Beruška

Pomalu dupu sněhulemi do schodů. Na odpočívadle se zastavím a prohlížím si růžovou fialku. Na listu odpočívá beruška. Do nebíčka nebo do peklíčka? Ne, dnes ji nechám být. Pokračuju. Pár posledních schodů. Z kapsy lovím klíče. Zámek je moc vysoko. Musím na špičky. Je mi sedm a chodím do první třídy. Jde to ztěžka, při poslední otočce klíče mě zabolí prostředníček. Dveře se skřípěním rozrazí. Máma sedí v kuchyni. Jasně, že mi mohla otevřít, ale pak bych se nenaučila odemykat. Řeknu: „Aaahoj.“ Jen pokývá hlavou. Radši projdu rychle do pokojíku. Dneska je v klidu. Táta od nás odešel asi před rokem za jinou. Ani mi nechybí. Nehrál si se mnou ani nepovídal. Celý ty roky nabručený a schovaný za novinami. Přede mnou? Snad ne. Někdy tam chodím. K nim. Teď nečte a usmívá se. Z přemýšlení mě vytrhne máma: „Tak jdeme cvičit čtení!“ Ach jo myslím si v duchu. Pomalu lovím slabikář z aktovky. Třeba to dneska bude v klidu. Nalhávám si, ale stejně se mi svírá žaludek. „Mmmmmámmma mmmmmmellle…“

„ Máma mele maso! Sakra Aleno, je to tak těžký?“

„Jjjjo“ zavzlykám.  Práskne za sebou dveřma.

Chvilku brečím, ale pak se uklidním. Břicho už nebolí. Pro změnu mě bolí hlava z pláče. Musím si nachystat věci do školy a pak konečně můžu k panenkám. Ty se mi nepošklebují jako spolužačky ve škole. Říkají mi: „Aaaallleennnkkko.“ Jsem ráda, že nemusím chodit do družiny. Přetáhnout šatičky panence přes hlavu. Jde to stěží. „Večeře!“ „Jjjo uuuž jjjdddu!“ Tak nějak to bylo dřív. Teď když si drhnu kartáčkem ruku až je červená, mě napadá, že mi nebylo zase tak špatně.

Jdu ze školy. Sníh už taje. Podchodem se ploužím. U schodů nahoru mě zastaví nějaký chlap. „Ahoj holčičko, máš moc pěkný kabátek,“ usměje se. Neodpovím. „Mám tady koťátko, chceš ho vidět?“ Zaváhám, ale pak mě počáteční nedůvěra opustí. „Jjjo.“ „Tak pojď!“ drapne mě za ruku a rozepne si kalhoty. Chci ucuknout, ale je silnější. Stisk jeho ruky se mi vrývá do zápěstí. Sem tam. Je to slizké. Hlavu odvracím, abych se nemusela dívat. Brečím. „Ticho,“ oboří se na mě neurvale. Už se neusmívá. Pak slastně vydechne a konečně pustí mou ruku. Rychle utíkám pryč. Ani se neohlídnu. Ruku mám celou mokrou a lepkavou. Utřu si ji do kapesníku s princeznami, který mám v kapse a po cestě ho vyhodím do koše. Doma si drhnu ruku a pořád brečím. Máma naštěstí není doma. Neuměla bych jí to stejně říct.

Teď chodím s hlavou svěšenou. Na odpočívadle už se nezastavuju. Nedívám se na berušku. Vlastně na nikoho. Odemknu rychle a lehce. Už nemusím na špičky. Vyrostla jsem. Máma sedí v kuchyni. „Umyj si ruce!“ řekne jen. Poctivě si je umývám. Hlavně tu levou „špinavou“. Jenže tuhle špínu nesmyje ani to nejlepší mýdlo a nesedře ani ten nejtvrdší kartáček. Zapadnu do pokoje. Mámě to neřeknu nikdy. Tátu by to nezajímalo vůbec. Má teď jiné starosti. Bude mít miminko s tou svou. Aspoň už nekoktám. Nějak to přešlo samo od sebe. Podchodům se ale pořád vyhýbám. Hlavně tomu, kde jsem „ztratila“ dětství. Co kdyby tam byl? A na koťátka už nevěřím.