Mona Lisa

Jak byla otázka obrazu vznesena, aby zůstala – ve hvězdách.


Hvězdy za oknem bledly, a mnich Theodor, pokojný ve svém odevzdání, čekal.
Mistr už hodiny neodvrátil pozornost od obrazu, mlčel a pracoval.
Pilně, myslel si Theodor. Mistr – pracuje pilně. Malíři, namáhal se mnich k úvaze, většínou pracují ve dne? Ovšem byla to složitá věc. A pokud Mistr maloval v noci, pak mnichovi se nepatřilo o tom nikterak dumat. Ani o tom, proč si Mistr na dnešní noc vyžádal jeho společnost. 
Theodor měl Mistra opravdu rád.
Trápila ho už trochu žízeň – a konev s vínem stála po ruce na stole, ale Mistra by nikdy nevyrušil z jeho pilné práce tím, že by se pohnul a vína si nalil. Kdepak. 
Mistr maloval portrét nějaké paní, spíš byla starší než Theodor, z dobré měšťanské rodiny – soudil podle tmavého sukna, do něhož byla postava oblečená. Selka to nebyla – ale zas ani taková dáma, jakou, v nádherných barvách často, můžeme vidět v kostele. Ani žádní andělé nebyli kolem vyobrazeni, jenom krajina v dálce – hodně daleko vzadu, na celé desce až do kraje. Žena přišla mnichovi trochu veliká vzhledem k pozadí. Snad stojí na kopci? Theodor ale věděl, že obrazům on přeci nerozumí.
Za oknem dosud viděl hvězdné nebe, a zároveň teď začlo zlehounka svítat, bratři nejspíš už pokročili v svých ranních modlitbách a brzy půjdou všichni v klášteře snídat. Theodor stále nehybně seděl, čekal, bděl v časné hodině dne s Mistrem Leonardem.
Malíř přerušil náhle práci, odložil paletu.
„Theodore?“
„Ano, můj Mistře?“
„Řekni mi přece,“ odstoupil Mistr od plátna a obrátil se k mnichovi, “ty mluvíš vždycky pravdu?“
„Ano, Mistře!“
„Proč?“
Proč mluví pravdu? S veškerou ochotou by byl rád Mistovi opověděl, ale nikdy by nečekal tak těžkou otázku, navíc Mistr to myslel vážně, záleželo mu na odpovědi, to Theodor na něm teď úplně jasně viděl. Co jen má honem dělat?
„Inu a proč … bych pravdu mluvit neměl? “
Mistr se zlobil! Vůbec vypadal nyní opravdu – divně a nebo tak...posměšně… hořce. Jako kdyby to ani nebyl jeho Mistr!
„Vstaň. Podívej se mi do očí a řekni mi, můj pravdomluvný hochu. Řěkni mi. Co v nich vidíš?“
Theodor uposlechl, vstal a podíval se Mistrovi do očí ale odvrátil hned svůj pohled. Polkl a neuctivě couval. Přešel pár kroků k obrazu, v nejhorším vnitřním zmatku se otočil k Mistrovi zády a rozhodil rukama . A napůl bezděčně a napůl v zoufalství, jako by hledal u ženy pomoc, pohlédl do očí ve tváři Mony Lisy, jenže to nepomohlo, jelikož tyhle oči – tyhle a tamty oči – náhle hleděly stejně a Theodor, couvaje teď před obrazem, se otočil zas na Leonarda.

A bylo to pryč, nebylo proč se bát, vždyť Mistr před ním stojící byl jako zpátky proměněný, Mistr se smál celou svou tváří. Takového ho znal.
„Smích, mistře,“ odvětil tedy Theodor prostě a šťastně, „vidím ve vašich očích. Smích.“
„Ano. Nu, ano, popijeme.“

Tak malíř s mnichem připili novému, slunnému dni, nad jehož úsvitem otázka obrazu sic byla vznesena, leč odpověď – zůstává ve hvězdách,