VYSVOBOZENÍ

     Mohl bych tvrdit, že jsem se nebál, ale ve chvíli, kdy jsem stál na kolejích a pocítil chvění, mě hrůza ovinula jako hroznýš zatoulané kůzle. Radši jsem si sedl mezi koleje. Pražci si razila cestu svěží, zelená tráva. Ještě orosená, voněla brzkým ránem. 
Ta vůně přivolala vzpomínky na dětství, které jsem prožil na vsi. Tenkrát jsem byl šťastný a nikdy bych nevěřil,že ve stáří budu řešit svůj život takto.

     Dětství. Na jazyku jsem znovu ucítil navinulou chuť čerstvého másla, které matka ztloukala v máselnici. Natřené na čerstvě upečeném chlebu chutnalo báječně. Na to se nedá zapomenout. Nebo chuť ještě teplého mléka od jejich krávy. Než jim ji zabavili v zájmu státu. Pak chodil pro mléko do konvičky. Někdy do kravína, někdy do konzumu. Ale, to už nebylo ono. V kravíně byl velký smrad, to u nich ve chlévě to vonělo senem a mlékem a ne hnojem, jako tady. Bylo vidět, že lidem na té práci nezáleželo. Nebylo to jejich, tak co by se o to starali.

"Bože, já mám takový hlad!"

     Už několik dní pořádně nejedl. Těch pár vyhozených zbytků jídla, které našel v kontejneru ho nemohlo nasytit. Navíc na ně nebyl sám. Bylo více takových ztracených existencí. I když večer všichni sedávali u jednoho ohně, rvačky o jídlo byly na pořadu dne. Občas se podělili, ale včera toho moc neměli a tak se snažili navzájem okrást.
U ohně ho napadl ještě docela mladý kluk. Vyrval mu jídlo z ruky a navíc jej kopl do hlavy tak,že ztratil vědomí. Ostatní ho odtáhli od ohně,aby se na něho nemuseli dívat. Lítost určitě nepocítil nikdo z nich. Byla to prostě skutečnost a v tomto společenství vyhrál ten silnější. Jako bychom se vrátili do doby kamenné. A vůbec, všechno bylo nějak naopak. Bylo to nad jeho chápání. Slova práce, nebo čest, to nikomu v této době nic neříkalo. 

     Probral ho chlad noci. Uvědomil si, že takto se nedá žít. Byl starý a zbytečný. 
Trať byla docela blízko. Přesunul se k ní. Rodil se krásný den, vycházelo slunce a třpytilo se na kapkách rosy. 
Upřel zrak na krvavý oblouk,rodící se do letního dne. "Ještě, že je tak krásně," říkal si v duchu. Strach i chvění ho přešlo. Zhluboka nadechoval svěží vzduch. Ano, toto mu bude chybět. Ta vůně domova. Všechno ostatní se mu z mysli vytratilo. Už neexistovalo trápení, toužení, ani děti, které tolik miloval a které ho opustily. 

     Mohutná masa železa už mu dýchala na záda. Neotáčel se. Proč? Náraz vlaku byl tak silný, že nepocítil žádnou bolest.