Mládí má přednost z obou stran

Nastě

„Já už toho v životě viděl,“ zahleděl se do dáli pan Metlička.

„Viděl?“ Změřila ho přísným pohledem paní Rathanová.

Pan Metlička byl ze staré školy. Tenký, že by se za bič schoval, věkem už trochu ohnutý a tu a tam se nejistě zakýval.

„Viděl?!“ zopakovala Rathanová důrazně. „Leda tak očumoval. Nebo svlíkal očima. Zadnice. Dětem.“

„Děvčatům,“ upřesnil pan Metlička a sebevědomě se napřímil. „Našim slečnám – tedy té nejmladší, převážně.“

„A to jste u toho vždycky stál takhle v pozoru?“ sekla po něm Rathanová posměšným pohledem.

„Býval jsem vlastně něco jako lékař,“ vymlouval se pan Metlička.

„Vy, a lékař, jo?“ uchechtla se Rathanová. „Spíš takový felčar, opravář.“

„Ovšem,“ chytl se Metlička posledního slova. „Osobní opravář nápadů naší malé slečny.“

Nemít Rathanová tak sucho v ústech, nejspíš by si odplivla. „Dědku jeden pendlofonní!“ spustila. Jestli tu někdo byl lékař, tak jsem to byla já. Pro celý dům a pro několik generací. Komu všemu já změřila teplotu a nakoukla pod kůži. Jenže naše slečny, ty holt musely mít vždycky něco extra.“

Pan Metlička mlčel. Jako by se chystal k tvrdému úderu. Kdo jej dobře znal, však věděl, že on, zrovna on, by se žádného násilí v životě nedopustil. V  ž i v o t ě.

„Jo, bývali jsme mladší,“ dodal po chvíli smířlivě.

„Taky ohebnější,“ protáhla se paní Rathanová, až v ní zapraskalo.

„A rozhodný hlas jsme měli,“ připomenul Metlička. „Každý ztichnul, když...“

„Vy a rozhodný hlas?!“ usadila ho Rathanová. „S tou vaší fistulí pisklavou.“

„Moci si tak ještě někdy zazpívat...“ zasnil se pan Metlička.

„To jako spolu?“ pohoršila se Rathanová.

„Ale kdeže,“ mávl rukou Metlička. „Jenom byste zase všechny nutila křičet. Kdepak s vámi, to nebyl nikdy pěkný duet. To já s naší malou slečnou...“

„Žádná z našich slečen se nikdy nerozezpívala s pořádnou vervou,“ posteskla si Rathanová. „Nebo snad s vámi jo?“ mrkla opovržlivě na Metličku.

„Jistěže,“ přisvědčil pan Metlička. „A na rozdíl od těch zpěváků, co jsem zaslechl účinkovat s vámi, naše slečny držely rytmus i tóninu.“

„Se mnou!“ vypjala se Rathanová, „by zpívaly daleko čistěji. Nejčistěji ze všech. Ne jako ti sprostí vřískalové, co měli tu čest poznat mou taktovku; těm se občas rozklepal hlas, jen mne zahlédli.“

„Naše malá slečna by se nerozklepala před ničím, ani před vámi,“ zkonstatoval Metlička. „S kýmpak si asi cvičí hlas dnes – teda jestli je dnes vůbec ještě zvykem zpívat.“

„Teď se prý místo zpěvu ordinuje snad taky nějaká hypho – hypnoraplie,“ vykoktala paní Rathanová.

„Hypotepárie,“ opravil ji pan Metlička. „Velká zvířata; prý mohou vrátit smysl života, lidem, povídá se.“

„Vrátit smysl života,“ zakroutila hlavou Rathanová. „To za našich mladejch let... Ale škoda mluvit.“

„Za našich mladých let se toho holt tolik nenamluvilo,“ rozvzpomínal se pan Metlička. Dneska to jsou samé alanýzy, pedogotika... My dva jsme tenkrát dokázali...“

„Vy jste toho tak dokázal!“ napružila se Rathanová. „Leda tak strašit děti, usráňata.“

„Jaké děti?“ klepl Metlička nesouhlasně patou o dřevo. „Jen naší malou slečnu, a ta nebyla žádné us... – tedy strašpytel. Té jen blýsklo v očích, řekla: ‚Není pěkné dostat, ale je pěkné dělat si, co mě napadne‘ a já už se třásl radostí, jak štípnu...“

„Štípnu,“ ušklíbla se Rathanová. „S tím byste jinde nepochodil. Dneska ani tenkrát. Pamatujete třeba tu prdelatou pokojskou? Jak štípla... Už ani nevím, co to vlastně sebrala. Co ta by všechno přiznala... Do tolika jako já, ani neuměla počítat. A to nebyla zdaleka jediná...“

„Jo, vzpomínám si. Ty peníze se pak našly zamčené v jiné zásuvce,“ uvedl na pravou míru Metlička.

„Ať,“ olízla suchý ret Rathanová. „Já ale měla aspoň do čeho se zakousnout.“

„Propána!“ zhrozil se Metlička. „Taková nenajedenost by zasloužila...“

„Moje řeč, všechny zasloužily,“ vyložila si Rathanová mylně Metličkovo rozhořčení. „A mrzí mě jen jedno: Žádnou z našich slečen jsem nikdy neviděla odstrojenou. Teda nemyslete si, že jsem na holky, ale...“

„To já viděl,“ triumfoval Metlička. „Kolikrát. Jak obrázek byla.“

„Že vy pořád ještě myslíte na tu malou tlustoprdku?“ rýpla si Rathanová. „Ta se teda uměla vybarvit!“

„Barvy smí zdůrazňovat detail, ale ne překřikovat jedna druhou,“ rozhlédl se pan Metlička po okolních stěnách. „Co já už všechno v životě viděl...“

„Jenže jak dávno?“ popichovala ho dál Rathanová. „Včera? Nebo loni?“

„To bylo ještě než – v minulém století,“ posmutněl pan Metlička. „Hvízdat si dnes jako zamlada a tančit s naší malou slečnou...“

„Ta si už určitě našla jinšího šviháka,“ vytrhla Rathanová Metličku ze vzpomínek. „Jako ta nejstarší. Tu jsem s jedním onehdá viděla. Moc jim to slušelo.“

„A jak vypadal?“ zeptal se Metlička bez zájmu.

„Takový trochu nahnědlý. A byl z ní celý popletený. Ale moc jim to seklo. Měl jste vidět, jak se kolem ní ovíjel.“

„A nebyl to ten samý jako tenkrát? Jak jsem málem musel zasáhnout,“ vzpomněl si Metlička. „Lískovec nebo Březina nebo jak on se to vlastně jmenoval.“

„To ne. Tenhle se jmenoval tuším Boris nebo Carol, ale jak říkám, byl to švihák. Kam se na něj hrabeme – tedy co, já, ale vy, kam se hrabete. Ten by vás překous’ vejpůl.“

„Co naplat,“ postěžoval si pan Metlička. „Oči pro pláč. Dávno jsem věděl, že bych si jen dělal marné naděje. Co je v domě... Jenže i kdyby nebylo toho mého zatraceného zakoukávání, byl tu hudební sluch. Uši se zavřít nedají a rukama plnýma práce si je nezacpete.“

„Rakyta, Pardus a všichni ti ostatní, páskové leniví,“ hartusila Rathanová. „To nám tu chybělo!“

„Jestli jste někdy někde nechyběla vy,“ uhnul Metlička od tématu. „Třeba už tenkrát v Simbirsku: Nechat vystřízlivět a pak rázně udeřit a opakovat, opakovat, opakovat...“

„Rozhodně se se mnou měli poradit,“ vedla si Rathanová dál svou. „Jenže to oni ne. To bylo pořád: ‚nesmíme být tak přísní‘ a ‚musíme jim dopřát‘ a jak to dopadlo? Ostrouhali jsme všichni a slečny už si na nás ani nevzpomenou, jestli se tu vůbec ještě někdy některá objeví.“

„Vždyť se s vámi snad radili,“ pozastavil se pan Metlička. „Tedy aspoň jste to tehdy říkala. Já už od té doby se slečnami nemluvil.“

„Ale jo, to radili,“ zdůraznila paní Rathanová, aby Metličku náhodou nenapadlo, že si onehdy vymýšlela. „Jenže nedali na moje slova. Já jim říkala, že už jsem přemluvila jinší. Oni mi ale nedovolili jednat. Nechali mi spíš jen takový poradní hlas. Pár slov... I když jsem jim šeptala, že je třeba delšího kázání a tak říkajíc bez obalu. Naznačovala jsem, že moc volnosti je na škodu a že na to jednou dojedeme, všichni. Ale to je i vaše vina!“ osopila se na Metličku. „Mě tenkrát nenechali ani dokončit větu...“

„Holou větu?“ zeptal se zmateně pan Metlička, který se v jejím monologu ztratil. „Věta, to je jako v hudbě. Měla by držet motiv, rytmus, tóninu. Naše slečna držela...“

„Co to zas plácáte?“ okřikla ho paní Rathanová.

„Já že plácám?“ zrudnul Metlička. „Jak jste na to přišla?“

„V této části paláce,“ dolehl k Rathanové a Metličkovi školený hlas, „nebylo vzácností zaslechnout francouzštinu či angličtinu, neboť ke dvoru byli zváni učitelé z celé Evropy,“

„Zprava nás pozorují oči mladičké velkokněžny.“

Metlička zaostřil na příchozí. „Ta podoba!“ vydechl úžasem.

„Zleva si pak všimněte podobizen tří jejích starších sester,“ pokračoval výklad, „a přímo před námi repliky rodinného portrétu, namalovaného dodatečně podle fotografie z roku...“

Skupinka turistů se pomalu sunula do další místnosti.

„Ta podoba,“ žasnul Metlička a vpíjel se očima do jedné z tváří. „Plácám nebo neplácám,“ zauvažoval, „ale kdyby – mládí má přednost.“

„Jaké zas mládí?“ naježila se nechápavě Rathanová.

Postava je minula a zůstala stát zády.

„Ta podoba!“ opakoval Metlička. „Má snad mládí přednost z obou stran?“

„Kam to furt civíte?“ napomenula ho Rathanová. „Není přece slušné...“

„Smět se tak dotknut – ještě jednou,“ zašeptal Metlička. „Aspoň ruku podat...“

Vtom Metličku ovanulo léta nepoznané teplo. Současně ucítil, jak je tlačen kamsi dolů.

„Nenechávejte mne tu samotnou,“ vyjekla Rathanová. To už se ale ocitla s Metličkou a s několika dalšími společníky v těsném objetí. „Být tehdy po našem,“ spustila, aby bylo všem hned jasné, kdo je v nově nastolených poměrech velitelem, „mohlo dopadnout všechno jinak, úplně jinak. My dva,“ otočila se na Metličku, „jsme byli o tolik důležitější, než nějaký hřeben, sponka nebo parfém. Znamenali jsme nejméně tolik, co tužka, notýsek, pečeť, francouštěnina nebo celá škola. Byli jsme nepostradatelní. Pro všechny. Snad to teď někdo zas...“

„Psst,“ napomenul ji pan Metlička, „Ještě nejsme z nejhoršího venku.“

Opozdivší se nenápadná dáma prošla jako by nic. Shrnula pár drobností do pootevřeného deštníku a přidala do kroku, aby dohnala zbytek skupiny.

 

 Skromnost, sběratelská vášeň nebo fetišismus? 
Muzejní lupič se spokojil s málem
Odnesl pouze několik předmětů osobní potřeby

Úterý 30.10., Sankt Petěrburg
Z muzea na zámku  nedaleko někdejší  metropole zmizelo několik
exponátů, patřících kdysi členům panovnické  rodiny. Zloděj si
zřejmě počínal jako doma, kradl přímo při turistické prohlídce.
Pozoruhodné je, že nezmizel žádný z klenotů, ale pouze několik
předmětů osobní potřeby, ocenitelných spíše historickou hodno-
tou. Výčet odcizených věcí nebyl vzhledem k probíhajícímu pát-
rání zveřejněn. Lze předpokládat, že lup skončí v některé sou-
kromé sbírce. V očekávání  možných dalších  krádeží  zpřísnila
správa zámku ostrahu.
-plk-