Gurmet a bicyklista

                Po obou stranách silnice se táhla širá kamenitá pláň, kam až oko dohlédlo. Místy se na chomáčích šedé, pichlavé a suché trávy pásla stáda býložravých taklamů. Šlo by je připodobnit například bizonům, jsou však mohutnější a chlupatější.

                Silnice byla místy úplně zavátá štěrkem. A na jednom takovém štěrkovém polštáři ležel muž. Právě vstával, na hlavě si nahmatal obrovskou bouli, dlaně a kolena jej pálily bolestí. Opřel se těžce o jeden balvan a zasténal. Kousek dál za chomáčem trávy ležel jeho bicykl. Přední kolo mělo příkladnou osmici.

                Muž zvedl bicykl a zkoumal stav ráfku a výpletu. Naštvaně vozidlem práskl zpátky na zem. Rozhlédl se po cestě, ale nikde neviděl svou stopu. Netušil, odkud přijel, hlava ho bolela tak, že nemohl na nic myslet, krajinu kolem nepoznával vůbec. Sáhl do kapsy. Mobilní telefon byl vybitý. Z dálky mu do ucha přicházelo jakoby škodolibé hluboké houkání taklamů.

                Nechtělo se mu jít proti slunci, a tak vyrazil opačným směrem. Musel hodně zatínat zuby, ale jak se rozcházel víc a víc, bolest ustupovala. Krajina byla jednotvárná. Muž šel s narůstající obavou asi hodinu, když narazil na ceduli Hérakles Novotný 2Km.

                Cedule ukazovala od silnice, kudy vedla nevýrazná pěšina. Muž se nerozmýšlel, vydal se tím směrem očekávaje brzkou pomoc. Pěšina vedla mírně vzhůru, pak zase zatáčela a klikatila se mezi balvany, až začala zase klesat a najednou muž zahlédl střechu.

                Stál zde srub krytý několika balvany. Kolem se válely hromádky šedivého sena a u balvanů se kupila hromada suchého trusu. Byla tady i malá ohrada, odkud na muže velkýma černýma očima hleděli dva taklamové a vyplazovali na něj přátelsky jazyky. Zbavil se pokušení jít je pohladit a vykročil ke srubu.

                Na verandě bylo staré křeslo, takzvaný ušák, a malý stolek s popelníkem. Na dveřích byla na hřebíku zavěšená cedule a na ní: Nakoupit jsem šel! Příchod do hodiny! Hérakles Novotný. Muž pokýval hlavou nad tím exotickým jménem a usadil se zatím v ušáku, nedočkavý, kdy se Hérakles objeví.

                Nečekal dlouho, za chvíli uslyšel dusot a taklamí houkání a od balvanů k ohradě přicházel stařík s krátkými bílými vlasy a šedivým plnovousem. Volal chlácholivě na zvířata a pak uzře návštěvníka na verandě, přidal do kroku, aby jej přivítal.

                „Dobrý den, příteli, co vás ke mně přivádí?“

                „Dobrý den, pane Novotný.“

                „Vy jste ale celý potlučený, co se stalo?“

                „No to já vlastně nevím, asi jsem spadl s bicyklu, probral jsem se na silnici s předním kolem na maděru.“

                „Aspoň, že jste se nezranil víc, už jsem viděl bicyklisty, co se neprobrali.“

                „Jo, promiňte, Adam Polenta, a vy jste opravdu Hérakles?“

                „Tak vidím, že jste mě odhalil, no, to je moje umělecké jméno, ale zůstaňme při něm.“

                „V čem umělčíte?“

                „Psal jsem do novin a maloval k tomu karikatury. Ale dostal jsem celoživotní ban na síť a taky mě vysídlili sem. Ale nevěřil byste, bylo to to nejlepší, co mě potkalo. Cítím se tu skvěle.“

                „Teda..“

                „No ale pojďte dál, dáme si skleničku a povykládáme si v sedě, pokud vám nevadí politický.“

                „Rád.“

                Srub byl zařízen skromně a účelně. Jedna místnost sloužila Héraklovi za pracovnu, jídelnu, kuchyň, v druhé byla postel a šatní skříň, v zadu v přístěnku měl malou koupelnu. Adamovi se tam líbilo, ale přímo nadšený byl z jedné věci na kuchyňské lince.

                „Teda vy máte makromolekulární troubu?“

                „Jo, to je taky jediná věc, kterou jsem si s sebou z města přitáhl. Ale mám tam jenom pár jídel, nemám ten přístup na síť, abych si něco stáhnul, no a programovat to na troubě mě nebaví.“

                „Mohl bych něco vyzkoušet?“

                „Jen do toho, akorát připojte tady ten drát do akumulátoru a pojede to.“

                Adam se vrhl na troubu, sjel si menu jídel. Hérakles měl program jen na toast, fazole v rajské omáčce, pečené kuře a bramborové pyré. Adam namačkal toast a fazole. Zapnul start. Makromolekulární trouba po chvíli cinkla a Adam vytáhnul umělohmotnou misku s toastem a druhou s fazolemi.

                „To je něco, kdybyste chtěl, já mám na mobilu přístup na síť, když ho nabijeme, můžeme spolu něco postahovat a uvařit.“

                „No, pane Adame, má makromolekulka je vám plně k dispozici, ale já jsem byl dneska na lepší jídlo. Kousek odsud stanují místní pastevci taklamů. A od nich jsem koupil domácí placky a taklamí máslo, pojďte ochutnat. Uvařím i čaj“

                Hérakles vybalil z mastného papíru hrudku mazlavé hmoty a ze sáčku vyndal několik placek. Adam se na ně moc netvářil, ale kousnul si placky s máslem, tak jak mu ji Hérakles nachystal. V jeho puse se stalo něco, co ještě nezažil. Máslo vyvolalo vzpomínku na dětství, placka chutnala jako něco, co nikdy nechtěl zapomenout cítit. Jídlo jej celého pohltilo, byl jen on a chuť.

                Polkl a podíval se na Hérakla, ten jen s vědoucím pohledem odepnul makromolekulku z akumulátoru.

                Hérakles uvařil slibovaný čaj, Adam vynesl na verandu ještě jeden ušák a tak spolu strávili pozdní odpoledne. Obloha temněla. Nad hlavou se jim zaleskly hvězdy a taklamové hlubokým houkáním oznamovali východ měsíce. Jejich druhové z nedalekých pastvin jim odpovídali se stupňující se intenzitou, až se Adam v ušáku podivoval.

                „Víte, nechcete tady nějakou dobu zůstat, na rekonvalescenci? Zjevně si máme co říci. Co, pane Adame?“

                „Bál jsem se, že se nezeptáte, milý Hérakle.“