BÍLÁ JE NA PRD

Utřel jsem mokrou houbou stůl od rozlitýho, lepivýho sektu. Dva ubryndaný čórkaři slavili podvečerní lup.
Dobrej kšeft, ale hosti na vztek. Naštěstí jim došly granty tak vypadli. Zrovna jsem suchou utěrkou doblejskával desku,
když přišli z vejšky. Oba z toho druhu, co je s nima málo srandy, ale co taky míň berou.
Buď už mají nasušíno, nebo jsou poctivý. Zkušenosti s chlupáčema jsou spíš opačný.
Většinou se v hospodě chovaj jako reketýři. Ale takový mini …berou jen v naturáliích. Zobat lupení? Hanba!
Chytrej se prachama neumaže.
Copa je sem přivádí? Že by bryndové? Hm …jestli se začnou vyptávat, tak zahraju jako obvykle skoro němýho,
lehce retardovanýho dyslektika. Jsou placený od pátrání, tak ať pátraj. Ze mě nedostanou kloudnou větu.
Nejsem blááázen. Páni rádi kombinujou, často na logiku nehledě a býti vkombinován do čehokoli se mi echt nechce.
Usmíval jsem se jak bazilišek a poptal se na něco k pití. Objednali dvakrát turka, tak dostanou řáckýho,
ať je trefí dřív než mě. Pokoukávali po šenku a pááč je půlka města zná, tak mi docela kazili kšeft.
Nikomu nepřidá, když mu čučí orgán do talíře, že ano…
Lítačkama vešel Franta. Už odpo volal, že se staví.
Byl v telefonu nějakej divnej, tak jsem nadrženej, co z něj vypadne.
„Servus bandito …dáš si pivko?“
„Radši ani né. Rozumnější bude kafe.“

Jsou věci mezi nebem a zemí, který dávaj člověku pocit stability. Jsou prostě daný.
Takže Frantova žádost se mnou logicky musela otřást.
Nikdy …opakuju NIKDY neopovrhl pivem. Nota bene Plzní.
Tak… a jistoty jsou v chyndě, proběhlo prostorem mezi mýma ušima a zvědavost kulminovala k nevídaným hodnotám.
Podšálek trochu cinknul o bar. „Tak co se děje strejdo?“ Pak jsem si všiml, že má na čele fialovej šlic.
„Dostals někde na budku?“
Pohnul rukou směrem k očím. „Ne, nedostal. Hele. Ještě pořád sháníš auto?“
„Jojo, pořád jo …o nějakým víš?“
„Nechceš koupit mojí Fábku?“
„Prodáváš Škodovku?“ Nakrčil jsem nos.
„Vždyť ji máš tak rok, víc ne. Já sháním spíš nějakou šlupku, abych netahal sudy, plyn a nákupy ve svým.
Františku… jestli potřebuješ škvarky, tak tě založím, ale skoro novýho auta je na pojížďky škoda.“
Už když jsem mluvil, nesouhlasně vrtěl hlavou.
„Ne, o peníze vůbec nejde. Prostě se jí chci zbavit.“
„Nemel pantem, že jen tak. Nějakej důvod mít musíš.“
„Důvod, důvod. Jasně že mám důvod …barva.“
„Je bílá co si vybavuju, no a co…?“
„Správně. Bílá …to je právě to. No… Tak já ti to řeknu celý.“
„Počkej… oběhnu plac a kásnu ty dva policejní zázraky. Hned jsem u tebe.“
Franta se ohlídl, zašklebil, páč je taky znal a otočil se nazpátek.

Vypláchl jsem hrnky od lógru a kejvnul na něj, „povídej.“
„Jirka, parťák …víš kterej.“ Po mým souhlasu pokračoval.„Narodila se mu dcera, tak jsme to šli zapít.
Je jasný, že křivochcalky se musí zalejt důkladně, takže když nás k ránu vyrazili z putny, byli jsme totál na káry.
Já se nechal ukecat, abych ho odvezl domů.“
„A po cestě vás lízli benga.“
„Prd…! Do auta jsme sice vlezli, ale nějak se mi schoval klíč a já ho nemohl najít.
Jirka okamžitě usnul a pak vytuhl i já. A to dost tvrdě. Vůbec mě nevzbudilo, jak do škodovky od rána pralo slunce.
Vzbudil jsem se, až když se mi rozpálenej volant obtiskl na čelo.“
„Tak proto jí chceš prodat?“ zasmál jsem se.
„Počkej …to není všechno. Na popálený čelo to chtělo ňákej obkládek a s Jirkou jsme usoudili,
že chmel je léčivá rostlina. Tak jsme zapadli do tý samý putny znovu. Zrovna otvírali.“
„Takže jste se zasejc zežrali jako dobytek.“
„Jirka jo,“ odsouhlasil Franta, „ale já se už hodně šetřil. Přece jen …končila neděle a do práce čéék musí,
krzevá nějaký ty baky. Takže, když nás podruhý během čtyřiadvaceti hodin vypoklonkovali z občerstvovny,
naložil jsem otce a hodil ho domů.
„Vožralej“ doplnil jsem ho.
„Jiří byl vožralej, já měl jen pár piv a poslední vodku před obědem.
Abych se vyhnul problémům, vzal jsem to přes les zkratkou, jenže…“
„Někam jsi to poslal?“
„Ále neposlal. Nikdá bych nevěřil, že se policajti v lese neztratí, když už se tam nebojí. Prostě hlídka.
Když mávli plácačkou, ze zrcátek bylo jasný, že je to na mě.
Nejsem žádnej gauner tak jsem zanadával na osud a zastavil.
Chtěli, abych vylezl a abych jim dal doklady. A to bylo právě to…
Začal jsem vysvětlovat, že doklady mám v jinejch kalhotech. Načež mi podávali přístroj, abych jim fouknul
a v tý chvíli nade mnou podržel ten nahoře ruku.
Kolem nás projel modrej Fiat, nějak špatně si to vypočítal a zahučel do lesa. Kluci se tam rozběhli.
Já dostal zkrat, skočil do auta a odpálil to pryč. Doma jsem byl během pěti minut, zajel do garáže a tu hned zavřel.
Tak a ať si hledaj.
Vzbudilo mě zvonění u vchodovejch dveří. Když nepřestávalo, tak jsem vylezl.
Za dveřma stáli neznámí policajti a hned vyrukovali s tím, že jsem ujel od kontroly.
Já se bránil, že to musí bejt určo omyl, neb jsem z baráku paty nevytáhl, ale oni furt trvali na svým.
Chtěli vidět auto.
Nu, proč ne říkal jsem si. Za ty dvě hoďky snad vychladlo, protože mám v garáži celoročně pořádnou kosu.
Tak jsem je zavedl k vratům a otevřel je.
Uvnitř stála Fábka jako vždycky. Jen ten maják na ní normálně nebejvá.

O hodinu později byla hospoda prázdná a já začal uklízet.
Při vytírání hajzlíků jsem začal vymejšlet, jakou že to polepím firemní auto reklamou.
Uvažoval jsem, co bude nejvýraznější.
Nakonec jsem to pustil z hlavy s tím, že na bílý je výrazný vlastně úplně všechno.