URČITĚ TO ZA TO STOJÍ

,,Hele kámo, podívej se tamhle na ty divné lidi,“ povídá Hnědák Běloušovi a lehce podupává kopytem.

,,Tý brďo, oni jdou snad k nám.“

Bělouš upřeně zírá na hlouček podivných přibližujících se postav a přemýšlí, kde už takové podobné vlastně viděl. Přeci jen tahle jízdárna není jeho první štace. Kdysi dávno ho vycvičili na hypoterapii v jedné jízdárně, která se dostala do finančních těžkostí, jak to v této nelehké době bývá. A tak se tedy stěhoval k majetnějším lidem.

,,Tam co jsem byl dřív, tak tam takoví divní človíčkové také chodili. Ti na nás nejezdili, jen se na nás dívali. Někteří ani to ne. Byli fakt divní,“ přemýšlel Bělouš, v podstatě už nahlas.

,,Víš Hnědáku, mám z toho takový divný pocit. Jeden z nich ke mně tehdy přišel, nekoukl se mi ani do očí, on se vlastně nedíval nikam, a začal mě hladit po hřívě. A zničehonic ,,chňap, drap, křřř“  a držel mě za hřívu a tahal a tahal. A ten křik, který u toho předváděl. Ten mě snad bolel ještě víc, jak se mi zarýval do uší.“

,,A to sis nechal líbit?“ zeptal se trochu naivně Hnědák.

Sám už měl za sebou také výcvik na hypoterapii, takže moc dobře věděl, že si to vlastně musel nechat líbit.

,,Však víš. Naštěstí přiběhla jedna zázračná paní od nich, řekla mu pár slov, které působily jako zaklínadlo, a on mě okamžitě pustil. Uf, to byla úleva.“

,,Jasně, že když přišli příště, měl jsem obavy. Ale ta zázračná paní byla pořád s ním a pro jistotu mu ruce už jen vedla. Aby mohla včas zasáhnout.“

,,Bělouši, a co bylo dál? Myslíš, že to pro něj mělo nějaký smysl?“

Hnědák si ani nevšiml, že hlouček lidí se k nim přiblížil. Jeho slečna od koní si něco povídala s paní od těch divných lidí, asi se seznamovaly. Doufal a v duchu si přál, aby ta paní byla také zázračná. Kor když si všiml divného chlapa drobné postavy, který na něj nepřítomně kouká, vlastně se díval skrz něj.

Po chvíli, snad zázračná, paní vzala toho chlapa za ruku a vedla ho k Hnědákovi. Ten nehybně stál, jen po očku pozoroval dění okolo sebe.

,,Jiříku, pohlaď si koně. Podívej, jak je krásný a hodný. Cítíš to teplo, které z něj sálá. Natáhni prsty a jen zlehka. A teď můžeš sám, neboj se, on ti nic neudělá,“ nabádala a povzbuzovala paní Jiříka, ale naštěstí stála pořád vedle něj. Tedy, musela ho stále držet, on by šel bez rozmyslu kamkoliv. Vlastně bylo vidět, že on toho smyslu pro cokoliv moc nemá. Prý nízkofunkční autista, zaslechl.

,,Holky, podívejte se, jemu se to evidentně líbí! Vidíte, jak mu září oči! A dokonce si toho koně celého prohlíží,“ povídala paní svým kolegyním. Jiříka stále držela a užívala si s ním tu krásnou i když krátkou chvíli takového zvláštního souznění.

V tu chvíli Hnědákovi došlo, proč mu Bělouš prve neodpověděl. Pochopil, že to smysl má a stojí to za to. Byl pyšný na to, že může být prospěšný i takovým zvláštním lidem a vyvolat v nich svou přítomností alespoň trošičku citu, který oni tak pečlivě ukrývají.