PROCHÁZKOVÁ II

Jdu do Zoo, ne na furt, jen se podívat. Vstup sto.

Zase jsem ušetřil. Důchodci to mají za pouhých sedm desetikorun.

Suma sumárum, manželka, dcera (taky žena) a ten její kolík.

Vyplázl jsem čtyři kila a máchnul rukou.

Babka se usmívala, cpala železo do kapsy a měla blbý řeči, jako například,

příjďte zas, pane.

Kdyby věděla, ale o tom někdy jindy.

Maminka mi vyprávěla.

Taky jsem míval babičku, někdy dokonce dvě. To jsem byl malý a zlobivý, to mi vydrželo.

První se to nedozvěděla, odešla dřív, než jsem se nadál.

"Mami, pamatuju. Ležela v kuchyni pod duchnou a vypadala jako křeček, mrtvý. Au."

Ta druhá přikládala do kamen, husu cpala šiškami. Když umřela, dostali jsme maso,

sádlo s játry, játrama jak říkávala babi.

Jo, abych nezapomněl.

Za branou lidi tam a zpátky, stánky na fronty i s občerstvením na bázi coca cola.

Zvířena nikde, jen holubi zobali odpadky a místo kontejneru hroch. Pochopitelně plný.

Plameňáci, zamutovala dcera a vytrhla mi foťák z ruky. Zapálil jsem si a čekal.

Po digitalizaci těch růžových ruďochů a jednoho jiného, jsme se vydali do údolí.

Šipka nás neomylně zavedla k opicím, jen jsme nějak záhadně minuli plazy,

medvěda, co ještě nevím a já přestal chodit.

Posadil jsem se na lavičku, dělal opičky na šimpanzí samičku. Po chvíli ji to přestalo bavit.

Donesli mi colu na zapití, polkl jsem a šli jsme dál.

Za nějakou budovou koukaly krky a opodál v podhůří tráva s exkrementy.

Viděls velbloudy, zaskočil mě ten její. Jo, ale to už je dávno, synku. Tvářil se, jako by je nikdy neviděl.

Tu máš brýle dědku, řekla manželka a mile se ušklíbla. Mám rád, když se směje.

Jééé hrbatci a kde jsou hory, vyprskl jsem.

Raději mě střídavě vedli za ruku, koupili zmrzlinu na pobryndání, fotili a říkali,

že si to doma prohlédnu v klidu na plazmě.

Ještě pamatuju slůňátko Rashmi, vůbec tak nevypadalo a ...

Můj pes tam nebyl, nedivím se, volně pobíhat se nesmí.

Kam půjdu příště? Nevím, snad jestli mě pustí.

MAXíííí