Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKolonie č.17
Autor
CiaraO
Vincent
23. 9. 2253, článek první
Když jsem poprvé spatřil Mars, byl jsem překvapený, jak podobné je to tady Zemi. Ne Zemi, jakou jsem znal, ale té staré Zemi, co jsem nikdy nezažil a znal ji jen z fotek. Podél vyasfaltovaných cest se táhly řady domků, na jejich předzahrádkách byly vysázeny záhony květin, novinové schránky byly připraveny. Tráva tady byla zelená. A všude bylo ticho netrpělivě vyčkávající, až ho přeruší sedm set hlasů cizinců tlačící se ven z rakety. Jsme kolonie číslo 17 a kdesi vysoko nad námi visí obrovská neviditelná bublina ochraňující náš těžce získávaný vzduch před martským bezvětřím.
Už je to tři týdny, co každému z nás byl přidělen dům. Od té doby všichni vstávají s úsměvem, srdečně zdraví své sousedy a zvou je na kávu. Neuslyšíte zde hádku, jen smích z dětských hřišť. Lidé se na Marsu snaží žít, jak nejsprávněji to jde. Možná cítí, že na nás všechny zde padá tíha zodpovědnosti za tento nový svět. Možná cítí, že je to nový lepší začátek jejich života. Ale já si připadám zvláštně. Není to smutek, spíše jen prázdnota. Nedokážu začít zapomínat na Zemi. Vím, že jsem sem nikdy neměl přijít.
25. 9. 2253, článek druhý
Už druhý den, co jsme přiletěli, mě navštívil Nicolas Bark, správce naší kolonie. Seznámil jsem se s ním už při cestě raketou. Mám ho rád. On jako jediný nehýří optimismem a nemá v hlase ten dokonale šťastný tón, který mi už začínal ničit nervy.
„Hej Vincente,“ zakřičel na mě a opřel se o branku. Otočil jsem na něj hlavu. „Jakožto tvůj velký šéf, jsem nucen přidělit ti práci, jelikož je třeba zajistit, aby tato první generace byla příkladem pro generace budoucí a vytvořila tak základ pro bezchybnou společnost!“ Pronesl ironickým hlasem a zasmál se vlastnímu vtipu. Pak otevřel branku a svezl se na ni.
„Co kdyby si psal články o tom, jaké je to žít na Marsu? Pracoval jsi v novinách, že jo?“ Řekl už vážně a rukou si přečechral vlasy. „Takže mám dělat reklamu pro Mars a nalákat sem lidi?“ Zeptal jsem se a pobídl Nicolase, ať se posadí vedle mě.
„Ne, prostě jen piš, cokoli, co tě napadne, lidi tam dole zajímá, co se tu děje.“
„Žádná cenzura? Žádná potřeba se někomu zavděčit? Jen skutečnost?“ Nicolas převrátil očima. „Vincente, už nepracuješ pro XY, piš prostě pravdu.“ A tak jsem začal psát „prostě pravdu“.
29. 9. 2253, článek třetí
Jako malý jsem si vždy představoval, že život na Zemi skončí najednou, obří meteorit vrazí do planety, bum, konec. Ne za dlouho jsem však zjistil, jak šeredně jsem se spletl. Nestala se žádná velká katastrofa, to jen lidi se množili a množili, až nás tu bylo třináct miliard, neměli jsme co jíst a pít a každou chvíli hrozila atomová válka o suroviny. Každým dnem bylo jasnější, že déle to takhle nepůjde, že nakonec prostě vymřeme. A pak se stal zázrak. Vědci vymysleli způsob, jak kolonizovat Mars. Nepřál jsem si nic jiného, než tam odletět. Jediné co jste k tomu potřebovali, bylo několik milionů dolarů. Jak jednoduché.
Z toho, co se právě chystám napsat, mám strach. Vím, že vše co napíši, zveřejní na Zemi, ale ptal jsem se Nicolase a on říkal, že vše, co se stalo tam dole, je na Marsu vymazáno, všichni začínáme od začátku. A já Nicolasovi důvěřuju. Přece kvůli mně nevyšlou speciální raketu, aby mě na Zemi mohli odsoudit, to by bylo absurdní.
Jak už jsem říkal, nebylo nic jiného, co bych si přál více, než odletět na Mars, a tak jsem potřeboval získat peníze za každou cenu. Má práce v místních novinách mi sotva stačila na to, abych měl, co jíst. Nechtěl jsem dělat žádné velké akce, začal jsem pomalu. Nejdřív jsem vykrádal menší obchůdky se šperky nebo elektronikou, žádné přepadení, jen jsem vždy nenápadně odcizil jeden nebo dva předměty. Za pár let už nebylo proč krást drahé věci, zavedli totiž příděly jídla a vody na osobu, a tak jsem kradl ony příděly a prodával je bohatým, kteří mi ještě měli čím zaplatit. Každý večer jsem si psal, kde a kolik jsem si ten den vydělal a pokaždé odčítal, kolik mi ještě zbývá. Vím, že je to odsouzeníhodné, chápu, ale nikdo si ani zdaleka nedokáže představit, jak jsem byl představou Marsu posedlý.
1. 10. 2253, článek čtvrtý
Někdy v době, kdy jsem měl naspořeno asi tři čtvrtě potřebných peněz, se po Anglii šířily zprávy, že ve Spojených státech, se dá ještě stále žít celkem na úrovni, rozhodně lépe, než tady. Rozhodl jsem se, že než se mi podaří odletět na Mars, budu emigrovat alespoň do Ameriky, jako to už udělali stovky tisíc lidí.
Do odletu zbývaly dvě hodiny a už jsem byl odbaven. V letištní hale bylo narváno natolik, že i najít místo na zemi, abyste si mohli sednout, byl problém. Po deseti minutách bezcílného hledění, jsem zpozoroval stojící dívku. Co chvíli nervózně otáčela hlavou a hrála si s pramínkem svých tmavě hnědých vlasů. Byla strašně vyhublá, ale u ní to nevypadalo, tak zle, jak u některých. Zvláštním způsobem jí to slušelo.
Byl jsem pitomý, že až po značné době, co jsem na ni hleděl, mi došlo, jak zoufale, hledá místo, kam by si sedla. „Slečno,“ poklepal jsem ji na rameno. Ona zděšeně nadskočila. „Pardon, já vás nechtěl vyděsit,“ zasmál jsem se hloupě, „jen jsem se chtěl zeptat, jestli si nechcete sednout místo mě.“
„Ach, děkuji, to je od vás milé, ale.. asi tu není volná lavička, že? Vzala jsem si nejlepší šaty a nechci si je zašpinit,“ řekla a přitom se začervenala. Podíval jsem se na její losové šaty, byly skrčené a očividně je měla velké. Usoudil jsem, že si je pořídila tak před pěti lety, kdy ještě měla, za co si je koupit. „No, lavička asi volná není, ale můžu vám dát třeba igelitovou tašku, abyste se nezašpinila,“ nabídl jsem jí a v duchu se chválil za to, že jsem si jednu pro jistotu vzal. „Tak tedy ano,“ usmála se. Sedla si na tašku a já vedle ní na špinavou zem.
„Kam letíte?“ Zeptala se nesměle. „Tam, kam letí všichni.“
„Takže do Ameriky, to já taky. To asi každý.“
„To ano, to každý.“ Přizvukoval jsem jí a pak jsme se trapně odmlčeli.
„Víte, že ve státech zatím není příděl vody na osobu?“ Přerušila ticho asi po minutě.
„A víte, že si tam dokonce můžete koupit více jídla, než je minimální příjem kalorií na den?“ Zasmáli jsme se, a pak jsme mluvili a mluvili, a bylo to milé a zvláštní. A pak jsme se společně vydali k našemu letadlu.
Čekali jsme další hodinu venku a naše letadlo pořád nikde. Lidi si šuškali, že ho teprve musí přistavit, že mají nějaký problém. Když už byla venku řádná zima a já půjčil oné dívce svůj kabát, rozezněl se letištní rozhlas. Ten den už letadlo neodletělo, všechny lety z Evropy do severní Ameriky byly na dobu neurčitou zrušeny. Dívka se náhle potichu rozplakala. „Neplačte, třeba za měsíc,“ utěšoval jsem ji, i když jsem tomu sám nevěřil. „Ale já měla pracovat ve společnosti MarsForYou, znáte to přece, ty odlety na Mars, měla jsem pomáhat s jejich plánováním. Víte, já doufala, že když tam budu pracovat, že mi dovolí taky jednoho dne odletět na Mars i když nemám peníze.“ Když to řekla, zaplavila mě vlna soucitu a pochopení, objal jsem ji a nabídl nocleh. „Mimochodem jmenuju se Vincent,“ oznámil jsem ji, když přijala nabídku. „Já jsem Julie.“ Odpověděla.
2. 10. 2253, článek pátý
Naše kolonie není velká, ještě několik let budeme muset čekat, než vzduchová bublina všechny kolonie spojí. Nicolase napadlo, že bychom se mohli spolu projet podívat právě na konec naší vzduchové bubliny. Vylezli jsme na kopec a hleděli na ten předěl mezi zelení a šedou martskou krajinou, táhnoucí se do nedohledna. „Lidi tam dole jsou z tvých článku nadšení, Vincente! Je prý skvělé, že nepíšeš jen o Marsu, ale i o minulosti. Teď se nemohou dočkat, jak to dopadne s tou Julií.“ Oznámil mi Nicolas a já byl jeho slovy mile překvapen. „Piš, jak nejčastěji to jde.“ Usmál se. „Znáš Betsy Smithovou?“ Zeptal se mě po chvíli. „To je ta, co bydlí sama vedle v ulici?“ Nicolas kývl. „Jo, tak ta tu byla před třemi dny taky. A překročila vzduchovou hranici.“
„Jen tak náhodou? To si nevšimla?“
„Ne, nebylo to náhodou. Sousedi říkali, že tady byla nešťastná. Takhle to své trápení ukončila.“ Večer jsem nemohl usnout, pořád jsem si představoval, jak se ta žena dusí. Nechápal jsem to, na Marsu nikdo přece není nešťastný.
Lety do USA už nikdy neobnovili. A já a Julie už jsme nikdy neusínali sami. Od doby, co jsem ji poznal, bylo všechno lepší. Nedostatek vody i jídla se ve dvou snášel mnohem lépe. Ale všechno tohle mé štěstí mělo háček. Musel jsem krást víc a víc surovin a hrozilo mi tak větší nebezpečí. Dokonce jsem začal šetřit i na našich přídělech, abych mohl to málo, co nám zbylo prodat. Rozhodl jsem se, že bez Julie na Mars neodletím. A taky jsem jí chtěl koupit nové šaty. Řekl jsem Julii, že všechno to jmění mám po rodičích, a taky z té vody, co šetříme a prodáváme. A Julie se neptala. Po čtvrt roce, co jsme spolu byli, se na nás usmálo štěstí. Společnost MFY měla menší pobočku i v Anglii, kde se uvolnilo místo sekretářky pro Julii. Ačkoli to nebylo tak skvělé, jako kdyby Julie bývala mohla odletět do Ameriky a pomáhat s plánováním odletů, ale pořád jsme mohli být vděční.
4. 10. 2253, článek šestý
„Mám pocit, jako by mi už ani takhle nevadilo žít,“ řekla jednoho dne Julie u večeře.
„Opravdu? To ti ten suchý chleba tak zachutnal?“ Zasmál jsem se.
„To ne, jen mám z toho všeho najednou divný pocit.“
„Z čeho všeho?“
„Z toho Marsu. Najednou když pracuji v MFY, mi to nepřijde správné.“
„Proč?“ Zeptal jsem se zděšeně. Nikdy ani na sekundu Julie nezaváhala ve své touze odletět.
„Neřeš to, Vincente. Říkám hlouposti. Už o tom nebudeme mluvit.“
Ale Julie o tom mluvila hned další večer.
„Proč nemůžeme žít navždy takhle?“ Zeptala se mě, když jsme spolu leželi v posteli a já si hrál s jejími prsty. „Můžeme žít navždy takhle, jen na Marsu, tam se budeme mít lépe…“
„Ale, já mám najednou pocit, že by lidská rasa měla možná opravdu raději vymřít.“
„Proč tak mluvíš? Není nic špatného na tom, že si podmaníme Mars, nikomu jsme ho neukradli.“
„Ale já tam nechci žít s těmi všemi milionáři, nemám si s takovými lidmi, co říct.“
„Můžeš si tam povídat se mnou.“ Políbil jsem ji do vlasů.
„Dobrou noc,“ řekla a otočila se na druhou stranu. Ještě dlouho jsem nespal a věděl jsem, že Julie také ne.
Takhle to pak probíhalo každičkou noc. V Julii se od doby, co pracovala pro XY něco změnilo. Už nechtěla letět za žádnou cenu a já si čím dál víc uvědomoval, že má pravdu, že bychom neměli odletět a vytrpět to tady až do konce. Jednou v noci jsem ji pošeptal: „Přísahám, že zůstanu na Zemi. Už tě nechci nutit. Zůstaneme tu spolu“
Ráno, jsem se šel osprchovat a nechal všechnu přidělenou vodu vytéct. Tak jsem se vzdal svého snu o Marsu. Julie pro mě znamenala víc.
O čtrnáct dnů později jsem se vrátil večer domů. Julie byla pryč. Nikdy se nestalo, že by mi nedala vědět. Zděšeně jsem si uvědomil, že možná narazila na můj blok, kde jsem si zaznamenával všechny adresy, kde je možné krást a kontakty na kupující. Možná jsem se ji zhnusil natolik, že už mě nikdy nechce vidět. Nenechala ani žádný vzkaz, nic. Po půl roce jsem se vzdal hledání. Bez Julie už pro mě Země zase nic neznamenala, a tak jsem porušil slib a odletěl na Mars.
Julie
Nesla jsem kávu do hlavní místnosti, kde právě probíhala porada o odletu kolonie číslo 16. Zaklepala jsem na dveře, nikdo mi neotvíral. Bylo přísně zakázáno vstupovat bez vyzvání a já se bála toto pravidlo porušit. Zaklepala jsem ještě několikrát, a pak jsem to vzdala a jen tak postávala za dveřmi. Pak jsem zaslechla hlasy.
„Můžete mi ale vysvětlit, jak chcete ten problém vyřešit? Další výzkum bude stát miliardy.“ Zvýšil najednou někdo vevnitř hlas a má zvědavost mi nedovolila odejít a přestat poslouchat.
„Kolonie 1, 2, 3, 4, 6 a 9 je sice mrtvá, ale ostatní jsou zatím v pořádku a vypadá to, že vzduchové bubliny jsou stále dostatečně… ehm pevné a lidi se na Mars jen hrnou, všichni milionáři jsou ochotni dát všechny své peníze, jen ať tady nemusí trpět.“ řekl druhý hlas.
„A co když to praskne? Že skoro všichni ti boháči na Marsu umřeli, nebo právě teď umírají?!“
„Klid, to nikdy nepraskne, vždyť jsou mrtví. Komu by to řekli? A i kdyby tu to riziko bylo, chceš čekat, až tady všichni vyhyneme? Potřebujeme nové a nové kolonie, dokud nepřijdeme na způsob, aby bubliny nepraskaly.“
„Takže se tam my můžeme přestěhovat kdy? Za dvacet let? Já nechci čekat, než tady chcípnu“
„Myslíš, že já čekat chci? Taky potřebuju jistotu, že budeme mít místo k žití. Šest kolonií ještě stále funguje, třeba už jsme konečně přišli na způsob…“
„ A co my? Pošlete pro nás raketu, když uvidíte, že systém kolabuje?“ Zeptal se třetí hlas.
„Samozřejmě, že vás, zachráníme, Nicolasi. Z mrtvých kolonií jsou správci všichni v pořádku zpátky na Zemi, nevidíš?“
O deset sekund později někdo prudce otevřel dveře a já na něj vychrstla horkou kávu. „Pane Barksi, já se omlouvám… já jen… zrovna jsem nesla kávu.“ Nicolas Barks beze slova odešel.
Mé sny se zhroutily. Jak jsem jen mohla být tak naivní a myslet si, že je bezpečné odletět na Mars? Nemohla jsem Vincentovi říct, co jsem slyšela, měla jsem moc velký strach, ale zároveň jsem nemohla nečinně hledět. Trvalo měsíc, než se mi ho podařilo přemluvit, ale to nestačilo. Co všichni ti ostatní lidi? V předvečer letu kolonie číslo 16 jsem nemohla usnout, připadala jsem si zodpovědná za životy těch lidí. Musela jsem něco udělat. Rozhodla jsem se všechny varovat. Běžela jsem k místu odletu a zoufale běhala od člověka k člověku a sdělovala jim pravdu o mrtvých koloniích, o tom, že se udusí. Mé hloupé hrdinství bylo zbytečné. Bylo jasné, že nikdo z lidí už se nebude moct vrátit domů, ani já ne.
Nicolas
Mám Vincenta celkem rád, a proto mi trochu vadí, jak ho využíváme. Je to ale ten nejhloupější člověk na celém Marsu. Myslí si, že je tady kvůli svým penězům. Myslí si, že jeho články čtou lidi dole. Myslí si, že se mu na Marsu nemůže nic stát. Ach, jak je hloupý. Naše společnost ho vzala na Mars jen proto, že byl přítel Julie Stocketové a vedení se bálo, že má toho dost, co by prozradil. Můj úkol zněl jasně: „Donuť toho Juliina chlápka, ať ti řekne, vše, co ví. Všechno nám pak pošli. Pokud pro nás bude nebezpečný, prostě ho zabij.“ Vincent má štěstí. Neví zhola nic, co by mohl prozradit, takže bude žít… aspoň do té doby, dokud se to tady všechno nerozpadne. A Julii tu jsme původně taky chtěli poslat do kolonie, ale vše by prozradila lidem, a tak se naše společnost o její likvidaci již postarala.
Odpoledne jsem za ním zašel. „Hej, Vincente!“
„Ano, copak?“ Usmál se na mě.
„Říká se mi to hrozně těžko, ale ta Julie, o které jsi psal.“
„Co s ní je?“ Skočil mi do řeči.
„Dnes ráno ji našli oběšenou, je mi to moc líto.“
Vincent
5. 10. 2253, článek sedmý
V ten večer, kdy mi Nicolas řekl, že je Julie mrtvá, se v kolonii číslo 17 narodilo první dítě. Lidé kolem nadšeně gratulovali, pobíhali s prskavkami a připíjeli na zdraví. Každý tenhle projev radosti mě rozbíjel na menší kousíčky. Jak můžu žít s pocitem, že je mrtvá? Nikdy jsem ji neměl zradit.
Nastartoval jsem auto a odjel k hranici. Vystoupal jsem na kopec a chystal se to všechno ukončit, jako ta holka vedle z ulice. Ale já byl zbabělec, nikdy jsem neměl takovou odvahu jako Julie. Místo toho jsem se jen otočil a pozoroval ohňostroj nad městem. A pak jsem plakal.
14 názorů
Dobré, ač by tomu opravdu nevadil delší prostor. reka má dobrý nápad, i když si nemyslím, že by to bylo úplně nutné, v této formě je to také zajímavé.
Sympatický sci–fi príbeh, dobre vystavaný – na človeku, na ľuďoch súčasnosti, ktorí myslia, konajú a správajú sa „v budúcich storočiach a tisícročiach“ rovnako, ako dnes...
Akýkoľvek môj ďalší komentár by bol zbytočný; jednoznačne a úplne sa totiž stotožňujem s názormi reka.
CiaroO, nevyšlo by to najevo explicitně. Myslím, že by se do povídky tahle rozuzlení dala zakomponovat implicitně. To znamená, že by si čtenář sám poskládal části příběhu, z indicií, které mu Vincent předloží, ale které Vincent sám nedokáže pospojovat tak, aby pochopil, co se stalo. Byl by to typ "nedůvěryhodného" vypravěče. Koneckonců, i tak, jak to je, jsem tušil, že s Nicolasem něco není v pořádku a že s Julií to dopadlo špatně, ještě předtím, než to bylo explicitně napsáno do textu.
Jediné, co by možná bylo třeba zmínit explicitně, je to, že články se na Zemi nikdy neobjevily.
To, co říkáš je sice pravda, ale kdybyhc to psala pouze z pohledu Vincenta nikdy by vlastně nevyšlo najevo, co se s Julií stalo a kdo je vlastně Nicolas, protože Vincent se tyhle věci prostě nikdy nedozví...
Slušná povídka. Vlastně se mi všechny tři povídky v Povídce měsíce líbí.
Trochu dost jsem tápal, co jsou Vincentovy články a co ne. Přijde mi, že se tam střídá dvojí perspektiva (článku vs. přítomnosti) což vadí plynulosti textu. Kdybych to psal, asi bych se to celé snažil vyprávět pouze z pozice článků: všechno jsou články, o kterých si Vincent myslí, že je publikuje na Zemi. To znamená, že by čtenář dostal mnohem víc informací nepřímo - žádná Julie, která čtenářovi naservíruje, jak to s Marsem je, žádný Nicholas, který to potvrdí. Něco takového by ten text podle mě učinilo napínavějším. Jednak by čtenář odhaloval pravdu postupně s Vincentem, jednak by nevěděl, jestli to skutečně pravda je, protože by dostal vše jen z pohledu jedné postavy. Textu by zůstala víceznačnost. A mohlo by to vyřešit i problém s délkou.
Ale ještě jednou, text je fajn, příjemné scifi.
Máš to dobře promyšlené, to se mi líbí. Taky si to dokážu představit na mnohem větším prostoru, takže až takhle povídka splní účel, který ji omezuje na pět stránek, doporučuju se do ní ještě pustit (protože pak to může být paráda). Takhle je to opravdu hodně "namačkané" a postavy jsou díky tomu trochu šablonovité - ale myslím si, že je v sobě máš a že bys je uměla vykreslit velmi dobře. Rozhodně tip!
(občas tam máš nějakou tu gramatickou chybku... "udělali stovky lidí", ale to jsou detaily :-)
Zajímavý příběh, máš to dobře vymyšlené. Jediný problém mám s „technickou“ uvěřitelností takové bubliny, která by dokázala chránit umělou atmosféru někde na Marsu, a přitom by se z ní dalo jednoduše „vyskočit“ a kromě smrti toho dotyčného by se nic nestalo… Tolik k obsahu.
Co se týká zpracování, je to napsáno na můj vkus hodně jednoduchým stylem. To velké množství děje je prostě jen narychlo odvyprávěno. Jako film by to bylo skvělé, ale literatura chce něco víc než příběh. Třeba krásu použitého jazyka, umění vyjadřovat se. Na tom by se dalo ještě hodně zlepšovat. Zatím je to takový jakože školní sloh. Nevím, co jsou „losové“ šaty, ale jestli myslíš barvu, tak té se říká lososová. Některé formulace působí neobratně, třeba „měl jsem naspořeno tři čtvrtě peněz“, „Ne za dlouho jsem zjistil“, „bychom se mohli projet podívat“ – tady je přeslovesováno, „že bychom neměli odletět a vytrpět to tady“ – z takové formulace vyplývá, že by neměli odletět a neměli to vytrpět. „Kolonie 1,2,3,4,6 a 9 je mrtvá…“ – správně „jsou mrtvé“. „Z mrtvých kolonií jsou správci všichni…“ – nepřirozený slovosled. Česky by to bylo „Všichni správci z mrtvých kolonií jsou…“. To je jen pár příkladů. Nápady máš, teď ještě vylepšovat samotné psaní. Ať se ti daří.
Děkuju moc všem.. sama mám s množstvím děje v povídce trochu problém, ale z jistých důvodů potřebuju, ať nemá víc než pět stran ve wordu. Třeba to jednou rozvinu a přepíšu :) StvN: určitě můžete povídku zařadit, budu moc ráda :)
Tohle by ohla být super novela, příběhové twisty jsou super. Na stísněném prostoru povídky je však trochu předějováno. Větší prostor by poskytl místo nejen pro plynulejší rozvinutí příběhu, ale i meditativnější atmosféry - a mohla by z toho být scifi klasika .)
Dobre napsane. Mozna dokonce na konci, kdyz jel k okraji bubliny, mohla prasknout:)
Muzeme tuhle povidku zaradit do pristiho kola Povidky Mesice?
Souhlasím s pány nade mnou, výborný příběh. Myslím, že děje je tam tak akorát, ze začátku je to takové pomalejší, člověk čeká, co se dozví, kde je ten háček, a pak se to na něj začne hrnout.
Všimla jsem si drobné, opakované chyby v psaní přímé řeči.
„Co s ní je?“ skočil mi do řeči. -> uvozovací věta by měla začínat malým písmenem.
Dávám tip, jsem zvědavá na Tvoje další díla a přeju Ti pěkný den ;-)
Dobré. jen drobné chybky prozrazují, že jsi to i přes pečlivé opravy měla ještě propracovat. Na povídku příliš mnoho děje? Tip.