Tasemnice redakce

Tasemnice redakce

Tasemnice redakce, jak jsem svoji funkci překřtila, byla v podstatě taková chytřejší sekretářka, jež měla kromě běžných sekretářských prací na starosti i kontakt s autory. Nejvíc mi utkvěla v paměti soudružka vdova Gusta Fučíková, která do sebe při podpisu smlouvy na knihu Julius Fučík ve fotografii hodila sedm plzeňských dvanáctek a půlku kuřete. Také si dobře vybavuji herce Filipovského, který do nakladatelství zavítal kvůli titulu Šest dýmek Františka Filipovského. Když jsem se ho zeptala, zda si dá kávu či čaj, skromně podotkl: "Děvče, já jsem zvyklý na oslovení mistře! Pane Filipovský mi laskavě neříkejte!"

Občas jsem také vypomáhala při korekturách knížek. Nejvíc jsem se vyřádila na rukopisu Slovníku synonym a frazeologismů. Pan profesor Bečka, autor slovníku, potřeboval několik stránek přepsat předtím, než dostal rukopis do ruky sazeč. Nedalo mi to a občas jsem nějaké to synonymum pod ta jeho připsala. Z devadesáti procent mi to prošlo, pan profesor moje dodatky v rukopisu ponechal, avšak když jeho zrak při první korektuře padl na slovo běhna, kam jsem přimázla hned několik šťavnatých výrazů, rozčílil se.

"Kdo mi sem dopsal ty nespisovné hrubé výrazy?" otázal se se zamračenou tváří šéfredaktorky nakladatelství.

Šéfredaktorka zamumlala něco na omluvu a když starý pan profesor odkráčel, řádně mi vynadala. Kladem však bylo to, že jsem byla od té doby zproštěna přepisu rukopisů, což mne potěšilo, neboť to byla činnost vesměs nezajímavá a nudná.

Coby čerstvá tasemnice redakce jsem byla hlavním aktérem pořádného trapasu, v němž paní šéfredaktorka hrála jednu z vedlejších rolí. Byla jsem tehdy ještě děva cudná a nezkažená, proto jsem se domnívala, že udělaný padesátník, který za ní pravidelně chodil a zuřivě ji již v sekretariátu líbal na dermakolem pokydanou tvář či rtěnkou zvýrazněné rtíky, je jejím manželem. Nebyl to však choť, byl to její milenec, což jsem (na rozdíl od svých kolegů) nevěděla.

Jednoho dne vplula šéfredaktorka do sekretariátu s pohledným mužem.

"Udělej nám dvě kafe," přikázala a zavřela se s lehce prošedivělým padesátníkem v kanceláři.

Když jsem se loudala ke kuchyňce, potkala jsem na chodbě milence své šéfky.

"Je tady šéfredaktorka?" zeptal se mne a přátelsky se zazubil.

"Je," přitakala jsem, "ale má u sebe nějakou návštěvu."

"Jenomže já s ní potřebuju nutně mluvit," odvětil, "buďte tak hodná a ohlašte mě!"

Vrátila jsem se s ním do sekretariátu a zaklepala jsem na dveře šéfredaktorky.

"Vstupte!" ozvalo se.

Vešla jsem a pravila: "Omlouvám se, že ruším, ale přišel za vámi manžel."

Šéfredaktorka, aniž hnula brvou, řekla, že to ví, protože manžel právě sedí vedle ní na pohovce. "Nechápu, proč mi takovou pitomost říkáš. Radši nám konečně dones tu kávu," zavrčela a nechápavě zavrtěla kebulí.

Milenec, který vše slyšel, se rychle otočil na podpatku a zmizel. Kolegyně, s nimiž jsem v sekretariátu seděla, se dusily smíchy.

"Pardon," zašeptala jsem a po tváři se mi rozlil ruměnec. Pak jsem přibouchla dveře a mazala jsem uvařit kafe.

"Příště si, Ivanko, líp všímej, ať zase nepovídáš hlouposti," vyplísnila mne šéfredaktorka, když její manžel odešel. Hluboce jsem se zastyděla a řekla si, že morálka komunistů asi nebude tak skvělá, jak mi bylo až dosud ve škole i v zaměstnání vtloukáno do palice. Šéfredaktorka totiž byla předsedkyní místní stranické organizace.

Z titulu své stranické funkce mne napomenula o něco později, jakmile zjistila, že se na chodbě drze zdravím s režisérem Svitáčkem. Znala jsem ho, neboť jsem se přátelila s redaktory křížovkářského časopisu, který měl kanceláře ve stejném patře jako naše nakladatelství. Svíťa tam pravidelně docházel na dýchánky, jichž jsem se aktivně účastnila, občas přibrzdil na kávu. Když se dozvěděl, že mi předsedkyně strany vynadala kvůli tomu, že odpovídám na pozdrav protistátnímu živlu, změnil svůj pozdrav z "Čau, inženýrko" na "Čest práci, inženýrko" a pronášel ho tak razantně, že jeho zvučný hlas proběhl chodbou a přitom se prodral zdmi do všech kanceláří. S křížovkářskými odbornicemi Monikou a Jitkou jsme na jednom z dýchánků založily seskupení Trio Amore mio a hrávaly jsme na kytary dlouho do noci. Svíťa se zpěvu aktivně nezúčastňoval, tvrdil, že má absolutní hluch, přesto však naše drnkání často doprovázel rytmickým oťukáváním nábytku.

Jakmile jsem odmaturovala, bylo mi vysvětleno, že bych nově nabyté vědomosti v dosavadní funkci plně neuplatnila, a proto se stanu odbytovým referentem. Přijala jsem to s potěšením, neboť jsem měla sedět ve výrobním oddělení se samými muži, z nichž někteří byli poměrně pohlednými hochy.

Odbytový referent

Jakmile jsem se přestěhovala do jiné kanceláře, zasedla moji dobře vyhřátou židli Alena, která se po revoluci propracovala na místo redaktorky v bulvárním Blesku. Krátce po ní tenkrát nastoupila do nakladatelství ve funkci redaktorky odborného časopisu určeného pro novináře Zuzana.

Zuzanka, jejíž rodiče byli decentními vysokoškolskými profesory, vypadala, jako by ji do rodinného hnízda vložila nějaká zvlášť vypečená kukačka. Z deseti slov, která pronesla, bylo totiž minimálně devět sprostých. Když jednala s autory, dávala si pozor na pusu, avšak při jednání se svými kolegy mluvila, jak jí zobák narostl. Bylo jí jedno, zda hovoří s řadovým pracovníkem či s ředitelem.

"Nesnáším buzeraci," říkávala a myslela tím vše, co zavánělo jen trochu prací.

Jednoho dne nebyla tasemnice Alena v práci. Ředitel tudíž Zuzanu slušně poprosil, aby mu načisto přepsala koncept dopisu na jistou instituci, který právě vyplodil.

"Jo, až budu mít čas, tak ti to přepíšu," řekla Zuzanka a jakmile říďa zalezl zpátky do své kanceláře, vytáhla pilníček, nohy si opřela o volnou židli a dala se do manikůry.

Přišla jsem do sekretariátu v okamžiku, kdy si Zuzana právě vyřizovala nějaký soukromý telefonát. Hodila očkem po řediteli, který vešel do místnosti spolu se mnou a dál se klidně vykecávala, aniž sundala nohy ze židle. Když konečně položila sluchátko, ředitel se jí slušně otázal, zda už mu přepsala dopis, který jí předal přede dvěma hodinami.

Probodla ho pohledem a vyštěkla: "Hele, říďo, nechtěj mě nasrat! Já mám krámy a když mám krámy, tak mi je vždycky blbě. Jestli mě budeš buzerovat, tak si dojdu k doktorovi na gyndu, nechám si vypsat neschopenku a minimálně tři dny budu doma!" Pak vzala ze stolu pilník a dál se věnovala svým nehtíkům.

Do ředitelovy tváře se vloudila červeň. K mému úžasu se nezmohl ani na slovo. Tiše zmizel ve své kanceláři.

"Nemyslíš si, Zuzko, žes to kapku přehnala?" pravila jsem káravě, když odešel.

"Ty mě taky neser!" odsekla drsná kolegyně a zapálila si cigaretu.

Nakonec jsem dopis musela přepsat já. O hodinu později mi ho ředitel přinesl, neboť se Zuzance přitížilo a odešla domů...

Jak už jsem řekla, přestěhovala jsem se do kanceláře, v níž jsem byla jedinou osobou ženského pohlaví. Strávila jsem tam několik velmi příjemných měsíců.

Dva výrobáci a podnikový řidič byli o pár let starší nežli já, šéfa výroby dělal přesluhující důchodce Honza. Honzovi jsme tajně říkali Hřebík. Občas totiž v pracovní době usnul. Nejprve mu těžká hlava klesla na prsa, během několika vteřin se zlomil v pase a potom dopadl na stůl. Jeho kebule přitom udeřila do desky silou, jíž by bylo možné naráz zatlouct do staleté švestky deseticentimetrový hřebík až po hlavičku. Okamžitě se vyděšeně narovnal a mnul si zrudlé čelo pravačkou. Vždy jsem se ho starostlivě otázala, zda ho nebolí hlava.

"Člověče, bolí," odpovídal, "asi se bude měnit počasí! Zase mě berou dutiny."

Honzu jsem měla ráda. Vždy se ke mně choval hezky. Když mi zemřel tatínek, začal mi říkat dcero a já jemu na oplátku s radostí otče.

Jako praví džentlmeni se ke mně chovali i ostatní kolegové. Byla s nimi ale daleko větší legrace než s Honzou.

Naše "odbytová buňka" měla hlavní slovo v místní svazácké organizaci. Fungovala z 99 % jenom papírově, přesto jsme patřili mezi nejlépe hodnocené. Bombardovali jsme totiž obvodní výbor SSM zápisy z neexistujících schůzí výboru (v jejich vyhotovování jsme se spravedlivě střídali), sbírali jsme bodíky za zvyšování kvalifikace (řada z nás studovala večerně na střední škole) a ve sběru starého papíru jsme přímo excelovali, neboť naše nakladatelstí vydávalo řadu nezajímavých titulů. Problém nastal ve chvíli, kdy bylo nutné zúčastnit se nějakého školení. Pak to většinou odnesl předseda, případně ten, kdo si vytáhl ulomenou sirku... 

Když jsme jednou či dvakrát do roka museli svolat členskou schůzi, byli jsme soudruhy z obvodního výboru většinou pokáráni. Decentní jednání totiž pravidelně narušoval svými výkřiky jeden z řidičů, kterého jsme neuváženě ukecali, aby vstoupil do naší vzorové organizace, neboť za dělnické kádry, jimiž řidiči tenkrát byli, dával obvodní výbor plusy do celkového hodnocení. Šofér Jiřík se totiž během schůze dožadoval občerstvení hlasitým voláním: "Sakra, kdy už dostanu ten párek, kvůli kterýmu jsem sem přišel?"

Když jednoho dne odvláčel náš slavný svazácký výbor do sběru několik desítek kilogramů publikací a časopisů, skončila polovina utržených peněz v podnikové pokladně, druhá v pokladně SSM.

"Uděláme slavnostní schůzi výboru k výročí VŘSR," pravil předseda, "můžeme na to oficiálně použít ty prachy ze sběru."  Poté odkvačil s osmi stovkami v kapse do nedaleké občerstvovny. Přinesl tři tašky plné vína, na účtence však bylo poznamenáno, že nakoupil chlebíčky a limonády. 

Původně jsme chtěli pozvat i další členy naší svazácké buňky, avšak pak jsme usoudili, že se netahali se sběrem a nemají tudíž právo chlastat. Slavnostní schůze byla velmi náročná, neboť na jednoho jásajícího připadly hned dvě litrovky.

"Ať žije Sovětský svaz!" zařval předseda a hodil do sebe první deci na ex. "Kdo nepije na ex, je nepřítel státu," tvrdil, když nám doléval sklenice. "Když už chlastáme za podnikový peníze, musíme velebit socialismus!"

A tak jsme si připíjeli na přátelství mezi československými a sovětskými soudruhy, na vedoucí úlohu strany ve společnosti, dokonce i na Husákovy upřímné oči. Po čtvrté sklence jsem svoje příděly nenápadně lila do obřího květináče s fíkusem, který stál vedle mé židle. Ostatní to nezaregistrovali. Dokonce si ani nevšimli toho, že jsem hluboko před koncem slavnostní schůze tiše zmizela. Byla jsem proti nim po čtyřech decovkách vína trapně střízlivá, ale přežila jsem. Fíkus oslavu nepřežil.

Kolegové se dopotáceli do svých kanceláří až k poledni. "Ten socialismus mi dal včera pořádně zabrat," prohlásil pomačkaný předseda, když poobědval několik acylpyrinů. "Poblil jsem v noci půl Prahy a dva taxíky."

Občas si vzpomenu na to, jak jsme o polední pauze stříleli v kanceláři vzduchovkou do terče, který tvořila titulní strana časopisu vydávaného naším nakladatelstvím. Koledovali jsme si o pěkný průšvih, neboť jsme na dveře vedoucí do miniskladu připevnili izolepou výtisk s tlemícím se Gustou Husákem, tehdejším generálním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem v jedné osobě. Diabolkou zasažené oko, schované za silnými skly brýlí, znamenalo zisk deseti bodů, čelo pět, ostatní části státníkova obličeje jeden bodík. Jindy jsme jako terč použili jakousi dívčinu v rozkošných plavečkách z Trioly. Maximální počet bodů získal střelec, který trefil rozkrok...

Idylické polední pauzičky jednoho dne skončily. Ale o tom zase příště...