Zázrak vědy

“Zázrak vědy!” křičeli, když jsem se probudil. Zázrak? Docela obyčejný bolehlav. A s hlavou bolelo i celé tělo. Nejhorší bylo že jsem se nemohl poškrábat ani na prdeli. Cítil jsem tělo, ale nedokázal jsem s ním pohnout. Pokouším zahýbat prsty na noze a nejde to. Cítím, jak mi vrže koleno, ale nehýbu s ním. Cítím i ty chlupy na hrudi i když jich mám fakt po skrovnu.

“Je 2.4.2005, dva měsíce po úspěšné operaci, která vám zachránila život. Jak se cítíte?”

“Proč mi do prdele vykáš a běž s tou kamerou do hajzlu!” křičím po doktorce Kateřině Teuerové, jež jsem znal od útlého mládí i do školky jsem s ní chodil. Kateřina kolem mne šaškovala s videokamerou a já to vše viděl trochu rozmazaně. Krom nemocničního světla mne pálilo v očích i světlo stolní lampy jež na mě drahá Katka namířila snad abych byl na záznamu lépe viděn..

“Neblbni vole, jde to do tisku, tak se chovej jako člověk ne jako hovado. Přece nechceš ať si o tobě lidi myslí, že jsi hulvát.”

“Je mi jedno, co si o mě lidi myslí,” odvěrtil jsem, furt mě točí na video.

“Není to jedno, hele tenhle experiment stál majland a jak máme vysvětlit lidem, že peníze z jejich daní šli na záchranu takového ehm jako jseš ty.” Katka nikdy nemluvila sprostě, dá se říci, že byla slušná. “Tak hezky řekni na kameru jak je ti skvěle a jak si rád, že žiješ a jaká je to čest být ve společnosti takových skvělých doktorů, jako jsem já.”

“Tys měla vždycky debilní nápady. Neřeknu nic, jdu se vychcat!”

“Nikam nepůjdeš!”

“Půjdu!”

“Nepůjdeš, nemáš nohy!” Hlasitě se smála.

Pln údivu šátrám po paměti co se vlastně stalo.

Nemám nohy.

“Tak mi dej bažanta ať se můžu vychcat.”

Do pokoje vešla sestřička - cítil jsem, jak mě její tělo rajcuje. Řekla že došlo k poruše nervového lepidla a že se prý posral (takhle to neřekla) nějaký obvod.

Katčino pochechtávání sice propuklo v mocný smích, ale za chvíli se zase chovala jako lékař a šla onen problém vyřešit.

“Takže ty se nám chceš jít vymočit!? A čím?” Profesorka Theuerová odešla z místnosti plné přístrojů a já po ní pořád řval: “kam jdeš? nechoď pryč, co se sakra stalo.”

Tehdy jsem skutečně nevěděl oč jde. Prý to byl následek pooperačního stavu. Katka odešla, ale dveře do místnosti nechala otevřené. Krátce potom vešla sestřička a na hrudi tiskla temně červenou tabuli. Bylo to zrcadlo ale rubem ke mě. Přede mnou bez jakéhokoli upozornění jej otočila a já se viděl v plné kráse. Bylo to ohavné jako tenhle svět. Neměl jsem tělo. Kdysi se říkalo usekli mu hlavu, mě usekli tělo.

§ § §

Už si vzpomínám. Takže tímto způsobem mi zachránili život. Že to jinač nešlo. Jak se říká u nás ve vesnici “sebrali mě hrobníkovi přímo z lopaty”.

Se to tam prý za ty dva měsíce nezměnilo. Jen včera prý nechal starosta naší obce zahrát ve vesnickém rozhlase státní hymnu kde domov můj na mou počest. (chtěl mě nasrat, věděl, že jsem marxista).

A na schůzi důchodkyň zase recitovali mé vrše. A v hospodě U Břidaka někdo řekl že jsem debil a strhla se tam taková mela a ten člověk co to řekl dostal pěknou nakládačku rozbili se dvě okna.

Nemít kamarádku Lenku J. které jsem z radostí říkával skLenička, nevěděl bych nic. Přihodilo-li se něco neobvyklého, nebo slyšela-li jak se o mne někdo baví, ihned mi to sdělila. Dopisy její byly časté a v podstatě stále stejné, jak o mě lidi mluví, co si o mě myslí a jak si přejí, abych se uzdravil a zase se vrátil a ještě více proslavil naší pěknou vesnici.

Záviděli i skLeničce, že jsem ji udělal slavnou, protože o ní napsal jsem báseň. Mnoho žen teď chce abych jim napsal báseň a udělal je stejně slavnými jako je moje skLenička nebo žena Olik.

Farář v kostele zase říkal, že nejsem hoden úcty a pozornosti a ať mě lidi neberou vážně. Matka Lenky J. paní Jatzková ale říkala že farář je idiot a asi má pravdu.

§ § §

“Budeš držet hubu rozumíš? Řekneš jen, jak se ti daří dobře, jasné?”

“HMM...” zabručel jsem na souhlas.

“Docent Fojtách je slušný člověk a kandidát věd, hodně ti pomohl, bylo by nevhodné začít před ním mluvit sprostě kurva!”

“Jo! Rozumím,” odvětil jsem rozmrzele.

“A zítra tu máš návštěvu.”

Návštěva? někdo za mnou přijel? oni na mě nezapomněli? A kdo přijede ... byl jsem zvědav a nedočkavostí jsem nemohl spát. Ráno mě bolela hlava, a na “zádech” mě stále něco svědilo. Páteř byla totiž v gelovém roztoku, původně chtěli vyříznout i ji, ale možná měli strach že by se ze mě stal mrzák ... do míchy bylo zavedeno tisíce elektrod, které obelhávaly můj mozek a říkali mu že je vše v největším pořádku. Počítače zapisovali mé “tělesné” funkce.Některé elektrody taky simulovali pohyb aby se ověřilo, že je nervové lepidlo v pořádku.

Byl jsem bez těla. No a co. mým čtenářům to nevadilo. chtěli ať píšu dál své verše. Když se poprvé projevili následky mého zhýralého života, začal jsem dostávat desítky dopisů s nabídkami k financování mé léčby. To mě povzbudilo, začal jsem tedy chodit do hospody ještě častěji než před tím. Všechny nabídky jsem přijal a říkal jsem si, že když mě doktoři dají dohromady, tak se nemusím bát hospodu mám za rohem a v létě se dá spát i na trávníku. A pak se do mé léčby zapojila i věda a já tak byl ve středu pozornosti. V televizi jsem propagoval svoje verše a byl stále slavnější. U Břidaka jsem byl jako doma.

Doktoři navrhli tento způsob operace s tím, že mé orgány rozprodají a peníze věnují na dobročinné účely. Jak jsem byl šlechetný. Jenomže ze všech orgánů byly použitelné jen ruce a nohy. Játra tvrdé, plíce prokouřené a žaludek uvyklý jen na alkohol a střeva prý byly v takovém stavu, že by se nehodili ani do klobásek.

§ § §

“A hele co jsme ti donesli!” Říkají kamarádi a s cinkáním vytahují z batohu lahváče. Dostal jsem na ně najednou takovou chuť. Veškeré jídlo, co jsem dostával, bylo jen na ukojení mých chuťových buněk, nikdy nebylo stravováno, prý na vývoji umělého žaludku se pracuje a možná za pár měsíců odzkouším první prototyp. Výživu jsem tedy dostával přímo do krve.

Čuměli na mě jako na stvoření neřekli jediné slovo. Jen cinkání skla. já si jejich údivu nevšímal středem pozornosti byly láhve piva. Lenička mi otevřela pivo a postavila jej na stolek vedle mé hlavy. Kulila oči, ale ne na mě, ale na páteř v průhledné gelové lázni vypadala prý jako by ji okousali myši.

“A jak to mám vypít, když nemám ruce,” řval jsem na ni se vztekem k jejich nekončícímu údivu. Urazila se. Zase. Začala brečet. Citlivka.

A zítra přijde i moje žena, slečna Pavelková. Dnes prý nemohla přijet, měla práci. Na vánoce jsme totiž koupili buldozer a ona, narozdíl ode mne práci neměla, nezbývalo ji tedy nic jiného než si udělat papíry stály čtyři tisíce a začít pracovat. A musím říct, že ji to docela baví, sedí ve vyhřáté kabině buldozeru a válí před sebou hroudy hlíny až ji závidím. A teď si už šetří i na bagr s podkopem.

Polykám pivo a po chvíli se pode mnou ozve čvachtavý zvuk. Pivo mi proteklo hrdlem jako nic. Chtěl jsem další ale Lenička mi odmítla jej otevřít. No až tak moc jsem ji přece nasrat nemohl, pomyslel jsem. A tak se ji preventivně omlouvám. Ale tím to nebylo. Přišla totiž sestřička sklonila se přede mnou výstřih a krásná prdel zašátrala ve spleti přístrojů a já mohl vidět, jak elegantně pluje k umyvadlu s plastovým kýblem kýblem pro uklízečky na podlahu za třicet korun a jeho obsah vylévá do porcelánové mísy a pak jej splachuje dlouhým proudem vody. Škoda toho piva, zašeptal někdo. Já to slyšel. Chuť na všechno mě přešla.

Žaludek se mi zvedl a já chtěl zvracet. jenomže nebylo co zvracet, neměl jsem ani žaludek ze kterého bych něco vyvrhnul. Jen hlava. jen hlava čouhající z podstavce pod nímž byla spleť přístrojů drátů a hadiček jež mi nahrazují tělo. Ty přístroje byly neuvěřitelně výkonné a neuvěřitelně chytré skutečný skvost techniky a vědy vůbec. Umělé srdce? Dialýza? To bylo hovno proti těmto přístrojům. Na tomto projektu spolupracovalo na patnáct zemí, dokonce i Íránští lékaři. Hmm... skvost techniky ... a nad vším tím ...

                                                    ...moje hlava.

Leden 2002