Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDvakrát do týchž řádků
Autor
Lakrov
Vývoj událostí mě zahnal do situace, v níž mě náhlý dostatek času přiměl sáhnout po omezeném výběru knihovny, vzniklé nejspíš nahromaděním přebytků několika domácností. Shodou okolností po knize, jejíž čtení mě před delší dobou naplňovalo napětím, nadšením a smysluplností. Přirozeně mě napadlo, že se tímto (poněkud nedobrovolným) návratem dopouštím určitého srovnání minulosti se současností, srování mlhavé vzpomínky s jasnou přítomností nebo odhalování změn, které se ve mně za ta léta odehrály. Vůbec mě však nenapadlo, že rozdíl ve vnímání čteného textu tehdy a dnes bude až tak propastný.
Při čtení kdysi celkem napínavých povídek mi najednou připadalo, že nemají spád, obsahují spoustu zbytečných slov a sdělují množství nepotřebného balastu. Že trpí nejasnými formulacemi a častým opakováním slov či slovních spojení. Že iritují prázdnými frázemi a ukvapeným závěrem, svědčícím o nedostatečnosti ústřední myšlenky.
Člověk by se zřejmě neměl vracet na místa, jež se mu před léty líbila; aby si nezkazil to jediné, co po nich zůstalo – vzpomínky.
Zažil někdo při návratu k dávno čteným řádkům podobný pocit?
36 názorů
Pro Dave Lister: Děkuji za zamyšlení a ujištění ža ta občasná vnímavost (či nevnímavost) není jen mým postižením. Z toho, co uvádíš ty, mohu říci, že Čapek a Bradbury mě nikdy nezklamali; možná pro svou excelentní češtinu a hlubokou slovní zásobu v připadě prvním, možná díky překladateli (překladatelům) v případě druhém. K jiným prózám se ovšem občas nedokážu stavět jinak, než "korektorsky". Asi nemoc z povolání -- vlastně z koníčku :-)
Díky za zastavení a sounázor
Dave Lister
01. 09. 2013Mám to tak, že některé knihy čtu i víckrát než dvakrát, něco už prostě ale znovu nic nedá, i filmy tak na mě působí,.
Ale jsou knihy, co je těžké potkat ve stejném rozpoložení mysli- třeba Cortázarovy povídky Změna osvětlení jsem podruhé nedokázala vidět stejně magicky psané- ale vím, že to kouzlo tam je pořád- jen já neměla ty pravé dveře vnímání otevřené, podruhé už mám jen to, co jsem zažila při prvním čtení- ale i tak to je magie.Jsem ujetá , patrně :)
Nebo Saturnin, knihy od Kinga, většina, Bradbury, Čapek, ....a jiné , no..
Pro Helgi Brandari: Díky za zastavení, s jehož obsahem nelze než souhlasit...
Helgi Brandari
25. 04. 2013Zdenda dobrý řízek.
Já se pravidelně vracím a pravidelně zjišťuji, že to za nic nestojí. Ať už lidé, místa, knihy, filmy, a hlavně moje povídky. V den napsání je super, po měsíci je hm, po dvou už jen "ach jo". Co se týče místa, když jsem byl malý, jezdili jsme na Srní. Strašně se mi líbila tamní houpačka, božská chatka i les. Nyní? Chatka je vadnoucí barabizna, houpačka jsou dvě zrezlé tyče, a les už taky nění tak hustý, jak si ho pamatuju. Souhlasím, člověk by se neměl vracet na místa, jež se mu před lety líbila.
Pro baronka:
Takové štěstí ti ze srdce přeju
Kéž tě podobná předvídavost provází i nadále
Pro F9: Podobným způsobem četl detektivky můj děda. A když nějakou (byť neznámou) sledoval v televizi, většinou předem věděl, jako to dopadne.
Pro zzlatý:Úroveň nebo pojetí překladu se může dosti lišit. U prózy, zvláště u současné, ty rozdíly možná nejsou až tak markantí, ale pokud si člověk některou pasáž (větu, repliku) oblíbí, a v jiném vydání ji pak nenajde, bývá zklamán. Často se mi to stává i u filmů.
Děkuji za návštěvu a koukám, že odpovídám na tvůj komentář, který se mezi tím ztratil :-)
To kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme, se kontinuálně mění. A úhel pohledu je vše.
Děkuji všem za věcné komentáře, z nichž vyplývá, že čtenáři se dělí do (nejméně) tří skupin: Ti, kteří knihy znovu nečtou, ti, kteří čtou znovu 'oblíbené' a ti, kteří čtou znovu a 'revidují'. To, že patřím do třetí skupiny, mě zprvu trochu překvapilo, ale po přečtení příspěvku od Edvina a reky mi to přijde přirozené. Stejně jako 'poučení z vlastních chyb'. Pro upřesnění doplním, že podnětem ke vzniku této diskuse bylo přečtení několika povídek od Daphne du Maurier.
Občas si čtu opakovaně něco od Karla Čapka, R. Bradburyho, E. A. Poea a k těm kupodivu výhrady nemám. Že by to (v případě druhých dvou) bylo zásluhou překladatele? Ale to už je asi na jinou diskusi...
Edvine, myslím, že v tomhle nejseš jediný, hodně lidí, co znám, čte knížky víc než jednou. Mě to nikdy moc neoslovovalo. Dvakrát jsem přečetl jen minimálně knih, a když, tak jen z nějakého externího důvodu. Když se mi nějaká kniha hodně líbí, tak se vracím jen ke konkrétním pasážím (pár stránek). Číst celou knihu znovu, na to mi přijde, že mají moc balastu.
mňa zatiaľ žiadna kniha, ktorú som čítala druhýkrát nesklamala...zatiaľ....jedinú knihu, ktorú som čítala trikrát sú Prútené kreslá, a už sa teším na to, keď ju budem znova držať v rukách...
Moje nejoblíbenější kniha - Katalog elektronek - je pro mne již od útlého dětství tou nejposvátnější literaturou. S přestávkami ji pročítám znovu a znovu, aniž by vyprchalo cokoliv z jejího kouzla. Naopak, s léty se umocňuje... ;-P :-)
reka: Kapitola III, ve vydání z roku 1984 je to strana 353. Pirátská briga Bystrý se blíží k ostrovu a jeho obyvatelé připravují obranu.
I když je to kniha pro mladší dorostence, zklamán nejsem. Kdepak!
To, co jsi výše napsal Lakrovovi, nechápu - asi jsem docela jiný. Mistrovsky napsané, složené, namalované či vytesané umělecké dílo má vždy co říct, nejen poprvé.
Edvin: co je to za scénu, kde je ta věta z Tajuplného ostrova?
Lakrov: strašně málokdy čtu knihu víc než jednou. Knihy mě buďto nezaujmou, a pak nemám důvod se k nim vracet, anebo mě zaujmou natolik, že si je dobře pamatuju, a pak taky nemám důvod se k nim vracet.
Jeden příklad, co mě napadl: poslední měsíce manželce předčítám Pána prstenů, kterého jsme oba tolik hltali jako děti, a oba jsme celkem zklamaní. Předtím jsme takhle četli Hobita, a ten byl pořád dobrý. Paradoxně má být první kniha pro dospělé a druhá pro děti.
Při čtení si děj knihy představujeme v perspektivě vlastních, do dané chvíle nasbíraných zkušeností. Je tedy nasnadě, že kniha čtená v mládí a ve zralém věku se nám jeví různě. To, co nás fascinovalo v dětství, nemusí být zajímavé ve stáří. A naopak: Švejkovi jsem ve třinácti nerozuměl, ve dvaadvaceti jsem ho hltal.
Příčiny, proč se k některým knihám vracíme, mohou být velice různé. Dnes, po padesáti letech, se v antikvariátech sháním třeba po verneovkách a románech V. Huga ve vydáních z oněch dob. Jihnu už ve chvíli, kdy takovou knihu zase držím v rukou - pouhý dotyk ve mně evokuje onu blaženost, jakou jsem tehdá jako chlapec zažíval. Studuju ilustrace málem s lupou v ruce, čtu řádek po řádku snad pozorněji, než nějaký korektor. A vyhledávám místa, jež mi dodnes uvízly v paměti. Třeba onu větu z Tajuplného ostrova: "Co zmůžou proti skalám?" Když jsem ji našel, chvíli mi trvalo, než jsem se od ní odtrhl a četl dál.
Jsou ovšem mistrovská díla, jaká můžeme číst pořád dokola a při každém čtení v nich objevujeme něco nového. Podobně, jako jsme schopni naslouchat stejné hudební skladbě opakovaně, zvláště když se jedná o různé interprety - každý z nich jí vdechne úplně jiný, nový život.
Takovou knihou je pro mne kniha Kazatel v Bibli, kde nacházím věty typu: "Těš se životem, neboť mrtvý budeš daleko déle!" Obdivuju autorova génia, jeho nadčasový, černý humor. Jestlipak si uvědomoval, že se jeho větám bude chechtat nějaký Ed ještě za téměř tři tisíce let?
Nebo Zlatý ostrov. Tu knihu miluji nejen pro její literární kvality. Koupil jsem si ji před půlstoletím za moje první peníze (1 Kčs). Čtu si ji, hladím ty zažloutlé stránky, čichám k nim. Jsou teple hladké a tak nějak voní.
Ed :-)
P.S. Jo, a taky si opakovaně pročítám své vlastní texty. To abych nezapomněl, kdo jsem. Tohle by ovšem bylo na delší text...
Občas mě mírně zklame kniha, která mi připadala dobrá třeba před 20 lety. Člověk se vyvíjí, včetně nároků na literaturu. Ale naštěstí mám i opačné zážitky – stává se mi, že u znovu čtené knihy teprve teď objevím nějaké další „plus“, které jsem dřív nevnímala. Stále víc obdivuju třeba Karla Čapka.
Jinak, těžko očekávat, že se zopakuje stejně silný pocit napětí u příběhu, který už jsme jednou přečetli. Ale určitě se dá znovu vychutnávat styl psaní.
Kamil Sikora
04. 02. 2013Toto téma pěkně zpracoval W.Allen. Jednho spisovatele nějaký kritik pokáral za jeho povídku, která byla podle něj špatně vystavěná a málo veselá. Tak ho ten spisovatel všude pomlouval. Po čase si tu svou povídku přečetl a zjistil, že ten kritik měl pravdu. Povídka byla špatně vystavěná a málo veselá. Vzal si tedy z toho poučení a když Němci po nějaké době bombardovali Londýn, posvítil jim na dům toho kritika.
Jak prostince jsi popsal vývoj vlastního ega inteligence a moudrosti v kontextu času....Je pravdou, že používat jako zrcadlo knihy, je poněkud dramaticky složité, neboť jsou modulačním prostředkem plastických vzpomínek na emoce při jejich prvním čtení, ale faktem a zcela neotřesitelným zůstává, že jen málokdo dovede číst dvakrát stejnou knihu a užít si ji úplně stejně, jako kdysi....jde to snad jen v rozpětí celé generace.
Zdendo, chacha ;-)
Lakrov, zažila jsem to akorát s dětskýma knížkama, tam tedy těžké zklamání. Jinak opakovaně čtu srdcovky a to je přesně tak, jak píše petr.ix.
Marcela.K.
03. 02. 2013Ne.
Je rozdíl mezi místem a knihou.
Stejně, jako je rozdíl mezi člověkem, kterého jsi se mohl dotknout, podat mu ruku, podívat se mu do očí a spisovatelem, který si vymýšlí (třeba pod pseudonymem) příběhy, které se nestaly.
Vracím se jen k těm knihám, které má smysl číst znova.
Možná je to pouze tím, že mám méně času na čtení než ty a lépe zásobenou knihovnu, která nevznikla hromaděním nic mi neříkajících, cizích přebytků...
Ono to je vždy především o výběru.