Jak to žiješ, pisálku?

Jak to žiješ, pisálku?

...bídně!

Jsou v životě okamžiky, kdy si říkáte, že se chováte jako naprostý idiot. Mně se zdá, že konkrétně u mě se tyto okamžiky slévají v jeden kontinuální celek mého bytí. Je mi sice přes čtyřicet, měl bych být dospělý, ale někdy si říkám, že velikost mé inteligence se rovná velikosti inteligence spermie. Třeba poslední událost. Víte, proč mi z hlavy trčí osm stehů? Protože jsem přemýšlel jako... ano už zmiňovaná spermie.

Ráchal jsem se takhle ve vaně a obdivoval své nedokonalé tělo. (dokonalost je nudná, tvrdím, abych obhájil své vystouplé bříško) Čekal jsem důležitý telefon od Libora, s kterým jsem se měl domluvit, kde mě nabere. (plán byl vyrazit na Velikonoce na Šumavu, ale díky následné události jsem já jel akorát tak do... )

Tak jsem si tak spokojeně hladil své bachraté bříško a můj mobilní spojovač se zlým, kapitalistickým světem se povaloval na kuchyňském stole a žil si svůj vnitřní elektronický život. Pak se náhle probudil a dožadoval se mé pozornosti.

Ale já, jak už jsem se zmínil, právě demonstroval Archimedův zákon v praxi. Ano, také si říkáte, že logické by bylo vzít si telefon do koupelny, když čekáte důležitý hovor a jdete se koupat, že? Laskavě se nevytahujte a nebuďte za chytrolíny! Pochopte, že mé mozkové buňky také mají nárok na odpočinek. Jules Verne napsal Dva roky prázdnin, kdyby znal mé buňky, napsal by spíš Deset let prázdnin. Možná dvacet. No nic.

Takže můj telefon vztekle zvonil a poskakoval na stole a já poslušně zvedl své skoro dvoumetrové tělo (vypadal jsem jako zmutovaná Godzilla, když vylézá z moře). Vystoupil jsem z vany a stékalo ze mě množství vody jako při tsunami. Abych nezamokřil celou kuchyň, napadla mě spásná myšlenka. Dal jsem pod své boské nohy ručník.

Vize byla ta, že se odšoupu do kuchyně na mém původně zeleném, nyní vybledlém a vypelichaném froté ručníku z Ikey a na podlaze neulpí ani kapička, kterou bych musel setřít (nesnáším vytírání podlahy). Vymyslel jsem to chytře!

Jenže to šlo pomalu a můj podivný kymácivý pohyb postřeleného medvěda brtníka byl značně nemotorný. Vloudila se mi na mysl ne zcela opodstatněná obava, že telefon nestihnu zvednout včas a budu muset volat zpět dotyčnému na své náklady. A to víte... lakota. Naštěstí můj kreativitou bobtnající mozek vystřelil spásnou myšlenku na urychlení celého procesu přemístění mého rozložitého těla. Vzpomněl jsem si totiž na pionýrský tábor, kde nám podnapilí vedoucí tužili naši budovatelskou mysl a probouzeli naši soutěživost různými úchylnými hrátkami. Jednou z nich bylo skákání v pytli. Pro ty, kteří neabsolvovali dril v pionýrských táborech, se jednalo o to, že jste se navlékli do režného páchnoucího pytle s podivnými skvrnami, který před tím sloužil bůh ví čemu. Ten jste přidržovali pěstičkama a s urputným výrazem v brunátné tváři jste skákali k metě a zpět. Ti méně šikovnější, než jsem byl já, občas spadli a natloukli si nos. Já v této soutěži exceloval. (bylo to bohužel to jediné v životě, kdy jsem někdy exceloval).

Mé paměťové stopy vytáhly tyto vzpomínky a vložily je do aktuálního režimu zpracovávání. S froté ručníkem pod chodidly a vzpomínkou na skákání v pytli se má mysl rozjasnila spásným zlepšovacím nápadem. Já do kuchyně doskáču! To stihnu! Lakotě bude učiněno zadost. Na tváři se mu usadil blažený výraz. Přikrčil jsem se s lišácky převřenýma očima a úsměvem od ucha k uchu. Napnul svaly a... vymrštil se vzhůru...

Už když mé stošestkilové tělo letělo po vzoru Gagarina vstříc nebesům, vzpomněl jsem si na slavnou repliku: „To neděláš dobře, Jaromíre!“ Ano. Ani Jaromír ani Vítězslav dobře nedělal. Vzápětí se má mysl zatemnila. To když to příď vystřelené rakety čili špička mé hlavy napálila do ostré hrany zárubně od dveří. To byla taková šlupka!

Dopadl jsem na zem s temným žuchnutím a šílenou bolestí v hlavě. Stav konfrontace mé hlavy a zárubně byl jedna nula pro zárubeň. Možná spíš pět nula. Okamžitě jsem další zápas vzdal kontumačně. Sáhl jsem si na hlavu a můj pátrající prst zajel asi půl centimetru dovnitř hlavy a bylo to takové nepříjemně lepkavé.

Následně jsem cítil, jak mi na tvář začíná stékat krev. V té chvíli musím přiznat, že jsem propadl šílené panice. Mně praskla hlava! Mám krvácení do mozku! Za chvíli omdlím, seknu sebou a bídně zahynu na špinavých dlažkách a vypelichaným froté ručníku! Ručník? Popadl jsem ručník a přitiskl si ho shora na hlavu. Aby mi nevytekl mozek pochopitelně. Telefon ještě neustále zvonil. Přemístil jsem se do kuchyně jako v mlze. Byl to doopravdy Libor.

„Libore, ty vole, já si rozrazil lebku!“ zařval jsem do telefonu.

„Ty kecáš! Si zase děláš prdel, ne debile?“

„Ale hovno, jaký je číslo na sanitku?“

„Barčo, jaký je číslo na sanitku,“ slyšel jsem v telefonu.

„Sto padesát pět,“ řekla Barča – Liborova přítelkyně.

„Dík! Pak zavolám. Jestli teda nechcipnu,“ řekl jsem a zavěsil. Třesoucí se rukou jsem vytočil číslo záchranky a hebký hlas operátorky mě vyzpovídal. Když mě upokojila, že hned ke mně někoho posílá, šel jsem se obléknout do nějakého laciného ošklivého oblečení, které mohu zakrvácet. Dlouho jsem vybírat nemusel, stačilo sáhnout po čemkoliv, veškerý můj šatník zadanou podmínku splňoval.

Ani ne za pět minut už mě vezli sanitkou do Vysočanské nemocnice se zapnutou sirénou. Řeknu vám, když takhle před vámi uhýbají všechny ty velké expensive džípy, kterým my v partě, kteří se na ně nikdy nezmůžou, říkáme arogantní auta, tak když vám všechny ty drahý káry uhýbají z cesty, probudí se ve vás vášeň malého dítka, toužícího po dobrodružství. Bylo mi jedno, že možná právě umírám, ale tu jízdu sanitkou jsem si fakt vychutnal.

Lékař na ambulanci měl co dělat, když jsem mu historku vypověděl, aby mi těch osm stehů dokázal vůbec udělat, aniž by mi přišil oko k ponožce. Měl jsem deseticentimetrovou tržnou ránu, ale smíchy se málem udusil. Sestřička ohleduplně hleděla stranou, tváře ji zrudly a její škubavý pohyb ramen mi napověděl, že i ona má asi velkou hoňku zachovat vážnost okamžiku, kdy zraněnému bližnímu procvakávají hlavu. Dovedl jsem si představit, jak kolegyním bude vyprávět, co jim to na ambulanci zase přivezli za idiota.

Lebka naštěstí vydržela, jak potvrdil přechytralý rentgen, který mi viděl do mé prázdné, ale kvalitně sešité hlavy.

Doktor mě poučil, že když se mi zvýší teplota, bude mi to hnisat, nebo mi na hlavě vyroste hřib, tak mám hned přijet do nemocnice. Rozloučil se se mnou s takovou dobrou radou, kterou jsem moc a moc potřeboval. „A nechte už ty futra na pokoji,“ řekl mentorsky. Když jsem zavřel za sebou dveře, sestřička to nevydržela a propukla v hurónský smích. Zatvářil jsem se trochu kysele.

Postarší paní s obvázaným loktem a nevkusnou kabelkou z barevných korálků si přiložila dlaň k uchu a naklonila se směrem ke dveřím. „Čemu se tam smějí?“ řekla s napjatým výrazem. Byl to ten typ klepny, který je nervózní, když se někde něco šustne bez jejího vědomí.

„Ále,“ řekl jsem a mávl rukou. Co bych ji povídal. Pryč odtamtud, pryč, říkal jsem si. Vari vari, co nejdál od místa hanby.

Cesta domů nakonec dopadla, aniž bych si zlomil či vyvrkl nohu, či podobné kratochvíle. Někdy si říkám, že kdyby mě znal Hitchock, tak by se mohl inspirovat a natočit ještě pár dalších hororů. Jedno dnes vím jistě. Skákat za telefonem z koupelny do kuchyně už nikdy nebudu. Hlavičkovat do futer také ne. Vás od toho odrazovat nebudu, vás by taková blbina nikdy nenapadla.

Z vyholené hlavy mi trčely stehy, kůži jsem měl pomazanou zeleným sajrajtem, o kterém tvrdili, že to je nějaký tekutý obvaz, měl by mě mít rád a chránit mě. Vypadal jsem echt jako trouba. Čili jako obvykle. Seděl jsem s kamarádem Igorem – redaktorem z časopisu E15 v baru Scarface v Korunní ulici, který patřil mé skorosestře Aleně.

Když jsem dovyprávěl svou zkazku, Igor moudře pokýval a lakonicky to shrnul. „Hele, proč ty do těch svejch knížek vlastně nepíšeš realitu? Něco z tvýho života? Pořád jenom fabuluješ. To je fajn, že na to máš fantazii, ale tohle je lepší. Tohle sděl světu, že tě napadaj takovýhle hovadiny.“

„Prosím tě. Myslíš, že by to někoho zajímalo?“ oponoval jsem mu.

„Ale jistě, to si piš! Jen udělej niterní striptýz a uvidíš. Lidi mají rádi cizí neštěstí! Budou se pást na těch tvejch neuvěřitelnejch příhodách! Budou tě pitvat, pokochají se a smlsnou si na zbytcích tvé rozervané osobnosti, která nic nedokázala a je na tomhle světě úplně zbytečná.“

„Hm. To zní nadějně,“ řekl jsem tónem, jako bych měl v puse minimálně litr octa.

„Budou spokojení, věř mi. Budou šťastní, že někde dejchá ještě větší pitomec a ztroskotanec, než jsou oni sami.“

„Aha.“ řekl jsem suše a ta vize, stáhnou sám ze sebe kůži, abych zlomyslnému světu ukázal své nechráněné bříško, se mi v té chvíli moc nezamlouvala.

„Bude to pro ně mít blahodárné účinky. Když popravdě napíšeš, jakej si vůl...“

„Děkuji,“ řekl jsem škrobeně.

„Nemáš zač. Víš, že se na mě můžeš spolehnout. A bude to mít i výchovný dopad!“

„Hm? A jaký?“

„Ukážeš jim, jak nežít. Čeho se vyvarovat. Takhle si packat život dokážeš fakt jenom ty.“

„Myslíš?“

„To je na beton. Vždyť se na sebe podívej. Jsi nula. Troska. Depresoň. Ostatně, když jsme u tvé deprese... hele, vždyť psaní je art terapie. A ty terapii potřebuješ, to mi věř! Nečum tak na mě. Já tě chci jenom povzbudit. Vyburcovat. Když vidím, jak se ksichtíš jak rezignovaná šlupka od banánu... ty bys dojmul is smrtku, ty fňukno. Aktivovat! Energie, chlape, energie!“

„Hm, takže si mám vrazit šňůru z Temelína rovnou do nosu,“ řekl jsem chladně a bádal, jak se asi ksichtí rezignovaná šlupka od banánu. Na druhou stranu něco na tom bylo. Proč musí být Igor vždy tak upřímný?

A tak vám tyto řádky posílám, milí přátelé. Vezměte si z toho ponaučení. Nežijte jako já. Neskákejte proti futrům. No těším se, až vás uvidím. Ale prosím vás... nesmějte se mi tolik, ano? Tvařte se vážně... účastně... že máte pochopení... dejte mi marnou iluzi, že mě máte rádi. Ostatně iluze provází celý můj život. Zatím nashledanou, přátelé.