nepřipojení

Moc pěkné...tak si představuju báseň. Debata pod ní zajímavá. /T.

...****

Nemám ráda rozbory básní, takže kritiky raději číst nebudu. Mám ráda to, že v každém textu překvapíš něčím, co mě baví...takže tohle se mi nemůže nelíbit ;-)

Já myslím, že na téhle platformě se celkem shodnem...

 

Tak jak jsem to napsal to přímo nikdo neřekl, základním podnětem bylo když Eli psala, že se to nikam jinam nehýbe. Od toho bodu jsem začal rozvíjet úvahu na téma co je to hýbat se a proč mi přijde, že je v pořádku, že je Lyryk formálně ustálený.

No ale zase o krok dál. Píšeš, že to podle tebe nejde oddělit. Že vývoj v poezii musí být vždy spojený s vývojem jazyka. To opět nehodlám popírat. Říkám, že lyryk se vyvíjí v rámci jazyka, je někde, kam se dostal právě on, je to jeho objev a ten jazykový pohyb podle mne může uskutečnovat právě na tom místě. Není to bod, jedno nehybné písmeno L na kterém by stál. Je to pole, které vytvořil, objevil a je třeba ho přivést k životu. Shodneme se přeci na tom, že u objevu je třeba aspoň pár slov posečkat, aby byl tak říkajíc zrealizován. U lyrykovy poetiky podle mne je možné prodlívat poměrně dlouho, než bude vyčerpána, nebo bych spíš měl říci vůbec zrealizována. To je to co myslím tím vnitřním pohybem. Souhlasím s tebou, že když to vezmu přísně, tak neexistuje dělítko a vlastně to je i psychologizace (ovšem ne nebezpečná). Tedy je to ten samý pohyb jako by byl pohyb formální.

To, co jsem psal o vnitřní zralosti, dostání se do nějaké osobní autorské dospělosti, je oddělená věc od toho jazykového pohybu. Ale zase souhlasím, že v tvorbě s tou jazykovou složkou splývá. To ale neznamená, že se o ní nemůžeme bavit odděleně - což jsem udělal. poezie jako taková je nakonec prostě buď dobrá nebo ne a autora vzal čert - to mi ale nebrání bavit se o autorovi. Autora pouze nemůžu tahat do hodnocení tvorby, o což zrovna nešlo.

Když bych to měl ještě říct jinak, tak pro mne je základem lyrykova tvorba, ve které vidím nějakou kvalitu, nějaký pohyb (jeden neoddělitelný, neboj). A v diskusi o tom, že se Lyryk nehýbe jsem se pokusil zpětně zanalyzovat vztah osobního pohybu a jazykového pohybu, jakkoli se oba snoubí a líbají.

"Tím jsem reagoval na odsouzení lyryka jako zamrzlého autora..."

A to napsal kdo kde? Promiň, nějak to nemůžu v textu dohledat.

___

"Základní myšlenka, kolem které se to točí je, že je možné být formálně ustálený a přesto dál objevující a tvůrčí autor."

Tome, opakuji znovu - vím, jak to myslíš; a odkazuji se k tomu, co jsem napsal o Seifertovi, odkazuji se k Mukařovskému, Mathauserovi a vůbec - ke všem, kteří věděli, že to takhle dělit nemůžeš. Můžeš být nějaký čas formálně ustálený a v rámci takto ustavených hranic hranic se něčeho dobrat. Ale základem tvorby je pohyb, proces, spění  jazyka, myšlení. A hranice je žádoucí bořit, posouvat.

Protože nástrojem poznávání je právě jazyk (podrhuji) - řeč je nástrojem takového poznávání, které by nebylo, pokud by je básník prostřednictvím tvůrčího gesta nevyvlekl na papír (násilím, s lehkostí, jakkoli - ale to už je úplně jiná kapitola).

 

Nediskutuješ moc fér, egile. Třeba by šlo uznat, že jsi myslel, že chci říct něco jiného a z toho vzniklo to točení dokola. Ne z toho, že by tu byl nějaký cyklický problém, do kterého se zase dostaneme, když budeme pokračovat. No ale beru to jakože si už rozumíme, co kdo říká.

Říkáš že je to z mé strany (nebezpečná) psychologizace. Myslím, že to dramatizuješ. Na základě té psychologizace nehodnotím, pouze ukazuju možnou perspektivu a na té nci nebezpečného není. Základní myšlenka, kolem které se to točí je, že je možné být formálně ustálený a přesto dál objevující a tvůrčí autor. Tím jsem reagoval na odsouzení lyryka jako zamrzlého autora, když toto bylo podloženo hlavně právě vnějšími znaky jeho poezie, které se ustálily. Je to nebezpečná psychologizace? Jediné, co je v tom na vodě, je můj soukromý názor, že lyryk je právě takovým (ustáleným a tvůrčím) autorem - a to na vodě být musí, je to subjektivní soud. Dalo by se teď samozřejmě dál argumentovat pro a proti, to ale zatím nikdo nedělal. Říkáš ale, že ti nejde o lyryka, že ti jde o obecnou debatu. Kde v tom je ta nebezpečná  psychologizace? Tvrdíš snad že není možné být tvůrčí, objevující autor aniž bych výrazně měnil formu psaní?

lepší to být ani nemůže*

Tohle psychologizování (a s ním spojené srovnávání apod.) ovšem vypovídá o díle pramálo a je nebezpečné, protože relativizující. Promiň, co říkáš, mi prostě přijde trochu o ničem, irelevantní - říkám to už od začátku, snaže se hovor o literatuře dovést k literatuře, kde jedině má význam (zatímco ty to pořád pálkuješ zpět k autorovi).. Tak se ale budeme točit v kruhu. Dokola a dokola...

Je mi líto, ale pořád mluvíš o něčem jiném, než já.

To, v čem tvrdím, že Lyryk někam došel, není forma. Přesto se bavím i o tom, že si může dovolit formálně setrvávat na svém, ale to je jiná argumentační linie.

Lyryk je dospělým autorem svým založením, tím, jak dokáže skrze tvorbu promlouvat, jak je otevřený svému textu, jak se do něj dovede přenášet. Mluvím o jakémsi předpokladu tvorby. Nezávisle na tom, jak píše. Klidně by z této pozice mohl začít objevovat nové formy a stále by byl v tomto smyslu nehybný. Seifert z tvého příkladu je taky nehybný. Ať si klidně začne psát volným veršem, jeho předpoklad tvorby, básnické já, je zralé, ustálené. A možná právě proto dokázalo najít nový směr tvorby.

Už když jsem srovnával s tebou, nezaměřoval jsem se vůbec na tom, že bys nějak extra narozdíl od lyryka cvičil s formou. V podstatě s ní ani nějak moc necvičíš, spíš se pomalu posunuješ. To, co jsem nazval zarputilé pronikání hlouběji se týkalo právě tvého vztahu k tvorbě, schopnosti podívat se sám sobě bez vytáček v tvorbě do očí. Tvé texty jsou čím dál přirozenější a tím nemyslím civilnější - prostě jen sebejistěji, otevřeněji mluvíš. S tím, jestli přepneš na časomíru tu nemá nic společného.

Matoucí asi je, že z tohoto vyvozoval právo lyryka na to, být strnulý formálně. Šlo mi jen o to, že formální pohyn není nutný pro realizaci tvorby, když je autor dospělý. Existuje i vnitřní dynamika a tu u lyryka vidím.

PS: pro ilustraci, ale myslím si, že je to velmi výmluvný (a obecně známý) příklad:

Seifert se sám svého času vyjádřil, že začal psát ve volném verši, když mu ta rýmová forma začala "jít až příliš". Tehdy započal úplně novou éru psaní, coby už zavedený etablovaný autor. A vskutku, ruku v ruce s novými výrazovými prostředky se začal v tvorbě dobírat úplně nových nálezů.

Probůh, jak to můžeš takhle trestuhodně oddělovat? Nástroje hledání už si předem podmiňují, co najdeš. Rozklenou, ale zároveň i ohraniičí tvoje možnosti. "Příliš umět" znamená vždy hranici.

V tomhle se mýlíš, když něco takového považuješ za nějaký (přirozený?) "stupeň", který je východiskem k něčemu dalšímu - naštěstí, a je to Zdeňkovo štěstí (ano, teď budu ilustrovat Lyrykem) - ono to ta jeho forma (resp. obsahoforma) tak absolutní není. Ani dokonalá - ani nesporná. Problémem může být motivický rámec, který je v rámci autonomní fragmentace syntaktických celků vtroušený do jisté míry (zjevně) intuitivně - vnitřní provázání básně mi tak nedává pocit skutečně silné opory (jako třeba některé jiné Lyrykovy texty - tuhle schopnost mu a priori neupírám, jako autora jej nijak nezpochybňuji), úroveň samotných eufonií je sama o sobě též sporná...   

a ne snad? :-)

No tak nakonec jasi mě uplně zmátl, tak doufám, že pointa toho všeho je, že jsme si pěkě pokecali.

Rozdíl je v tom, že já neilustruju Lyrykem (to je jiná kapitola, na jindy) - mluvím v obecné rovině a vymezuji se proti některým tvým "srovnáváním" a způsobům nazírání na text jako text. V tom se míjíme, bereš to moc osobně (ne, nikoli vzhledem ke své osobě).

Prostě diskuse pod dílem - o poezii, nikoli o jednom konkrétním díle. Maximálně tak o různých poetikách obecně. Ale to je snad v pořádku, i k tomu je - doufám - zdejší prostor určený.

Ačkoli od začátku přesně víš, co říkám, přecijen mám zas pocit, že to tak uplně není.

Umění žasnout je něco, co je třeba si zachovat vždy, v tom s tebou souhlasím. To jsem nikdy nechtěl popřít. Asi se mi nedaří popsat, co chápu jako vývoj. Asi proto, že to ilustruju na Lyrykovi, na kterého máme evidentně odlišný názor. Podle mne je lyryk jednak zralý a z určitho pohledu dospělý autor, který už se nepohybuje, ale zároveň tvrdím, že pořád praktikuje tvorbu a to myslím v silném slova smyslu - tedy ne že mu mele dál kolovrátek jak se naučil, ale že dál dělá básnické objevy, dál umí žasnout, dál objevuje nové věci. Snažím se tyto dva druhy pohybu rozlišit. Když jsi zmínil Šiktance tak i u něj by šlo říci, že už někam došel a z toho místa žasne dál. Žasnout, objevovat a jít někam můžou být docela nezávaslé věci. Když bych to měl vyjádřit ještě jiným extrémem, tak si dovedu představit, že takový autor, třebas šiktanc, objeví zcela novou, objevnou a úžasnou formu psaní a přesto tento objev nebude znamenat, že se ještě někam posunul. Ten pohyb o kterém mluvím, je něco v podstatě technického rázu. Je to způsob, jak promlouvám. Něco jako když po několika letech nedorozumění dojdu se ženou k tomu, že si rozumíme a dovedeme spolu o čemkoli mluvit upřímně a otevřeně. To je potom stav, který je předpokladem zrodu nových věcí v našem vztahu a nemluvím už o tom, že spolu pokecáme ještě o kus líp.

Abych byl ještě explicitnější. V takovém stavu dospělosti se může klidně nacházet i docela netalentovaný špatný autor. Že si já osobně myslím, že Lyryk je dobrý autor a že žasně a tvoří i dnes je jiná věc.

Ano, přesně jak píšeš - nemají (totiž ty kategorie, v nichž srovnáváš)

 

".....žádný přímý vliv na kvlalitu -  tedy ani na podstatnost, hodnotu a přidanou hodnotu. Nikde netvrdíš, že lyryk dosáhl vyšší úrovně, jejímž kladem by byla strnulost a stavěla tak ty, co jsou ještě na cestě, do svého stínu. Ani nikde netvrdíš, že Lyrykovy kvality spočívají v tom, že se nikam nehýbe. Podstatnost, přidaná hodnota, kvalita... to vše je dáno relativně."

______

Fajn, proč se potom v jejich rámci vůbec bavíme? Jádrem mojí reakce bylo, že jsou vágní a irelevantní. Ty to svými dalšími slovy v podstatě stvrzuješ.

_______

kdy jsi výše napsal:

"Z mého pohledu je to stav zralosti, který následuje po dlouhých letech "hýbání někam". Nemám pocit, že by se měl lyryk někam pohnout, dynamika jeho tvorby je teď už vnitřní."

A to mi prostě ten Matrix připomnělo (úsměv)... Na druhou stranu nemusíš mít obavy, od začátku vím zcela přesně, co máš na mysli, ale

_______

vzpomněl jsem si jen na Šiktance, který mi říkal, že když si sedne k papíru (a jemu bude už 84, ukaž mi zralejšího autora - a v jeho případě to vůbec není jen věcí věku...). Je to jen on a prázdný papír. Jako by každou báseň psal úplně zčista. Jasně že to tak úplně není a nemůže být. Ale právě tahle vnitřní čistota je základem jakékoli tvorby, kterou chci číst, k níž se chci vracet.

To, o čem mluvíš, je z mého pohledu už takové ochcávání poezie. Na počátku by - ve dvaceti stejně jako v devadesáti - měl stát úžas (vzpomněl jsem si na jednoho známého, který mi v pětapadesáti s rozsvícenýma očima líčil, jak si poprvé v životě začal všímat ořechů na stromech v ulici, kudy už roky chodí, - a vůbec - čím je starší, tím je citlivější k detailům, které mladší opomíjel).

Klidně řekni, že jsem "romantik" (nejsem). Ale nemyslím si, že můj pohled je naivní. Je prostě idealistický. Protože pořád ještě věřím - a jsem za to rád. Akademizování, psychologizování, moralizování(...) - to všechno se má k poezii (pokud dotyčný autor není A. Gamoneda, Brodskij nebo Czeslav Milosz...) jako infekce.

*

Ty zase nepozorně čteš, co píšu. Dal jsem si práci a asi na deseti místech jsem napsal, že to, co popisuju, nemá žádný přímý vliv na kvlaitu -  tedy ani na tvou podstatnost, hodnotu a přidanou hodnotu. Nikde netvrdím, že lyryk dosáhl vyšší úrovně, jejímž kladem by byla strnulost a stavěla tak ty, co jsou ještě na cestě, do svého stínu. Ani nikde netvrdím, že Lyrykovy kvality spočívají v tom, že se nikam nehýbe. Podstatnost, přidaná hodnota, kvalita... to vše je dáno relativně. Nechápu proč mi tvrdíš, že říkám, že to je obráceně, když to tam píšu. Zkusím to opsat  ještě znova, nějak ještě jasněji.

Lyrykův styl se po dlouhém vývoji ustálil. Je to přirozené. To, že se to stalo a dál děje neznamená, že je lepší, než byl dřív, kdy k ustálení spěl. Pouze to mění povahu jeho poetiky. I ta je v pohybu, ale je to jiný pohyb než jaký vidím například u tebe, egile. Lyrykova poetika se už nemění strukturálně, přesto zachycuje tvorbu. Tvorba není něco, co může být realizováno pouzte pokud všechno okolo furt měním. Ideální poezie by pak byla totální chaos a kde by pak byla ta správná míra, za kterou už se nejedná o poezii, ale o zamrzlý konstrukt? To by bylo dost povrchní. Neříkám, že to říkáš, jen se snažím říct, že Lyrykova poezie má v sobě originální silný tvůrčí pohyb a to navzdory tomu, že se vnější znaky této poetiky ustálily (ovšem taky ne zcela).

To, co výše píšu, vůbec neznamená, že by lyrykova poezie byla podle mne nějak lepší nebo horší, než jiná. Ani to neznamená, že si myslím, že všechny polohy, ke kterým lyryk dospěl, jsou bezva. Ty píšeš: "V poezii dám nastokrát přednost hledacím veršům bystré imaginace (aťsi třeba prvoplánově neučesané, ale o to zajímavější třecí plochy můžou vznikat na hranicích obrazů) před lehce zatrpklým proklamováním "pravd". " O tom jsem se ale vůbec nebavil. Zatrpkle proklamovat pravdy klidně může básník, který teprve směřuje k ustálení své poetiky a bystrou neučesanou imaginaci jiskřící na hranách klidně může dělat autor který už se nikam jinak nepohybuje a našel se. Takhle ty protiklady vůbec nestojí, mluvím o něčem uplně jiném. O tom, že i ustálená poezie může být tvůrčí a to zcela srovnatelně s poezií tápající a jiskřící. Na tom není nic schematického.

Nehledě na to: Taky nemám rád Lyrykovu polohu, ve které se nachází poměrně pravidelně, kdy pouze sází pravdy a nic moc se neděje. Kdy řekl bych svou poetiku až zneužívá. Na druhou stranu mi to až tak nevadí, umím si vybrat a věřím, že i Lyryk dokáže ve své tvorbě rozlišovat a do sbírky by nabil ostré střelivo. Jekkoli mne některé moralizující kousky nudí, zároveň cítím, že si je autor může dovolit, že tím neschází s cesty, protože došel k něčemu podstatnému. Může napsat co chce a přesto mu budu dál věřit, že stojí napevné půdě, občasné prázdnější produkce je jen jeho svéráz.

Ještě více by se mi to líbilo ve spisovném jazyce*

Tome, k tomu, cos napsal o cca 30 cm výše: nehněv se, ale co uvádíš, jsou natolik vágní termíny a kritéria, že - naštěstí - nevypovídají o té které (jakékoli) poetice vůbec nic. Hodnota, přidaná hodnota, ale především podstatnost si naštěstí chodí vlastními cestami (často mimoběžnými s osobním zráním či trpknutím) a s tím, co uvádíš, nemusí mít nutně vůbec nic společného.

Mluvíš, jako bychom byli někde v Matrixu a Lyryk byl tím, kdo se povznesl nad systém/simulakrum světa/poezie a dokázal libovolně ohýbat dráhy kulek apod.

Naštěstí v Matrixu nejsme. A poezie, dobrá poezie není falešné simulakrum. Bavíme se o zázraku jazyka. V poezii dám nastokrát přednost hledacím veršům bystré imaginace (aťsi třeba prvoplánově neučesané, ale o to zajímavější třecí plochy můžou vznikat na hranicích obrazů) před lehce zatrpklým proklamováním "pravd". Které jen postupem času ztrácejí vůli, radost a chuť k experimentu. Ve prospěch hladkosti, ladnosti.

Bereš to šíleně šablonovitě. Bylo by pěkné, kdyby to bylo tak prosté. Ale není.

Tomáši, děkuji, popravdě tyhlety cílené přístupy jsou mi vzdáleny, ačkoliv když cítím ve svých textech nějakou arytmii, tak si s počtem slabik také vyhrávám, ale jen tehdy, když mne na celku něco ruší.

a2a2a: A nebo ve zkratce - Sylabotónický verš je jednoduše řečeno zhruba to, jak jsme my češi a ještě pár jiných národů zvyklí pracovat s jazykem. Je to založený na práci s počtem slabik ve slově a s přízvukem. No a s tím se pak dělaj různý triky. Když třeba máš první verš složenej ze tří trojslabičných slov tak automaticky čekáš že to tak bude pokračovat i v dlším verši. No a ono se to může změnit, tím se rozehrává rytmus a zklamává nebo naopak naplňuje očekávání, prostě si to se čtenářem hraje. Podle toho, jaký schéma básník ve verších dodržuje se říká že drží nějakou stopu a tak. Papapa je základ daktylu, Papa trocheje. Jamb je divnej, jestl si dobře pamatuju tak bys měl končit přízvukem, což je v češtině trochu těžký, protože máme přízvuk vždycky na první slabice, ale de to očurat jednoslabičnejma slovama. No a je to mnohem složitější, ale ty ses myslím ptal jen na takovýhle sedlácký vysvětlení.

Sylabotónický je jeden z prozodických systémů. Může to taky celé frčet jen na přízvucích nebo jen na slabikách a pak ještě na jiných mně neznámých proncipech, každému jazyku svědčí něco jiného.

Takhle mne mazaně odbýt a jinak mám také radost z oné diskuse, ke které velmi dobře přispěl i sveřep, ale kupovat si knihu teorie a ještě číst, to už je příliš velká oběť.

Eli:  :D*

báseň - tip

debata  -  :D

tak k ní připíšu něco lidově.  :D

dlouhodobě se mi zdá, že mistr Lyryk dosáhl vyššího levlu ve hře:

" zneužijme češtinu k tomu, aby se báseň prakticky nedala číst".

ve výsledku JE to pro mne zajímavé, i osvěžující svým způsobem. baví mne, co se stane, když zazní veršík ... ve vymazleně  hranatém textu :)

pokud autor masivně vyjadřuje svou osobnost  pomocí zmíněné hry, a navíc zvolí téma nutně sentimentální, je výsledek tím zajímavější ...

jů, bylo mi rozumět?

p.s. osobně hru nehraju a hrát jí ani nebudu, což na výše řečeném nic nemění :)

Eili Benett, docela mne baví přiznávat se k nevzdělanosti, a tak se omlouvám, ale opravdu nerozumím pojmům ...sylabotonika ... a ještě jsi mi to ztížila dalším pojmem ...prozodický systém poezie... Třeba má nevědomost potěší (určitě alespoň někoho) a následné prospěje i komusi jinému, neb se utěšuji, že nejsem sám.

Milé Eli, to je zase faul, bych já zas mohl říct, že se tváříš jako jediná, která pochopila, že Lyryk zamrz. Takhle se o tom přece bavit nejde. Všude píšu, že je to můj pohled, ne že je jediný správný.

Eli: To by se ti tak líbilo, abys ty byla ta co merčí všechno a já byl za toho, co vychází (dokonce vždy) z jediné básně. Tůdle. To bychom měli naše premisy. Bez urážky tuhle básničku jsem snad už při čtení zapomněl a celou dobu se bavím o lyrykovi jako ho znám a sleduju už spoustu let a taky na základě toho, že jsem četl nějaké jeho starší věci (když byl ještě mladej, ne že by byl starej) a vím, že zkusil i formálně ledacos. Přesto ale chápu, o čem píšeš a nechci to nějak zpochybňovat, dokonce si myslím, že na většinu čtenárů lyrykova tvorba takhle opravdu působí. Jen se chci svěřit s tím, že jsem se právě v téhle stálosti u Lyryka naučil nacházet kouzlo. Přijde mi, že se zastavil, protože prostě došel k něčemu podstatnému. Asi jako když mnich dosáhne nirvány, to se pak taky na všechno z vysoka vykašle a není to proto, že by zkostnatěl.

egil: Vždycky jsem nerozhodný, jestli poslat avízo, když někoho zmíním – na jednu stranu mi to připadá takové domýšlivé, na druhou by druhá strana třeba měla co k tomu říci. Ale k věci.

Tvůj názor shrnutý závěrečným konstatováním že až přijdeš o zarputilost, přestanaeš psát, poukazuje na to, že si nerozumíme. V tomto ohledu je Lyryk taky zarputilý, já to myslel jinak. Taky jsem to nemyslel tak, že by snad lyryk byl lepší či horší autor tím, že se žu nachází dál. Postě se jen nachází dál. Copak je dospělost lepší než dětství? Jistě v některých ohledech je a v jiných není, nejde to srovnávat. Nemluvil jsem o kvalitě, ale o řekněme pohybu básníkovy kariéry. Ty jsi podle mne v jiném stádiu pohybu než Zdeněk. Jdeš víc do sebe a vykopáváš ze sebe, co tam je. Dřív tam byly jasnější obrazy, které vytvářely relativně bezpečnou poetiku, která šla pozorovat zvenčí. Když bych se měl vyjádřit zase přes tu zarputilost tak tohle bych nazval ještě jinak, možná obdobím latence. V současnější tvorbě jdeš do konfliktu s těmi obrazy, nevážíš si už tolik jejich vzhledu, zpochybňuješ jejich samostatnost, vrháš se do nich. Víc a víc je cítit rétorická část oproti obrazným kulisám, kolikrát to až vypadá, jakoby šlo o sdělování obsahu víc než o formu. Z toho tě nechci nějak nařknout, to chci naopak pochválit. Poezie sice nestojí na obsahu, nestojí ale taky ani na formě, stojí na průniku. Jako zarputilý jsem označil způsob, jakým do toho teď jdeš. Jsi v procesu, průnik právě probíhá. Když bych vedle toho postavil lyryka, tak ten už pronikl a teď se v obsahu i formě poměrně volně pohybuje – že to Eli může připadat i jako stagnace. Kolikrát publikuje báseň, která je jen tak rutinně vykroužená sebekonverzačka. Nelituje toho, nebojí se toho. Není zarputilý. Tvá zarputilost je něčím, do si dovede ve chvíli zapálení vypůjčit, ale doma je uvnitř. Levituje v plicích. Ty letíš věnčitými tepnami k jejich stěně.

Ještě píšeš že ti jde o transparenci. Že otevřenost je věc jiná. Záleží co transparentností myslíš. Z mého pohledu je transparentnější lyryk. Jde ovsem o správnou míru, jak říkáš a taky o konkrétní případ – dobrá poezie může být klidně i ta zabedněná do obrazů, když se zadaří. Stejně tak jako transparentní poezie může být banální.Nejde o kvalitu, jde o charakter.

Eli Benett - dost možná Lyryk ty rýmy cíleně navozuje, ale napsal jsem, jak to (mi) vyznívá a v tomto směru oceňuji, že působí nahodile a hlavně nevtíravě. A ještě poprosím, co to znamená ...sylabotnika češtiny... Díky.

*!

Tome, když už padlo moje jméno... Mně jde o míru a druh transparence. Otevřenost, to je věc jiná. Nechápu tvoje srovnávání. Jestli přijdu o svou zarputilost, pevně věřím že přestanu psát.

Tak mne, dříve než se dostanu k básni, zaujaly kritky Eli Benett a Jinovaty  a díky za ně, jsou výtečné, třebaže se spíše přikláním k Jinovatovi, ale Eli nabízí úhel pohledu, který reprezentuje nemalou část čtenářstva a nabízí současně k úvaze ...vícenásobné dotahování ideje.

Za sebe jsem s básní spokojen. Předně mi přijde ve výrazu ucelenější, čistější než ty, které nabízely nečekané novotvary, které pak oslepovaly okolní text, ale také co do obsahu a sdělení, kdy právě odkazy na Tróju a rabování v tý vojně hovoří o daleko širší, možná převažující pospolitosti, než kdyby tam tyto odkazy nebyly. Báseň nepostrádá i nevtíravé a přitom obsažné obrazy ...tma věčný energie... slepě hrubí...sebevědomí ve svý nesvátosti světem.... Pokud jde o rýmy, pak, přiznám se, jsem si je vůbec neuvědomoval, až při opakovaném čtení. Například závěr ...partu... megabajtů... jakkoliv to snad rým je, pak třeba přízvuk   první části slova ...mega... tlumí souzvuk ...partu...bajtů, podobně je to u ...zem...pod svérazem..., takže to rýmování mi tam vyznívá spíše jako náhodilé a nepodstatné.

Nemám zcela ujasněné, zda poslední sloka, která obsah přece jen uzavírá či posouvá i do jakési osobní roviny, zatímco celý text je všeobjímající, ucelenosti textu prospívá.

 

Ty to kritizuješ, já to vyzdvihuju - někdo jiný s tím bude zase dřepovat. Z mého pohledu je to stav zralosti, který následuje po dlouhých letech "hýbání někam". Nemám pocit, že by se měl lyryk někam pohnout, dynamika jeho tvorby je teď už vnitřní. Pokud by pohyb měl znamenat odvahu, těžko najít někoho, kdo je odvážnější. Egil se například postupně čím dál víc osměluje psát takto otevřeně a odvážně, ale jeho odvaha je potřád ještě plná zarputilosti. Lyrykova odvaha je lehká, netřeba jí přitěžovat.

Souhlasil bych v tom, že lyrykovu poetiku není snadné přijmout, je svérázné, neřekl bych ale, že se jí (abych citoval klasika) pod tím svérázem pletou nohy. Spíš bych řekl že docela bezpečně, uvolněně sedí, ví, čeho a jak by mohla dosáhnout a čeho dosáhla, ale vybírá si právě tohle, jen ten svéráz, nic jiného. To vše podané nezastřeným egem básníka, rýmy okatě pointují, otevřeně, jednoduše, sebejistě. Jak někdo může být tak nehorázně okatý ve svém svérázu? Nebylo by slušnější a vstřícnější vůči čtenáři být trochu zastřeněji umný, decentně podprahový, zasahující. Myslím že ne. Je těžký to zkousnout, je těžký v tom hledat sebe, ale to je právě pointa lyrykova psaní. Nehledat v tom sebe, neonanovat se svými interpretacemi nedořečena, ale zakoušet přímo Lyrykovo předořečeno, jakkoli divné, názorově vyhraněné, rýmované ho udělá.

Posledni veta jakoby byla primo pro me. Asi ne,ja vim,ale stejne se mi to (cele) libi...***

začíná to bejt procítěný, lyriku!

je podivínů na světě a občas sami sobě jsme ještě podivnější*

Velmi výstižné ! ***