeš tady na mě hulákat! Pochop, že musím na tebe udělat znalecký posudek...“

„Copak jsi natvrdlej? Chováš se ke mně jako bych byl vážně nějakej vrah!“

„Ale uvědom si, že to tak prostě vypadá! Já tam v tom apartmánu nebyl. Já neviděl, kdo ji doopravdy zabil!“

Robert mávl rukou a promluvil klidnějším tónem. „Dobře, dobře fajn. Už jsi kontaktoval toho kapitána? Vysvětlil si mu, že má hledat toho slepce a toho česnekovýho zrzouna?“

„Ale jistě, nechal jsem mu vzkaz.“

„Vzkaz, vzkaz. Chci s ním mluvit. Hned!“

„Teď to nejde. Jsi tady na pozorování a veškeré vnější...“

Robert opět dostal vztek, zprudka se postavil a hrozivě se nad doktorem tyčil. „Chci s ním mluvit! Okamžitě!“

„Měl jsi přece možnost,“ snažil se ho chlácholit psychiatr Havlík a měl ruce před sebou v obranném gestu.

„Vždyť jsem byl v totálním šoku, do prdele! Slyšíš mě do háje?“

„Kdo by tě neslyšel? Řveš jak na lesy.“

„Jo! Jenže mě neposloucháš, kruci! Ten vzkaz plnej mejch otisků, že zabiju svou ženu, mi někdo podstrčil! Pak mi to musel někdo propašovat domů, jestliže to tam poldové našli. Sakra já přece nic neplánoval! Stačí najít toho slepce! Ten dosvědčí, že mi to podstrčili. Jestli mě hned nepřevezeš k policajtům tak...“

„Tak co? Chceš mi vyhrožovat?“

Robert se najednou uvolnil, zpátky klesl a najednou se díval ohromeně. „Konečně mi to došlo. Ty... ty jsi mi to nikdy neodpustil! Tebe to vlastně těší, do jakých sraček jsem se dostal!“

„Jsme přece přátelé! Celá ta dlouhá léta! Jak by mě to mohlo těšit?“

Robert našpulil zamyšleně rty a začal přikyvovat. Potom se rozesmál a plácnul se do kolen. „Já pitomec! Já pitomec! Já ti to celou dobu žral! Že jsi mi odpustil!“

„Ale samozřejmě, že jsem ti odpustil.“

Robert vrtěl hlavou. „Ne, ne. Neodpustil. Já ti nevěřím. Ty... ty na to nemáš formát.“

Doktor Havlík najednou zbrunátněl a tvář mu zošklivěla vztekem. Začal sípat: „Formát? Co to kecáš? Ty! Ty! Ty sis fakt myslel, že bych ti někdy odpustil, že si mi přebral mojí Helenu? Já ji miloval! Byla to moje žačka, láska, můj osud. Na přednáškách na mě mohla oči nechat. Samozřejmě že vím, že se do mě zamilovala, protože hledala otce, kterého nikdy neměla. Ale chtěla mě! Byla tak mladá! Vášnivá. Věrná! Dokud... dokud jsem tě s ní neseznámil! S přítelem, kterého jsem se snažil vyléčit! Kterému jsem důvěřoval! O kterém by mě nikdy nenapadlo že... taková zrada! Hnusná zrada! Ne, já vám nemohl odpustit. A nesnaž se alibisticky to shodit, že nejsem formát. Tys nebyl formát. Tam to vzniklo. U tebe. Ne u mě.“

Robert na něho hleděl s úžasem. „Takže celou tu dobu... celou tu zatraceně dlouhou dobu, jsi to v sobě dusil? Přetvařoval se? Vždyť jsi tenkrát nad tím potom mávl rukou! Že mládí patří k sobě! Že nás máš rád oba! Že se staneš naším přítelem!“

Doktor Havlík zvrátil hlavu a zplna hrdla se zasmál. Za okamžik se znovu na Roberta podíval a propaloval ho nenávistným pohledem „Přítelem! Tys tomu vážně věřil? Proč myslíš, že jsem chtěl, abys konečně dokázal ten pitomej nůž vzít do ruky? Myslíš, že jsem snad chtěl být vaším hodným strýčkem? Hlavně potom, když si nechala vzít dítě. Kvůli tobě? Mé dítě! Pamatuješ? V té době už bylo jasné, že musím na operaci s tou prokletou rakovinou prostaty. Bylo jasné, že už nikdy, slyšíš, nikdy nebudu moci mít dítě! Nikdy! Byla to má poslední šance! Ale vám to bylo jedno. Myslíš, že jenom ty chceš potomka?“ Doktor Havlík se najednou pobaveně rozesmál. „Sranda na tom je, že jsem policistům namluvil, že jsi dítě kategoricky nikdy nechtěl. Že to tenkrát bylo tvé. Jedině v tom, že jsi ji přemluvil, aby si ho nechala vzít, v tom jsem nelhal. Ty šmejde! Právě kvůli tobě jsem přišel o možnost mít dítě!“ Doktor Havlík nenápadně zmáčkl pod stolem knoflík, který sloužil jako poplašný signál pro jeho kolegy a přitom dál mluvil: „Pamatuješ, co jste mi tenkrát s Helenou na obhajobu vraždy mého dítěte řekli?“

Robert na doktora Havlíka tupě zíral a nebyl schopný odpovědět.

Ten se ušklíbl. „Nepamatuješ, nebo nechceš pamatovat. Řekli jste mi tenkrát, že... LÁSKA JE SOBECKÁ! Ano. Měli jste pravdu. Láska je sobecká. Ale já ti něco řeknu. Nenávist a závist taky a ještě víc! Zapřísahal jsem se, že nedopustím, abyste někdy měli děti vy! Nikdy! Když ne já, tak vy taky ne!“

„To snad není možný,“ vydechl nevěřícně Robert. „To se mi snad zdá. Ježíši... teď mi vlastně došlo... ten vzkaz. To musel napsat někdo, kdo znal ten můj vzkaz z dětství! A já o něm nikomu nikdy neřekl! Ani Heleně. Takže...“ Robertovi došly veškeré souvislosti a úžasem zatratil schopnost mluvit.

Doktor Havlík se se zadostiučiněním zasmál. „Bingo. Účty jsou srovnané. Helena ta už... a ty... ty zůstaneš v tomhle ústavu. Navždy! To ti garantuju! O to se postarám. Nevyjdeš odsud živý. Kapitán se nikdy o žádném slepci nedozví. Nikdy nebudeš mít příležitost mu to říct. Takže nevypátrá, jak to doopravdy bylo.“

Robert zavrtěl hlavou a vykřikl: „Tohle ti neprojde, hajzle... nejsou blbí … až se domáknou, že jsem ti přebral Helenu, taky po tobě půjdou. A až zjistí že nemáš alibi  …“

Doktor Havlík se jen potutelně pousmál. V tom okamžiku dovnitř vtrhli dva silní zřízenci. Doktor Havlík najednou vyskočil a chytil se za tvář. „Zpacifikujte ho, teď mě udeřil. Hned ho srovnejte!“

Dva siláci měli s Robertem vcelku jednoduché a rychlé pořízení a ten se za okamžik ocitl ve svěrací kazajce. Robert křičel, ale jeden ze zřízenců mu do úst narval jakýsi roubík. Doktor Havlík si připravil injekci. „Musíme ho zklidnit,“ řekl zřízencům a píchl mu preparát.

„Kam s ním, pane doktore?“ zeptal se jeden ze zřízenců.

„Na osmičku. A pořádně ho přikurtujte. To víte, konec konců je to šílenej vrah.“

Zřízenci přikývli. Na osmičku dávali nejtěžší případy. Byla to malá temná místnost pro jednoho, kde pacient trávil čas přivázaný k lůžku. Byla to taková temná cela.

„A nikoho k němu nepouštějte. Tam budu mít přístup jenom já.“

Zřízenec opět přikývl a Roberta odvlekli pryč.

Doktor Havlík šel hodinu na to po chodbě, právě když se podávala večeře. V jedné izolační místnosti byl umístněn pacient, který tam byl skoro už pětadvacet let. Tenkrát to byl pro doktora Havlíka také zvláštní případ, na kterém se proslavil. Dosáhl toho, že několikanásobný vrah žen Bursík byl umístněn do psychiatrické léčebny. Jinak by skončil s oprátkou kolem krku, protože to bylo právě v posledním roce, kdy ještě v Československu platil trest smrti. Bursík ženy zabíjel, když se k nim vloupal domů. Původně byl totiž bytový zloděj a expert na zámky, ale jednou když zrovna v jednom bytě kradl a majitelka se vrátila předčasně, Bursík ji zabil. A při tom zjistil, že se mu to náramně líbí. A tak do bytů už nechodil krást ale vraždit. A ještě své oběti navíc zohavoval řeznými ranami. Bylo mu totiž zvráceně líto, že jsou tak krásné a musí zemřít. Tak aby to jako nebyla škoda. Když ho policie vypátrala a šla ho zatknout do bytu, vyskočil z druhého patra a zlomil si kotník. Od té doby za sebou jednu nohu šoural.

„Tak co Bursíku, dneska tvoje oblíbené hovězí na česneku, co?“ konstatoval doktor Havlík a pousmál se, když se k němu naklonil do okénka, kterým mu právě zřízenkyně prostrčila večeři.

Bursík se zatvářil slastně. Už bylo zvykem, že k tomu dostal ještě několik stroužků česneku navíc. On česnek prostě miloval. Bursík nezapomněl na to, kdo mu zachránil život a byl schopný pro doktora Havlíka udělat cokoliv. A hlavně, když se dostal na chvilku na svobodu, když ho doktor tajně pustil ven z izolační místnosti číslo sedm. A zabít ženu, to se mu pořád moc líbilo. Nezapomněl, jak se to dělá. Už jenom proto, že doktor Havlík si dal náramně velký pozor, aby ho náhodou z těch choutek nevyléčil. Celou tu dobu totiž věděl, že ho bude chtít použít.

Večer doktor Havlík navštívil bar U pána Vonka a sedl si na barovou stoličku. Usmíval se. Barman Riki před ním utěrkou utřel barovou desku. „Vypadáte spokojeně, pane.“

Doktor Havlík přikývl. „Také jsem.“ Pak si objednal a vychutnal si whisku.

K O N E C