Blbá kočka

“Blbá, blbá... blbá kočka!” Viktor běhal po bytě jako neřízená střela a Olině nezbývalo nic jinýho než svůj smích skrývat za časopisem.

“Posrala mně mikinu. Já ju vyhodím z okna. Do prdele, mám já tohle zapotřebí? Proč ´s tu ludru dotáhla dom? Jenom tady smrdí, dělá bordel... sakra... fakt jí mám dost.”

Olina odložila časopis. “Dyť se nic neděje. Mikinu ti vyperu a ona už to víckrát neudělá.” Podívala se pod stůl na vyplašenou kočku, která jenom poulila žlutý oči. Olina se zase mírně usmála.

“Počkej. Dyť bude večeře, už sem zapálila svíčky a voňavý tyčinky a nachystala na stůl.” Zpanikařila Olina při představě, že celý ten vařící maratón příde nazmar.

“Nebudu večeřet, už mě přešla chuť. Všude sou kočičí hovna a chcanky.”

“No tak to snad přeháníš, ne?” Samozřejmě to Olinu popudilo ještě víc, protože pořád lítala po bytě s hadrem. Kde by asi tak mohla kočka po sobě něco nechat?

“To nepřeháním. Nebýt tebe, kočku bych dávno vyhodil. Když ty taky dotáhneš každý zvíře, nejlíp zmrzačený, nebo něčím nakažený. Kdybych nebyl rozumnej, už bysme tady z toho měli zvěřinec.”

“Cože? Já že sem... mně že de jenom o mě? Kdyby mně šlo jenom o mě, tak bych tu kočku vyhodil. Jenom kvůli tobě to tady snáším.”

“Snášíš to proto, že se bojíš odporovat. Víš, že kdybys udělal něco, co by se mně nelíbilo, vrátila bych se k Radimovi. A možná že bych to měla udělat. Určitě bych se měla líp. Má tak velkej byt, že by se tam ztratilo aji sto koček. Má auto a taky spoustu peněz. Né jak ty...” Vpálila mu Olina do obličeje a vzápětí se zarazila. Možná že tohle neměla. No ale nakonec....co. Dyť to byla pravda.

Viktor se cítil hodně špatně. Tohle nečekal. Vyrazil ze dveří, zavolal si výtah a už byl venku. Nadýchl se čerstvýho jarního vzduchu a zamířil do parku. Lítost mu vehnala slzy do očí. Nebyla to lítost nad tím, že mu Olga vyhrožovala, že by mohla jít jinam, za někým jiným. Přepadla ho lítost z toho, že by jí chtěl dát všechno, co si přála. Kdyby měl peníze, koupil by velký dům s velkou zahradou, měli by luxusní auto a ona by mohla mít zvířat, kolik by chtěla. Věděl, jak moc miluje zvířata. Věděl, že má slabost zvlášť pro ty opuštěný a umorousaný kočky a psy. Kdyby měl miliony, klidně by je investoval do útulku, hlavně aby Olina byla šťastná. Jenomže ty miliony neměl. A jestli bude dál dělat automechanika, ani je mít nebude. Byl rád, že ze svýho platu zaplatil nájem. Posraný peníze! A to se říká, že prý nejsou důležitý. No jistě. Pro ty, co je mají. Založil ruce do kapes a stěží si všiml, že kolem už pučí stromy a že začly lítat včely. Koukal na svoje tenisky a včely mu byly jedno. Nedalo se na nich vydělat.

Olinu trápily výčitky svědomí. Chvilku si namlouvala, že se nic nestalo. Vypnula troubu a vyndala zapečený kotlety, odlila vodu z brambor a začla je šťuchat na bramborovou kaši. Když nechce on, najím se aspoň já. Jak si vůbec může dovolit odejít, když já se tady tak namáhám s večeří? Žduch – žduch. Brambory až nadskakovaly, jak do nich pěchovala všechnu svou zlobu a agresi. Vedle v obyváku je nachystaný stůl. Tak si dala záležet. Měla to být výjimečná večeře. Jenom tak, aby měl radost. A on? Klidně si odejde. Jako by se nechumelilo. Žduch – žduch. Hajzl, pěkně mě teda nasral. Najednou se o ni otřela kočka. Nohou ji odstrčila. “A ty za to všechno můžeš!” Kočka jenom vypoulila oči a odkráčela pod stůl. Olina se myšlenkama vrátila k Viktorovi. Nic, bude si vařit sám. Já tohle pro sebe nedělám. Pro sebe teda ne. Pro sebe bych si udělala topinky, nebo bych si namazala chleba. Teda – a dost. Du za ním a pěkně mu to vytmavím. To neměl dělat. To teda neměl...

“Tos mě teda pěkně nasral, ty hajzle. Já sem kvůli tobě dělala večeři a ty si mojí snahy vůbec nevážíš. Ty mně to děláš schválně, ne?” Viktor se na ni unaveně podíval.

“Já teď nemám náladu, nech mě prosímtě být a vrať se domů.”

“Hmm... a to si myslíš, že mě tak rychle odbudeš? To jako že řekneš ´Běž domů´ a já sklopím uši a odkráčím hezky dom ohřát ti večeři a budu čekat, až si milostivě přikráčíš z procházky v parčíku?” Olina zatínala pěsti a čekala, co z něho zase vypadne za moudro. Viktor neříkal nic. Sedl si na lavičku a teprve teď si všiml jara, který bylo všude kolem. Slunce už zacházelo a bylo slyšet ptačí zpívání. Olga si sedla vedle něho. Trochu se uklidnila, protože jí začala být zima.

Těžko říct, jak dlouho tam beze slova seděli. Potom najednou Viktor vstal, vzal Olinu za ruku a ta vstala a šla s ním. Nad město se snesl soumrak a v parku byla téměř tma. Když vyšli z parku, upřeli pohled na dům, kde bydleli a krev jim ztuhla v žilách. Z okna šlehaly plameny a nahoru stoupal černý kouř. Před domem stál dav lidí, většinou sousedé. Z dálky byl slyšet křik, že už někdo zavolal hasiče. Pořád se ještě drželi za ruce, když přispěchali pod hořící okno. Olině se rozbušilo srdce a stáhlo se jí hrdlo při vzpomínce na svíčky, které nechala na stole u okna – kde byly samozřejmě záclony. Panebože, jak mohla být tak hloupá?

“Ježiši, Viktore... kočka! Je tam kočka!” Křečovitě tiskla Viktorovi ruku a slzy jako hrachy se jí kutálely po tváři. Pokřikující sousedi, houkačky blížících se požárních aut a zvětšijící se plameny dodávali celé scéně dramatickou kulisu. Viktor se podíval na třesoucí se Olinu a na nic nečekal. Vběhl do domu a neslyšel za sebou zoufalé výkřiky Oliny, která neměla odvahu jít za ním, ale v zoufalství odchytila prvního hasiče, který vylezl z auta a třesoucím se hlasem mu oznámila:

“Musíte nahoru! Hned! Je tam můj přítel. Musíte ho najít! Prosímvás rychle!”