TERAPEUTICKÉ PSANÍ

Vlastně to ani moc nepomohlo. Ale jsou i horší věci na světě, já vím...

Zase jsi vyváděl. Tak jako minule, vyvedli tě z budovy. Nediv se, vždyť si málem někomu ublížil. Moje kolegyně ze stacionáře se tě bály. Mlátil si okolo hlava nehlava. A ten řev, co se rozléhal do obou pater... Strach z něho šel. Já vím, máš k tomu teď spoustu důvodů: podzim, mlhy, nový spolubydlící na ,,domečku“... Také autista, jen o dva roky starší, než jsi tehdy byl ty. Vzpomeň si, jak těžké bylo zvykání pro tebe. A po něm bys to chtěl hned... Ty máš pořád mě a tátu, jezdíš každý víkend domů. On nemá už nikoho, ke komu by mohl jezdit. Je to nespravedlivé, ale takový je život. Jednoho tvého kolegu minulý týden odvezli do Dobřan. Bojím se o tebe. Je teď ten podzim a občas ho špatně snášíš. Erzeta ale ještě nikdy nebyla potřeba. Doufám, že ani nebude. Ale strašně se bojím. Hrozně si vyrostl a zesílil, víš. Proto se každý tvých výbuchů zlosti bojí. Před chvílí volali z toho tvého domečku. Prý tě takhle rozzuřeného ještě nikdy neviděli. A to už tam bydlíš sedm let. Možná mě chtěli připravit, že stát se může cokoliv... Škoda, že nemůžu nic udělat. Ta bezmoc je šílená.

---