Patrikovo rozhodnutí - Letní pohádka

 Patrik měl zahradu moc rád. Dokázal tu trávit hodiny, a vůbec se nenudil. Zbožňoval starý klenutý dub s mohutnou korunou, pod níž lehával a pozoroval veverky šplhající po kmeni a přeskakující z větve na větev. Představoval si, že se jedná ve skutečnosti o hrad nějakého mocného černokněžníka, jehož komnaty se ukrývají někde hluboko pod kořeny.
 Nabažil-li se dubového listí a větví, které jako ruce proroka směřovaly k nebi, brouzdal travou podél šípkových keřů, hladil po hlavách kapradí a laskal květy azalek, z nichž včelí dělnice odnášely v bandaskách sladký nektar.
 To srpnové ráno si lehl na deku pod starou jabloň a s údivem shledal, že mezi řadou ještě malých a zelených podzimních jablek vyčnívá jedno velké, žlutočervené. Třpytilo se jako zlatý klenot posázený rubíny.
 Než si stačil uvědomit, co se děje, jablko se zachvělo a spadlo mu rovnou do klína. Spíše se lekl, než že by mu něco udělalo, i když dopadlo z pěkné výšky a něco také vážilo. Úlek ovšem brzy odezněl a Patrik si neobyčejný plod zvědavě prohlížel. Ani si nevšiml, že se před ním zčista jasna objevily tři ženské postavy, které na něho upírají své pohledy. Už vůbec nemohl tušit, že jde o tři královny, ani, co budou po něm chtít.
 Konečně zvedl hlavu. Seděl, němý, na dece a nemohl ze sebe vypravit slovo. To za něj udělala první z krásek s černými vlnitými vlasy a zelenýma očima.
 „Jsme tři královny různých částí této zahrady. Jsem Mušana a vládnu Kompostovému království, vedle mě jsou Vosana, královna Sadu a Myšana, královna Sklepních stínů. Potřebujeme jablko, co právě držíš v ruce. Každá ti za ně můžeme něco nabídnout, něco, co pro tebe bude hodně znamenat. Druhé dvě si ovšem popudíš a budou stát proti tobě.“
 Patrik si zatím prohlédl všechny tři ženy. Myšana měla slámové vlasy stažené vzadu do culíku a zasněný, až trochu nepřítomný pohled v modrých očích, připomínajících oblohu po ránu. Vosaniny zrzavé vlasy spadaly po její útlý pas a její hnědé oči voněly po skořici.
 „A co když jablko nedám žádné z vás?“
 Konečně promluvil. Říkal si, že to bude asi pouze sen, přitom ale pevně doufal, že nespí. Nechtěl se probudit. Ne teď.
 Jak to dořekl, zabodly se do něho tři nenávistné pohledy.
 „To vůbec nezkoušej. Měl bys nás proti sobě všechny tři, a to by pro tebe nebylo dobré.“
 „A co vás podělit, každá dostane třetinu?“ Patrik si připadal, že vše vyřešil. Stačí si do domu za zahradou, který je celý popnut břečťanem, skočit pro malý nožík.
 Opět promluvila Mušana.
 „To také není dobrý nápad. Nutil bys nás, abychom se dvě spojily proti třetí. Nemohly bychom ti dát nic ze svých darů, sklidil bys jen naši nenávist. Musíš se rozhodnout. Vždyť ještě ani nevíš, co nabízíme.“
 Hlas se jí opět zmírnil a přešel z přísného až rozkazovačného do vemlouvavého něžného tónu.
 „Já jsem královnou much. Nabízím ti odvahu a drzost. S tímto darem prosadíš v životě vše, po čem budeš toužit.“
 Konečně promluvily i další dvě ženy.
 „Já jsem královnou vos. Se mnou získáš moudrost a neučiníš v životě chybný krok.“
„A já jsem, Patriku, vládkyní všech myší. Zajistím, že se rozmnožíš tak, že budeš mocným, každý s tebou bude muset počítat.“
 Patrikovi se v hlavě honilo leccos. Vzpomněl si, jak mu tuhle sýkorka za kus chlebové kůrky čimčarala příběh o jakémsi mladíkovi, co měl také rozhodnout, které mocné ženě dá jablko a jak vše nakonec skončilo válkou a zničeným městem. Nemohl si pouze vzpomenout na žádné jméno.
 Nestál o žádné dary. Zároveň nechtěl, aby měl v těchto třech kráskách své nepřítelkyně. Však mu také daly hned najevo, co by ho stihlo, nedá-li jim to, co chtějí.
 „Odmítneš-li mne“, začala Mušana, „snesou se na tebe houfy much, budeš trpět nemocný, ustrašený někde v koutě.“
 „Zavrhneš-li mne“, doplnila ji Vosana, „budeš se chovat jako blázen. Stále tě bude něco popichovat, budeš nespokojeným a hašteřivým. Budeš prošpikován žihadly roje vos a budeš celý opuchlý.“
 „Otočíš-li se zády ke mně“, zapištěla Myšana, „ocitneš se v hnízdě myší, budou tě hryzat a nebudeš mít co jíst, budeš padat hlady, obě kapsy prokousané. Budeš sám.“
 Patrikovi se z toho všeho točila hlava.
 „Vážené královny, musím si to rozmyslet. Dejte mi čas do zítřka.“
Měl na krajíčku, chtělo se mu brečet, přesto se ovládl. Něco mu říkalo, že teď musí být silným a něco vymyslet. Na zoufalství ještě bude čas.
 Ty tři se na sebe podívaly, pak pokývaly hlavami a jako jeden hlas odvětily: „Dobře, zítra přesně v tuto dobu se tu objevíme, pak ale musíš jedné z nás dát, co ti nepatří. Všechno, co máš vědět, víš, tak si to promysli.“
 Zmizely.
 Kdyby Patrikovi nezbylo v ruce mohutné jablko, jež ho v dlani vysloveně pálilo, nevěřil by, co prožil.
 Brouzdal se zahradou a byl smutný a trápila ho řada věcí. Lze se obejít bez moudrosti? Jak muže být Vosana královnou moudrosti, když se hádá o jablko? To je snad moudré? No jo, ale bude-li dělat samé pošetilosti, bude na tom špatně. Nebo se má vzdát odvahy? Drzý být nechce, ale podřídí-li se každému, bude jen otrokem a takový život také nechce. A zůstat sám? Netouží mít stovky potomků, ale aspoň jednoho by jednou chtěl. Hlavně poznat lásku, ale tu mu Myšana nezaručila.
 Zkrátka, měl v hlavě chaos a ani nepostřehl, že došel k zahradnímu jezírku, obrostlému divokým rákosem.
 Na hladině tančily vodoměrky, potápníci se nadechovali před cestou ke dnu a vosy s mouchami opatrně dosedaly na kameny na břehu, aby se aspoň trochu napily.
 V poklidné hladině se ale odehrávalo i jedno drama. Patrik uviděl, že se přesně uprostřed topí beruška. Slyšel sice divné bzučení: „Co se staráš, ať utone, co je ti po ní, máš teď jiné rozhodování.“
 Ale Patrik se hlasu nepodal. Sebral dlouhý klacík, co se povaloval v trávě a nahnul se nad hladinu. Ještě kousek – a již se mohla beruška konce dřeva zachytit. Vděčně tak učinila. Chvíli zůstala na špičce záchranného předmětu jako přikovaná, pak roztáhla krovky, s díky Patrikovi zamávala a uletěla.
 Patrik pocítil něco velmi hřejivého, neuměl to pojmenovat, ale bylo mu nezvykle dobře, i když nemohl zapomenout na těžkou volbu, kterou bude muset nějak vyřešit.
  Zatím se nad zahradou snesl soumrak, květiny sklopily hlavy a ptáci dozpívali své písně. Patrik šel spát.
 Sotva usnul, probudil ho lehký dotek něčí ruky, jež ho pohladila po rameni.
 Vždyť mají přijít až zítra, zděsil se Patrik, že to jsou ony tři královny, jejichž spor má vyřešit.
 Před ním stála hnědovláska s mandlovýma očima, které celé zářily.
 „Neboj se, Patriku, jsem Sluněna Sedmitečna, královna berušek. O jablko, co máš darovat jedné ze tří královen zahrady, nestojím, ale dáš-li mi ho, bude v dobrých rukách, tedy spíše v krovkách.“ Nádherně se usmála, že Patrika přešel jakýkoli strach.
 „Zachránil jsi jednu z nás, aniž ti cokoli za svou záchranu nabídla. Přesto jsi něco získal, viď?“
 Patrik si vzpomněl na nádherný pocit, jenž se ho u jezírka po záchraně berušky zmocnil.
 „Budu-li mít jablko sváru já, ty tři budou stát při sobě a nepoperou se. Bylo by zlé, aby moudrost, plodnost a odvaha stály proti sobě. Moc dobrého by z toho nepovstalo. Takto budou útočit jen na mě, ale nemohou mi nic udělat.“
 „A ty jsi královnou čeho?“
 „Já jsem královnou listů a stébel a dám ti štěstí. Ty tři ti budou házet klacky pod nohy, ale proti štěstí toho mnoho nezmohou. Nebudeš mít třeba velký rod, nebudeš v čele dobrodružných výprav a ne vše, co uděláš, bude moudré, ale uděláš takové kroky, jež ti dopomohou ke štěstí, a to se cení.“
 Patrik jí podal jablko. „Chci, abys ho měla ty.“
 „Díky, Patriku, nebudeš litovat.“ Něžně ho políbila do vlasů a zmizela.
 V tom okamžiku se před ním zjevily tři rozzuřené dámy.
 „Budeš mít víc štěstí než rozumu“, sykla Vosana.
 „Tvoje jediné štěstí bude, potkáš-li opravdovou lásku, jinak budeš sám a sám“, vypískla Myšana.
 „Budeš se krčit v koutě, ale se štěstím z každé patálie vyvázneš“, zabzučela Mušana.
 Patrik přesto cítil, že jejich vztek na něho vůbec nepůsobí – a ony to vědí. Rozplynuly se do vteřiny. Slyšel jen staré kyvadlové hodiny, jak posunují vzduch z místa na místo a oddechují úlevou. Konečně mohl usnout, aniž ho cokoli tížilo. Těšil se, až ráno pozdraví mohutný dub a bude hrát s běláskem na schovávanou. A na podzim, to se s chutí zakousne do červenofialových jablek. Vzpomene-li si na Mušanu, Myšanu či Vosanu, jablko mu dozajista v ústech nezhořkne…