Vize VII. Roviny

Roviny
 

Řekli mi o rovinách, že jsou skvostné. Ukázali mi parky, jezírka, cesty vykládané oblázky, stromy podél řek. Vytvořili sousoší hrdinů a pustili vítr z umělých hmot. V myriádách věcí koupali své duše. V bezedných rovinách. Pustili mi svou hudbu, která se linula jako jarní větřík. Ukázali mi pole, mlýny, továrny a města ve kterých pracovali. Zavedli mě do bytů a míst, kde spávali, hráli si a milovali. Utíkal jsem s nimi po rovinách. A oni křičeli a jásali, vytrženi z orla letícího na nebi. "Ó, jak vysoko letí!" říkali.

Mluvili o andělích a dracích. Vyprávěli si pohádky. Snili o horách, o měsíci a hvězdách. Povídali si a zpívali. V pracovním shonu, živeni touhou se nezastavit.

... a tak jsem se zastavil. Po dnech, týdnech a rocích mlčení, kdy jsem jim naslouchal, chtěl jsem promluvit. Vyprávět jim o horách. Ukázat jim moře a jak jsou hluboká. Zeptat se na zvrhlost a odpornost, na zlobu a šílenství. Pustit jim hudbu, která probouzí hněv a lásku. Snad mě neslyšeli (možná, po těch letech, už selhal mi hlas), snad nerozuměli - jen udiveni, kroutili hlavami.

O horách jsem jim vyprávěl. O bouřích, co tančí v korunách stromů, o moři rudém jako krev, o hloubkách bezedných, jež září černí a šarlatem. O diadému, co jej slunce nosí každý den, o barvách stínů a síle povodní. O řekách, které strhávají břehy, o nočních ptácích, co pijí krev, jež jako rosa třpytí se na smaragdech ženských dlaní. Povídal jsem jim, že viděl jsem brlohy chudých, propasti týraných a bezmocných, pod zemí, kam slunce nemůže.

Vyprávěl jsem jim o dracích, o jejich očích v barvách chalcedonů a opálů, o jejich hlase, hlubším než moře, o jejich velikosti. O tom, že mluvil jsem s anděly o krajích a zemích, jež nejsou prostým okem viditelné. Kde klaněl jsem se starodávným bohům a tančil s bohyněmi v sálech Antiochských. Kde pil jsem víno v onyxovém hradu a letěl noční tmou vstříc démonům chaosu a nechal je, aby se smáli a ryčeli a vyli.

A o těch šírých výškách a strmých hloubkách jsem jim vyprávěl - o velikém zářícím slunci a o temnotě, pro kterou nejsou jména.

Avšak ti, kdo žijí v rovinách mi nerozuměli. Byli jen udiveni (mnozí i zlobně nadávali) a nechápavě krčili rameny. A tak jsem odešel, abych se v horách znovu setkal s divými tvory. A od těch dob, i když jen zřídkakdy, zahlédnu ty z rovin, jak v podvečer sedí pod stromy u tichých jezírek a se steskem v očích, toužebně hledí k slunci.