TERAPIE KŘIKEM

Tartaro mi napsal, že viděl kdysi nějaký film o mladé studentce, která pracovala s autistickým dítětem. Zmiňoval šílený řev, hlavně pak její. To mě inspirovalo k napsání další kapitoly mého života s mým synkem.

V dobách, kdy byl ještě malý (kolem 4 let), byla jsem z jeho chování patřičně vyjukaná. Neuměla jsem s ním ještě pořádně navázat kontakt. Měl velké záchvaty vzteku a zuřivosti. Neuměl dát jiným způsobem najevo, co vlastně chce. Tehdy jsem se na to neuměla ani náhodou koukat takto s nadhledem. Vše hned jasně popsat, téměř odborně.To vše až s odstupem času.

Běhal po bytě, křičel, otvíral lednici a mlátil dveřmi od ní. A dělalo mu dobře, že já na něj reaguji. Bohužel většinou už vztekle a vyčerpaně. Trvalo to už několik dní, byla jsem na pokraji zhroucení.
Jednoho večera jsem s ním zalezla do pokoje a zavřela za sebou dveře.  Pološílená jsem ho odevzdaně začala napodobovat. Jeho výkřiky, které se mi jinak už zarývaly do mozku, jsem začala opakovat se stejnou intenzitou a stejnou intonací. Postupně jsem do toho začala přidávat své nové prvky. Měnila jsem například rytmus apod. Pro mě to bylo velmi osvobozující, přinášelo mi to velké uvolnění. Syna to začalo zajímat. Kdyby mluvil, možná by se mě zeptal, jestli už mi definitivně ,,hráblo" .Místo toho jsme ale na sebe takto řvali a řvali, až nám hlasivky přeskakovaly.  Vlastně z toho vznikal jakýs takýs dialog. V té době se mi možná poprvé podařilo se synem navázat nějaký kontakt podobný komunikaci.

Teprv o pár let později jsem se někde dočetla, že to co jsem jako matka tak trochu vytušila intuitivně, někdo popsal a samozřejmě daleko více rozvinul a nazval jako terapie. Ale o tom to asi je.