Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBalkánské reportáže V.
Autor
sepotvkorunachstromu
Pekelně mě bolí nohy. Včera jsme byli na Slunečném pobřeží.
Ze Rvady, do Nesabaru pěšky. Borůvka říkal, že jsou to tak tři kilásky. Je to možné, ačkoliv mám pocit, že spíš pět.
Dál jedou takové vláčky, o něco větší než na kolotočích. Je to roztomilé. Jedete si po pobřeží, koukáte co a jak, mořský vítr vám fouká do tváře.
Samotné Slunečné pobřeží mě zklamalo.
Město. Dost velký provoz a obrovské hotely. Pláž je sice pěkná, písčitá, jenže se táhne nudně několik kilometrů a v sezóně tam musí být děsný nával.
Částečně jsme ji prošli po pobřeží. To mám ráda. Moře šumí, omývá kotníky, písek ustupuje.
Zpět k vláčkům se vydáváme městem. Jdeme a jdeme. Mám pocit, že slunce se zažralo do betonu natrvalo. Sálá z nebe, ze země, ze stěn budov. V cuklích mám furt nějaké kamínky, písek, či kýho ďasa. Vytřepávám a nic. No bodejť, vony to jsou puchýře na ploskách nohou.
Konečně jsme zase v Nesabaru. Hned jsem pookřála. Tam mě to nikdy neomrzí. Líbí se mi romantické lodě v přístavu, intenzívní vůně moře, obří rackové a hlavně ta tajemná minulost.
Na nohy jsem téměř zapomněla, proplétáme se uličkami, fotím a fotím.
Mají tam takové kaskádovité hospůdky. Jdete po kamenných schodech, plošina, zase schody, plošina, i několik pater.
Všechno je to staré, žádné plasty, poctivé dřevo, bulharská keramika, prastaré zdi.
V jedné takové si dávám škeble. Teda, objednala jsem si sice něco jiného, ale neva. Stejně jsem byla odjakživa zvědavá, jak chutnají.
Takže, skleněná velká mísa, plná černých lastur. V každé upečený drobeček, zvící střední fazole.
Někteří mlži se ještě své schránky drží, jiní už vypadli. Tak jsem je teda vybrala na talíř. Asi to bylo „fó pá“. Je toho malá kupička.
No, špatné to není, nic světoborného ovšem taky ne. Mám pocit, že by snesli rozpuštěné máslo nebo něco takového. K dispozici mám jen citron. Sem tam mi mezi zubama křupne zrnko písku.
Ovšem, připadám si světácky. S klidným svědomím, pokud by na to přišla řeč, můžu říct: „Ach, ano. Škeble jsem jedla v Nesebaru.“
Tvářit se blazeovaně a zasvěceně porozprávět o jejich přípravě.
Pak juknu na net, jak různě se škeble připravují.