MCMLXII - MMXII

MCMLXII - MMXII

Ohlédl jsem se teď MMXII, ale taky před padesáti léty MCMLXII.  Přesto vidím totéž: na otevřeném náměstí malého severočeského města, pod věží  bývalé radnice a taky pod elektrickými hodinami - potkávám kamaráda Jiřího s dvěma hezkými děvčaty. Jiřího znám  - no jak píšu: je to kamarád - jeho doprovod ovšem nikoli, ale stojí za víc, než za podívání. Ten doprovod, samozřejmě...  Protože mi ho (kamaráda) bylo líto, že je na ty dvě kočky sám, přidal jsem se k nim s tím, že se později ukáže, která je v jeho hledáčku a která naopak by mohla být společností pro mne. Byl jsem zrovna sám, po dramatickém rozchodu s jistou Evou... tak mne to napadlo hned, ale to je jiná historie.

Brzy jsem se dozvěděl, že dívky se jmenují Helena (podsaditější, trošku menší) a Jarmila (pochopitelně vyšší a štíhlejší). Obě si před sebou strkaly docela pěkné ženské vybavení. Jiří neměl hledáčku ani jednu z nich, ale byly to kamarádky třetí dívky, kterou neměl v pomyslném hledáčku, nýbrž v delším trvalém vztahu. Pro Helenu jsem nebyl dost exotický a tak bylo řešení bez možnosti výběru - vlastně  lžu: mohl jsem si v duchu říct buď ano, nebo ne. Neřekl jsem si nic.

Bylo to v neděli, 4. února 1962...

Jarmila měla den předtím svátek, den potom měli narozeniny její sourozenci-dvojčata, čímž dostala naše konverzace osobní, trošičku slavnostní, nádech vrcholící pozváním na odpolední taneční zábavu. Pak to už probíhalo klasicky. Taková běžná známost s tradičními rande a postupným poznáváním se...  První vrchol přišel 29. září - tedy o necelých tři čtvrti roku později. V obřadní síni tehdejšího Národního výboru jsme se stali rodinou (doslova: Jarmila už druhý měsíc nosila našeho syna).

Život šel, později běžel, poslední dobou letí jak splašený. Padesát let je při pohledu vpřed relativně hodně - jenže při dnešním  pohledu zpět to uběhlo jak Bolt, překonali jsme i nějaké krize - osobní, hmotné i politické a dopluli jsme časem až do dneška... a je tu      zlatá svatba.

Na naší ale není nic zlatého: je žlutá jak slunce nebo Echinacea, modrá jako Jarmiliny oči nebo letní nebe, zelená jak stovky stromů na naší zahradě a okolní přírodě. Sem tam červená jako vlčí máky, vnuci... a rány. Černá... i nám odcházeli rodiče a blízcí lidé.

Dnes je den, který je v každém vztahu vysvědčením stálosti a spolehlivosti. Prima - moc prima - jen ten věk...

Tohle není příběh k potrhání, drama nebo skeč - je to pérovka o jednom manželství, které vydrželo se vším, co k němu patří....

                                                                                                                                                        oldjerry