Hormon štěstí

dobré * nebo dobrý :-))

Já teda nevím, ale při běhu mám taky potíže se začátkem. Pak se to rozjede a je to lepší. A endorfiny přijdou na řadu až tak za půl hodiny. Tady myslím přece nešlo o to, že je to člověk, co běhá závodně a má promakanou techniku. Je to člověk, co dřív chodil do hospody a jednou se rozhodl, že začne běhat, ne? Tak ho může píchat v boku, než chytne druhý dech a bejt mu blbě. Coby ne. Běhá s muzikou v uších, protože mu to dělá dobře a neřeší, jestli má špatnej rytmus běhu nebo dechu.

Je tam naznačeno plno postranních cestiček a všechny mi přišly opravdový, jen je rozvést. Ale proč. Člověk si je domyslí. Jako ta tlustá ženská naproti nebo odcizení od partnerky.

Mně se ta povídka líbila VELMI.

Je to divný. Nečte se mi to dobře. Renata hraje vyloženě druhé housle, čili prakticky zbytečná postava. Ani sis nedal práci ji nějak oživit.

Tempo a rytmus textu jsou odrazem jeho nametu: radky ubihaji sveze, ale po chvili prilis monotonne. Misto behu v krajine tak text pripomina rozcvicku na bezicim pasu. Coz je skoda, protoze namet je to nejen zajimavy, ale i realny - fyziologicka i psychologicka zavislost na fyzicke aktivite je lekarske literature znama.

Text by tak mohl byt sondou do zivota takto zavislych lidi. Misto toho je ale pouhou crtou. Nevyviji se, neposkytuje ruzne druhy pohledu, predstavuje jeden rozmer - rozmer bezce posedleho behanim. Tim se text redukuje na anekdotu.

Doporucil bych budto text osekat na zabavnou miniaturu anebo na zajimavem nametu vystavet - jak podobna zavislost urcuje zivot nejenom s partnerem, ale i s ostatnimi.

parádní ,t

Taky hodně běhám, souhlasím s rekou, že je to trochu odtržený od reality, ale chápu to jako uměleckou licenci a dobře jsem se bavil.

jak mam tvy texty rad, tak mi tohle pripada prvoplanovy a moc vyhroceny, bez pointy a cehokoli zajimavyho. 

jak mam tvy texty rad, tak mi tohle pripada prvoplanovy a moc vyhroceny, bez pointy a cehokoli zajimavyho. 

Fajn, zařazuji povídku do soutěže (pozor, až do příštího kola, teď probíhá teprve Povídka měsíce února).

Endorfiny až po tolika kilometrech? Ještě si je člověk může vyrábět i jinak. :-)

Protože to, co ty popisuješ,  je už závislost. Jak to člověka popadne, je zle a v konečném důsledku je úplně jedno na čem závislý je. A doplatí na to nejen on.

Máš to moc pěkně napsaný a tu posedlost jsi dle mého skromného názoru vykreslil přesvědčivě.

Nevím, komu posílal Tangens to avízo kvůli Povídce měsíce, mně nedošlo, ale když už jsem náhodou tady, zeptám se, souhlasíš s nominací do soutěže?

Jinak mně se četlo dobře. Nikdy jsem nechodila běhat, takže nemám srovnání s vlastními zážitky, jako třeba reka, z tohoto hlediska nemůžu hodnotit "uvěřitelnost". Uvěřitelně je tady pro mě vykreslená určitá posedlost, vidím v tom memento o překročení hranice, kdy se ze sportujícího nadšence stavá spíš zoufalec, snažící se pohybem nahradit něco, co mu v životě chybí.

Bohouší, dík za odpověď. Já jsem i pochopil, že ta tvoje povídka měla mít obecný dopad, byla o závislosti jako takové. Bohužel ta obecnější rovina pro mě může fungovat, jen když uvěřím konkrétní, a to mi dělalo problémy. Uznávám, že tohle vnímám dost specificky, a tady jsem se s tvým hrdinou (a asi ani s tebou) nepotkal, a každý to může mít jinak. Když si představuju závislost na běhání, tak mě napadají spíš lidi jako jeden známý (viz i jeho stránky, www.klacky.cz, ať mu udělám nějakou reklamu), který běhá ultramaratony a který by asi nemohl být bez běhání, na druhou stranu mu nevadí proflákat celý den nulovým sportem nebo se večer zpít v hospodě a další den se poflakovat. Ten tvůj hrdina na mě působil tak nějak... naivně.

Ale to je jedno, a vůbec, jsem zbytečně hnidopich. Tak úspěch s běháním! (A někdy to zkus bez sluchátek, fakt to stojí za to, zvlášť, pokud běháš v přírodě:).)

Mňa behanie samotné nikdy nebavilo (chýba mi tam motivácia vo forme bedmintonového košíka alebo volejbalovej lopty), občas som si zabehať práve kvôli uvedenému v zátvorke musel.

No a včera som si po prečítaní tej poviedky skoro fakt vybehol. Akurát, že keby som to spravil, pôsobil by som ako hlavný hrdina, predsa len, čítal som to cca o polnoci :D

Závislost... Když člověk běhá rok (možná i pět) pravidelně, a je dostatečně nevybaven věkem, pořád si ještě myslí, že by jednou mohl vyhrát nějaký závod, takže je závislý spíš na výsledku onoho (tréninkového) úsilí, než na jeho samotném průběhu. Najde si své vzory, taky co je a není přínosné pro výslednou formu, určí správnou životosprávu, zjistí, co jsou to endorfiny... Internet to všechno ví. Když někdo běhá o dvacet let déle než je na světě internet, je pro něj hodnotou (protože žádné ocenění už očekávat nemůže) už jen sám běh, možná každý pohyb. Počítá, kolik schodů vyběhne na eskalátoru, než dojede do konce, zdolává schodiště budov -- když se nikdo nedívá, tak klusem -- stejně jako leckteré pěší vzálenosti. Stále si ještě nepřipadá jako cvok. Ale když mu i tuhle možnost, sílu běhat někdo vezme, pak mu dojde, co je to závislost. Ačkoli nekouřil, nebral drogy a vlastně ani tak moc nepil.

A o takovém běžci nejspíš Bohoušova povídka je -- ne o mladém nadějném sportovci, ale o stárnoucím beznadějném závislákovi; beznadějném, protože ta síla se prostě jednou ztratí. Leda že by ho přejel kombajn při přespolním běhu :-)

Běhej, dokud můžeš!

Zdravím, děkuju všem za přečtení. Pro Reku: psal jsem spíše o přehnané posedlosti jako takové… nadneseně a schválně přehnaně… ne jako běžecký manuál: ).. sám jsem na běhání tedy také závislý….(na něčem asi musíme být)…. ale nemám žádný řád.. běhám kdekoli a kdykoli.. a neuběhnu ani krok bez hudby… samozřejmě ne tak do extrému jako náš hrdina.. ale občas mi z toho hrabe : )))

Dobré. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Apocalypto, kdy hlavní hrdina spí a zdá se mu, že indián, kterého potkal v lese, doširoka otevírá pusu a křičí: "Run!"

Run

Tohle se mi zdá těžce nerealistický, a to znám týpky, kteří běhají hodně, fakt hodně. Sám jsem léta běhal denně, vstával jsem například brzo ráno před školou, abych si ještě mohl jít zaběhat. Ale takováhle závislost... ne, funguje to jinak. Endorfiny hrají podle mě docela malou roli. Minimální. Spíš jsou důležité jiné věci: pocit úspěchu (běhání na čas, běhání se soupeři), rytmu dne, smysluplně vyplněného času. Týpek, který rád běhá, by nezačal jen tak běhat zničehonic uprostřed dne, jde o to, že by to mělo být součástí řádu, a tohle není. Vybíhání schodů s vínem, to je kravina - asi by je vyběhl, ale sotva by to považoval za něco zajímavého, aby si to třeba několikrát zopakoval, je to spíš taková blbůstka. Popis toho prvního běhu v parku je taky divný, takhle vytrvalostní běh nefunguje, aspoň u mě ne, když ti je blbě už na začátku (bodání apod.), tak existují nějaké triky, jak se to dá odstranit, ale většinou jde spíš o to si je nepřivodit (většinou takový problémy mají lidi míň zkušený s běháním, souvisí to s rytmem dýcháním nebo se špatnou stravou před během), endorfiny ti tu bolest ani omylem neodplaví.

Nevím, působí to na mě, jako bys popisoval život na Měsíci.

(A běhání za zvuku hudby? Nikdy! Rozhazuje to rytmus pohybu.)

Mně to přijde docela smutný...když si musí hormon štěstí vyrábět sám takto.

Samozřejmě nic proti běhání, ale jinak je ta atmosfera soužití těch dvou, kdy on od ní vlastně utíká dost tristní...

...a tak mě napadá, že třeba ta tlustá ženská na protějším balkonu na tom je líp. Třeba čeká, až přijde její tlustej manžel z práce a budou si spolu povídat, smát se...milovat ....

K několika (k málo) použitým slovům nebo slovní spojením mám výhrady (např. ...vyšlapuju prudkej kopec...), ale není to nic podsatného. Podstatné je, že ta povídka má spád, doslova běží a je podařeným záznamem závislosti (o níž lecos vím) a dopadu té závoslosti na to, jak je "postižený" vnímán okolím.

 Běhej, dokud můžeš. Na to ostatní je času dost, napadá mě po dočtení (a není to jen o atletice) :-)