Táhni mne za sebou! Dáme se v běh...

Ulice těžká osvětlenými okny svírala do pláče. Milovala. Milovala tak, že ji bolela ledová noc a brala ji kolem hebkého bílého krku. Najednou cítila, že nedokáže jít dál. Cosi uvnitř ji rvalo, cosi, co znala jen z knih. Sevřelo ji, chvílí byla malým dítětem v kolíbce na verandě, kterou osvětlovalo měkké zapadající slunce. Pak ji strhlo. Cítila, že padá. Zpívaly labutě daleko v údolí, ona si padala.

Zachytila se rohu činžovního domu. Byl chladný? Byl jí pevnou stěnou, o kterou se opřela a klouzala pomalu na špinavý chodník. Pláč ovládal celé její tělo. Plakala. Uměla plakat. Plakala tak moc, že křičela. Křičet uměla potichu. Labutě kdesi v údolí se zvedly k odletu. Nebyla to žena, bylo to dítě, ležící v měkké peřince noci. Milovat ji zmohlo. Síla ji opustila. Labutě vzlétly. A ona, od mala si oblíbila barvu a tvar klíčů. Pak začala cítit kouř ze všech střech. To ranní mlha ji přiváděla k šílenství, tolik ji stálo opustit a být. Nikdo ji nikdy tak nepotěšil jako noc. A pořád – ty tvé oči, tvé oči. Měla oči v barvě letokruhů. Každý chtěl vědět, kolik mají let. Nikdy neodpustí, že vlčí stopy mizí s ranní vláhou...

Opřít tvář

mohla jen o vlastní dlaně..