Třetí pokoj pana Zauermanna

Vím, že je tohle na písmáka velmi dlouhá povídka, a o to víc budu vděčný za jakékoliv komentáře k textu.

Pokud to nechcete číst z písmáka, tady jsou dvě alternativy:

pdf

mobi

Ve stejné době, kdy davy Berlíňanů zaplavovaly večer co večer Divadlo na Schiffbauerdamm, aby mohly vidět Žebráckou operu, kdy díry na staveništi u Potsdamer Platz skrývaly základy budoucí nejmodernější budovy v Evropě, kdy Schoenberg, speciálně pozvaný starostou Berlína, zkoumal principy dvanáctitónové hudby, a kdy si Němci prozpěvovali Mackieho Messera a Píseň o Alabamě ("Oh show me the way to the next whiskey bar"), ve stejné době si Josef Goebbels poznamenal do diáře po jedné z procházek: "Co jsem viděl, není skutečný Berlín. Jiný Berlín čeká na svoji příležitost, připravený zaútočit."

Tohle je příběh o jiném Berlíně.

+++

"Ale vás bych tu opravdu nečekal!" zaslechne Gabriela, zatímco se opírá o kamenné zábradlí a pozoruje špinavou vodu ve Spree. Ani na moment ji nenapadne, že by volání mohlo být určené jí. Místo toho si představí, že se kousek od ní setkali dva dávní známí a teď se objímají, možná i líbají. Zrovna jede po mostě tramvaj a zvoní, jako by z jejich setkání měla také radost. Ale pak zvonění přestane a za jejími zády někdo řekne:

"Jste to opravdu vy?"

A ta slova jsou vyslovena blízko, tak blízko, jako by se ona i ten, kdo ji oslovil, z ulice přenesli do podkrovního pokojíku a právě jí byl přinášen čaj.

Otočí se. Kousek od ní stojí muž, tak malý, že kdyby neměl vousy, lidé by si ho lehko spletli s dítětem. Jeho oči jsou ve stejné výši jako balustráda na mostě. Neměří víc než stodvacet centrimetrů.

"Pane... pane Zauermanne," řekne Gabriela, a je to spíš otázka než oslovení, ale pak se trpaslík usměje a ona si je jistá. A tak, když ji pan Zauermann o pár vteřin později pozve do kavárny, bez váhání přikývne. Ano, skutečně se jmenuje Zauermann a kavárna, do které právě vstoupili, má u dveří dvě porcelánové figuríny, které se drží za ruce a tiše se točí. Pan Zauermann vyleze na židli a vezme si do ruky menu, ale hned ho zase s úsměvem položí zpátky.

"Abychom oslavili náhodu, měl by to být vídeňský mix, s mlékem a pěnou, nemyslíte?"

Gabriela souhlasí. Venku se začnou zaplňovat večerní ulice a ona ucítí teplo kávy v dlaních. Lokty má u těla, usmívá se, pan Zauermann Vzpomíná na dobu, kdy ještě žili ve Vídni a on navštěvoval Gabrielina otce, s kterým se snažil najít, jak si sama dobře pamatuje, novou podstatu skutečnosti. Což zní vzletně, ale protože pan Zauermann studoval na doktora a její otec miloval chemii, alchymistická hádanka v jejich podání měla asi tolik mystiky jako sobotní nákup na tržišti. Oba dva byli posedlí polymery, a vrcholem jejich transcedentálního snažení nebylo ani objevit kámen mudrců, ani najít elixír života, ale vyrobit hmotu, která by sloužila jako náhražka slonoviny při výrobě biliárových koulí.

"Ach, Paracelse! Nicolasi Flamele! Kdybyste jen tušili, jak zatěžkávací zkoušku taková biliárová koule představuje! Jistě byste upustili od transmutace zlata!" volá právě pan Zauermann. "Taková biliárová koule musí být tvrdá a hladká a musí klouzat po stole a když narazí do jiné, musí to znít, jako když se dva vyhlazené kameny srazí v potoce. Jen si to zkuste, vykovat takovou kouli ze zlata!"

Gabriela si představuje, jak se dvě zlaté biliárové koule srážejí v potoce, a najednou už nepolyká doušek za douškem jen kávu, ale také smutek. Smutek z toho, že ani pan Zauermann, ani její otec nikdy tu pravou hmotu nenašli. Z toho, že jejich snažení skončilo tím, že otec zavřel laboratoř, vzal si buben a jako součást hudební vojenské jednotky odpochodoval na belgickou frontu, kde den co den mlátil paličkami do umělohmotné blány a pobíhal dopředu a zpátky, podle toho, kam se zrovna posouvala bojová linie. Smutek z toho, že se nikdy už z fronty nevrátil, anebo ano, fyzicky ano, ale už to nebyl její otec. Z toho, že ona sama opustila Vídeň a odstěhovala se, nejdřív do Mnichova, a pak, když v Bavorsku nebylo bezpečno, do Berlína, a už nikdy Vídeň neviděla. A nejvíc ze všeho smutek z toho, že už Vídeň možná nikdy neuvidí. A než stačí samu sebe uhlídat, zrudnou jí tváře, a ona najednou ví, že pláče. Pan Zauermann sklouzne ze židle jak vycvičená vydra a běží k ní kolem stolu s kapesníkem v napřažené ruce.

"Vědět, že vás biliárové koule tak rozněžní, mluvil bych o něčem jiném."

"Ne prosím vás, mluvte dál. O tom, co bylo," řekne Gabriela mezi dvěma povzdechy.

Když ji pan Zauermann o půl hodiny později doprovází a pak se s ní před dveřmi jejího domu loučí, snaží se Gabriela smát.

"Teď, když jste mě tak rozněžnil, tak mě klidně opustíte, a co já?" říká jakoby žertem, ale žert to není. A když jí on nabídne, aby ho navštívila, až se jí zase bude stýskat po Vídni, uvědomí si, jak moc si přála právě tohle slyšet.

+++

O týden později prochází Gabriela po Kurfuerstendammu a nepřestává si potichu opakovat adresu. Ten, kdo nezná Gabrielu a Berlín, by si mohl myslet, že to snad dělá ze strachu, aby nezapomněla název ulice a číslo. Ve skutečnosti to je ale překvapení, co ovládlo její ústa. Adresa pana Zauermanna je v jedné z nejbohatších částí Berlína. Ne že by si je nemohl dovolit nějaký starší mládenec, pokud se mu vede dobře. Problém je, že panu Zauermannovi se nikdy dobře nevedlo. Z Vídně si Gabriela ještě pamatuje, jak její otec několikrát jel s panem Zauermannem tramvají, ne proto, že by musel, ale aby mohl za oba dva zaplatit cestovní poplatek, aniž by panu Zauermannovi přímo dával peníze. A teď leží její otec v hrobě a pan Zauermann možná na kanapi za několik tisíc marek.

Gabriele ale stačí zazvonit na zvonek u správného čísla a vystoupat nahoru, aby poznala, že Zauermannovo bohatství je stejně titěrné, jako vždycky bývalo. Pravda, bydlí na solidní adrese, ale za tu zaplatil prostorem. Jeho byt sestává jen z malé kuchyně a jednoho pokoje, ve kterém právě teď sedí a srkají čaj.

"Není to nic velkého, ale mně to stačí. Malé byty jsou tak útulné."

Gabriela neví, jestli jsou malé byty útulné, ale tenhle je uklizený a všude je čisto, a tak hostitele pochválí, i když si zároveň musí dát pozor, aby to řekla správně. Tedy, aby řekla "byt", a ne "nora". Nejdřív se jí zdá, že myslela na noru kvůli světlu, které se sotva prodere do pokoje skrz jediné okno. Pak ji napadne, že je to mnohem spíš kvůli nízkému stropu, tak nízkému, že kdyby si stoupla a natáhla ruku, prsty by přejela po omítce. Pak, že je to ještě něco jiného, ale dřív, než si dokáže ujasnit, co to tedy vlastně je, se pan Zauermann rozpovídá. Mluví opět o jejím otci, ale tentokrát to není o vynálezech. Je to o výletě, který spolu podnikli a na kterém náhodou viděli vzducholoď. Gabriela si nic z toho nepamatuje, ale jak slyší víc a víc detailů, začíná tušit, že tam také byla, a dokonce se jí i vybaví obraz stoupající vzducholodi. A stoupající vzducholoď není naplněná jen vodíkem, ale i její radostí. Musí hned popsat, jak si vzducholoď pamatuje ona, a s tím, jak se rozmluví, se další a další detaily začínají vynořovat jakoby samy od sebe a ona se chce zmínit o všech. A tak se stane, že si ani nevšimne, že den vystřídal večer. Kolik je hodin, jí dojde, až když se pan Zauermann zvedne a rozsvítí malou lampu u stěny. Gabriela se začne omlouvat, že ho nechtěla tak dlouho zdržet, ale když ji on několikrát přesvědčí, že ho vůbec nezdržela, souhlasí nakonec, že ještě neodejde. Pak je sama, protože její hostitel jde připravit nový čaj. Nakloní se k oknu a dívá se na širokou ulici, po které právě jede nákladní auto s černo-bílo-červenými vlajkami a obrazy Duesterberga.

Ve stejné chvíli ji vyruší štěkot.

V bytě. Je si jistá, že to muselo být v tomhle bytě. Když se ale otočí, uvidí jen stejný nehybný, lhostejný nábytek. Jeden roh pokoje je zakrytý závěsem, přes který letí divoké husy, a za ním je možná něco, něco... ale to je sotva něco štěkajícího. Gabriela by se mohla jít přesvědčit, ale její hostitel by měl být každou chvíli zpátky z kuchyně, a i kdyby ne, ví, co se sluší. Když pan Zauermann přinese konvici, sedí Gabriela způsobně na dřevěné židli a pozoruje ulici.

"Vlastně jsem vás dneska pozval nejen kvůli těm krásným vzpomínkám, které máme. Nejen kvůli tomu," řekne pan Zauermann a položí konvici na stůl.

Vyskočí na židli. Gabriela se natáhne, aby mu pomohla, ale samozřejmě, pan Zauermann se umí ve svém bytě pohybovat a její gesto pomoci je jen gesto. Pan Zauermann si povzdechne a otře si z čela pot.

"Vy dobře víte, jak to mám těžké. V životě. Vy mě dobře znáte. A sama jste říkala, jak je to tady pěkné... pěkně uklizené. To ano. Ale..."

Zdlouhavě a opatrně ji začne vysvětlovat, že právě přišel o služku a sám si uklízet nedokáže.

"Víte... myslel jsem na vás."

A hned nato se začne omlouvat, že to určitě znělo jako ponížení a tak to nemyslel, a hned nato že to, co právě řekl, znělo jako ponížení a tak to nemyslel...

"Prosím vás, snažte se to chápat jako přátelskou pomoc. A tím neříkám, že bych já pomohl vám, ale spíš vy mně. Tohle město je plné podivínů a člověk aby se tady bál jít po ulici, natož pustit si někoho do bytu. Víte, odkud byla moje poslední služka? Z Gruzie. Ani neuměla pořádně německy. Když jsem jí dával na hodinu vyhazov... musel jsem třikrát zopakovat slovo "vyhazov", než začala nabírat."

Gabriela pomalu přikývne. Pan Zauermann se pořád ještě omlouvá, pořád ještě vysvětluje, ale ona už dávno ví, že tu nabídku přijme. Není to tak dávno, co přišla o práci. To, že se hned nato před ní objevil dávný otcův přítel, kterého naposled viděla před patnácti lety, a teď jí nabídl práci, připomíná zázrak.

"Kdy bych mohla začít?"

Trpaslík se usměje.

"Třeba hned příští týden. Nebude to žádná dřina, slibuju."

+++

Toho večera, kdy se vrací od pana Zauermanna a po měsíci myslí na budoucnost jako na něco zajímavého, se Gabriele stane ještě něco zvláštního. Na chodníku před činžákem, kde bydlí, potká mladého muže. Není to poprvé, co ho vidí. Je to ale poprvé, co ho vidí... takhle. Mladý muž chodí do domu za Gabrielinou sousedkou, Marií, a ona ho občas měla šanci zahlédnout na schodišti, jen na zlomek vteřiny, jen než kolem ní vyběhl schody po třech a vklouzl do bytu plného smíchu. Sám se také často smál, jako by vybíhání schodů byla ta nejzábavnější kratochvíle. Tenhle večer ale vypadá jinak. Nesměje se, ani nevybíhá schody. Stojí přede dveřmi a u boku mu plandají květiny, zabalené v papíru.

"Prosím vás..." řekne Gabriela, aby mohla projít kolem něho.

Muž ustoupí, ale pak, jako by se probral ze sna, zaregistruje Gabrielu.

"Vy jste Mariina sousedka, že?"

Gabriela přikývne. Mladý muž řekne, že si jí často všiml na chodbě, a pak se zeptá, jestli si uvědomuje, jak je krásná. Gabriela mlčí. V Mnichově se jeden čas živila prostitucí a nezdálo se jí, že by si mezi zákazníky zrovna mohla kvůli neutuchajícímu zájmu vybírat. Proč to říkal? Samozřejmě že se nezeptá. A mladý muž zvedne buket, který mu až doteď visel v ruce, zvedne jej a podrží v úrovni očí.

"Nemyslíte, že by krásná dívka jako vy měla dostávat květiny?"

Jindy by si to nemyslela, ale teď má dobrou náladu ještě z večera s panem Zauermannem. Ne, nepřijme je, protože to stejně byla jen taková řečnická otázka, ale pozve ho aspoň do bytu, který sdílí s dvěma dalšími dívkami.

"U mě je můžete dát do vázy. Napijí se a odpočinou si. Domů je donesete jako čerstvé."

Mladík řekne, že ji nechce rušit, ale květy už mu opět sklesly k pasu, připravené na pochod pana majitele, a pravá noha je připravená vkročit do domu. Představí se sobě navzájem, když stoupají po schodech. Jmenuje se Zikmund a píše do kulturní rubriky ve Vorwärts. Když vstoupí do bytu, nabídne se, že zatopí, a ona zatím natočí do vázy vodu a přinese dvě sklenice mlíka a chleba s kusem tvrdého sýra, který vytáhla z koše za oknem. Jedí a Gabriela se začne vyptávat na noviny. Pokládá docela obyčejné otázky, například jestli si může vybírat, na jaké představení půjde, a jestli někdy zapomněl jít a pak si kritiku vymyslel, a Zikmund kontruje její otázky co nejvtipnějšími odpověďmi, co ho napadnou.

Kolem desáté hodiny se ozvou na chodbě kroky a nezastaví se na odpočívadle jejího bytu, stoupají dál. Marie, napadne Gabrielu, a čeká, jestli zareaguje i Zikmund. Ten ale jen dál mluví o hudbě.

"Co vlastně máte ráda vy?" ptá se jí zrovna.

"Cokoliv, co se hraje," řekne Gabriela. "Můj otec byl kapelník a asi by se mu taková odpověď nelíbila, určitě ne, chtěl by nějaké znamení vytříbeného vkusu. Ale co! Máte rád Mahagonovou operu? Já jsem ji slyšela snad tisíckrát!"

"Ach ano, Brecht," zamumlá Zikmund.

"Slyšel jste ji? A slyšel jste," změní najednou Gabriela téma, "že se nejspíš vrátila Marie? Před chvílí někdo šel po chodbě."

Zikmund řekne, že si myslel, že by to mohla být ona. Pak se souká do kabátu.

"Já nevím, už je dneska na návštěvu asi pozdě," říká přitom.

U dveří na chodbu se otočí.

"Poslyšte, když máte ráda hudbu... nechtěla byste se mnou strávit jeden večer? Mám dva lístky na operu a nevím, s kým... Marie nemá čas."

Gabriela se zeptá, co je to za představení, ale Zikmund si nepamatuje. I tak nakonec souhlasí, těsně předtím, než Zikmund krátce zamává z ulice k jejímu oknu. Když se v pokoji, který je najednou nepříjemně prázdný, Gabriela otočí, najde na stole vázu s květinami. Může ještě něco udělat, rychle vyběhnout nebo otevřít okno a zavolat na Zikmunda. Ale neudělá to. Tu noc jí v pokoji září bílé lilie.

+++

Práce u pana Zauermanna je lehká. Prvních čtrnáct dní stačí přijít třikrát týdně, uklidit kuchyň a uvařit. Pan Zauermann ji nenechá, aby uklízela obývací pokoj. Střídavě říká, že to zvládá sám anebo že by se styděl ji do toho nepořádku pouštět. Ona mu ale několikrát naznačí, že jí nevadí pracovat víc, a tak jednoho večera, když už je s kuchyní hotová, zavolá, aby k němu přišla do pokoje.

Najde ho, jak sedí u okna na židli a čte nějakou knihu. Lékařskou knihu. Lampa vedle něho je rozsvícená, ale nábytek ve zbytku pokoje jsou jen stíny.

"Spěcháte?" zeptá se.

Usměje se.

"Trochu. Mám ještě chvíli čas, ale večer jdu na představení. Slíbila jsem to."

"To je škoda," řekne zklamaný pan Zauermann. "A já vám zrovna chtěl dát na rozmyšlenou takový návrh. Pokud nemáte nic proti, byl bych rád, kdybyste od příště uklízela i můj pokoj."

Mávne rukou, jako by jí odevzdával svoje království. Gabriela mimoděk sepne ruce, jako by se modlila.

"Jaképak rozmýšlení! Hned můžu říct ano! A taky, že je to od vás hrozně milé, pane Zauermanne!"

"Jaké milé? Ten pokoj vás potřebuje, však sama musíte vidět, jak moc," prohlásí, a má to být snad žert, ale zní to trochu nejistě, anebo možná nevraživě. Gabriela se rozhlédne kolem a najednou jí dojde, proč jí tahle místnost připomínala noru. Není to jen nízký strop. Není to jen nepořádek, který se tu mezitím rozrostl jako houba. Je to ještě něco jiného. U zdi, v šeru, se krčí nafouklé kanape. Sotva je vidět, ale Gabriela si dobře pamatuje jeho jedovatě zelenou barvu. Přejde k němu blíž, jako by se rozhlížela, co její nová práce obnáší. Kanape není proleželé. Dotkne se ho.

Nikde v tomhle pokoji není postel. A jestli pan Zauermann nespí na kanapi, pak se nedá nic jiného než myslet na noru, protože byt, ve kterém nájemníci musí spát na zemi jak zvířata, nic jiného není.

Pan Zauermann ji pozoruje, jak přechází po místnosti, a najednou sklouzne z křesla a jde k ní.

"Byl bych rád, kdybyste tady uklízela, i proto, protože vám důvěřuji. Důvěřoval jsem vám už dřív. Ale teď - úplně."

Vezme ji za ruku a vede ji k závěsu v rohu místnosti.

"Když jsem tenhle byt kupoval, ještě takový nebyl," řekne. "Nechal jsem si ho udělat na míru."

Rozhrne závěs a Gabriela uvidí schody vzhůru.

"Pojďte. Rád bych vám ukázal i druhé patro, které budete uklízet."

Jdou po schodech, pan Zauermann vepředu, Gabriela, která konečně chápe, proč je strop v pokoji tak nízko (musí být! musí být, kvůli dalšímu pokoji!), hned za ním. Ale jestli čekala, že vertikální prostor činžovního domu na Kurfuerstendammu byl rozdělen nerovnoměrně a ve prospěch druhého pokoje, musí být zklamaná. Kdyby byla klaustrofobní, ani by sem nevstoupila. Strop je tady podstatně níž než v přízemí. Stát vzpřímeně, možná by o něj zavadila temenem hlavy.

Pan Zauermann jí začne vysvětlovat, co uklízet, a pomalu postupují do břicha místnosti. Nejdřív on, pak ona, sice pořád ještě větší, ale skrčená, s hlavou skloněnou, jako by byla nějaký velký hlídací pes na vodítku pana Zauermanna. Okno naproti nim je otevřené a pouští dovnitř dostatek světla na to, aby se neztratily kontury předmětů. Hned zkraje pokoje je postel. Za ní začíná to, čemu pan Zauermann říká laboratoř, ale Gabriele víc než laboratoř připomíná neuklizenou kancelář. Na dvou stolech se válejí knihy a papíry, naskládané přes sebe. Na některých místech už halda podlehla gravitaci a sesunula se ze stolu, v proudech statického papírového vodopádu. O kus dál jsou dvě židle, a kolem nich opět naskládané papíry, jako stupátko pro pana Zauermanna. Ale na co jsou potřeba židle dvě? Nikdy, co tu byla, Gabriela neviděla návštěvu. Hned za židlemi stojí černá tabule, pod kterými se válí několik klubek vlny. A pak, na konci místnosti, krabice s nákresy nebo snad nějakými mapami a vedle nich, jako by ty krabice strážila, stojí kostra nějakého zvířete, šelmy, podle velikosti nejspíš psa, nebo možná vlka. Ne celá kostra. Gabriela vidí pokrčené nohy, esovitou páteř, malinko prohnutou, v imitaci skoku. Trochu zvednuté kosterní lopatky. A potom už nic. Tělo je odseknuto od hlavy a kostra končí několika krčními obratly, které trčí dopředu jako pahýl, podpíraný železnou tyčí. Gabriela očekává, že najde hlavu hned vedle těla, odseknutou, jako by právě tahle kostra kdysi zaútočila, snad na pana Zauermanna, a ten jedním čistým řezem přeseknul její vitální orgány. Ale pod kostrou leží jen krabice se zarovnanými papíry.

"Co se s ní stalo?" zeptá se Gabriela.

"Hlava se mi poškodila při stěhování," řekne pan Zauermann. "Prosím vás, až budete z kostry utírat prach... buďte na ni opatrná."

Zůstanou ještě asi čtvrt hodiny. Během té doby pan Zauermann vysvětlí, co je třeba uklidit a čeho se nesmí dotknout. V pokoji se asi sotva kdy větrá, a Gabriela musí celou čtvrthodinu snášet směs potu, starých papírů a ještě něčeho, snad mokrého kožichu. Odejdou nakonec jen proto, že Gabriela naznačí, že už jí mnoho času do představení nezbývá. Pan Zauermann se opět začne omlouvat, že ji nechtěl zdržet a že ji naprosto chápe, ale protože ona nemá tolik času, aby si mohla vyslechnout jeho nekonečné omluvy, utne ho trochu předčasně a řekne mu, že to je v pořádku, ale že opravdu spěchá.

Pan Zauermann se zarazí ve svém monologu. Pak odvrátí hlavu směrem do tmy.

"No, když nemáte čas, tak nemáte. Však jsem vás už víc zdržovat nechtěl."

"Mně je to opravdu moc líto. Příště..."

Ale to už musí spěchat za ním a mluvit víc nahlas, protože on pochoduje zpátky ke schodům. Teď, jak ho dohání, znovu shrbená, si připadá ještě mnohem víc jako pes, který se žene za svým pánem.

A v tu chvíli se za jejími zády ozve zavrčení.

Zastaví se a rychle se ohlédne. Ale nic se nezměnilo. Kostra psa stojí bez pohnutí, tam, co dřív, a její žluté kosti se slabounce bělají v šeru. Když se otočí zpátky, pan Zauermann už stojí u hlavy schodů. Shrbí se a rychlými kroky ho dojde. Neví, jestli si to v té tmě jen nepředstavuje, ale zdá se jí, že je naštvaný.

"Taky jste to slyšel?"

"Co?" Zní to otrávěně.

Gabriela kývne hlavou za sebe.

"Jako by tam vrčel nějaký pes."

"Pes? Nesmysl," řekne pan Zauermann a začne scházet.

"Ale já jsem něco slyšela. Znělo to..."

"Vjemy. Pocity. Jen proto, že něco slyšíte, ještě neznamená, že to doopravdy existuje. Říkala jste, že spěcháte, nebo se pletu?"

"Nepletete."

Když pan Zauremann zamumlá, že se bude těšit příští týden, chce Gabriela ještě něco říct, třeba, že ano, že si to příští týden vynahradí a zůstanou spolu déle... ale nic neřekne, protože najednou neví, jestli pan Zauermann chce, aby spolu ještě někdy zůstali déle. A stejně, už pro ni drží otevřené dveře a ona musí jít.

+++

Na Kurfuerstendammu stihne na poslední chvíli tramvaj, která ji doveze až na Unter den Linden. Už z vozu vidí Zikmunda, jak stojí u vchodu a netrpělivě se rozhlíží. Když vystoupí, Zikmund roztáhne ruce a zakroutí hlavou. Skoro mu vběhne do náruče, až na poslední chvíli se zarazí. Úsměv. Omlouvá se, že jde pozdě.

"Podejte mi ruku," řekne.

Nejdřív ucítí jeho prst na svém prsteníku. Pak prsty přejedou po její dlani, až k palci. Rozdělí se, jako by byly řeka a její palec kámen uprostřed proudu. A pak ji Zikmund drží a vede do opery.

"Jsme tu spolu," řekne, zatímco uvaděčce podává lístky.

Gabriela cítí, jak je jeho ruka suchá, a kůže stažená a svrasklá, snad z chladu venku. Srdce jí buší, a i když se může vymlouvat na to, že je to ze spěchu a z nervozity, je v tom bušení i něco víc. To gesto, kdy si vyžádal její ruku... snaží se vzpomenout, kdy viděla naposled Zikmunda a Marii spolu. Napadlo ji to už dřív, ale teď poprvé se osmělí tomu nápadu i věřit: možná pozvání do divadla bylo něco víc než jen způsob, jakým se zbavit přebývajícího lístku.

V šatně si odloží kabáty a pak se posadí na sedadla v přízemí.

"Je to nakonec trochu jiné představení než Mahagonová opera, ale doufám, že se vám i tak bude líbit," řekne Zikmund. "Mimochodem, autorem je váš rodák. Berg. Vídeň."

Světla zhasnou a opona vystoupá nahoru. Na jevišti jsou vidět dva muži. Jeden sedí na židli a bradu a tvář má nabobtnalé bílou holící pěnou. Druhý stojí nad ním a pomalu po jeho obličeji přejíždí břitvou. Ten, co sedí, je vojenský kapitán, a oslovuje druhého, obyčejného vojáka, "Wozzecku". Wozzeck poslouchá kapitánovy výtky a přitom nepřestává holit. Orchestr je sotva slyšet, jen housle řežou v pravidelných intervalech jako břitva, v předtuše dalších dějství. Wozzeck, jak se ukáže, žije na hromádce s Marií, která ve stejné chvíli uspává jejich nemanželské dítě, zatímco pod okny vyhrává trubka a buben z vojenské kapely. Tohle, jak Gabriela během následujích dějství pochopí, měl být jejich obraz štěstí. To trápení, chudoba, nejistota, strach: to byl jediný moment, kdy ještě žili relativně normálně. Odtud je všechno tlačí a cpe do záhuby. A Gabriela dostane šanci uvidět všechno, co za pár let pod vlivem atonální hudby znovuobjeví Hollywood: šíleného doktora, který v jedné scéně křičí "aberratio mentalis partialis!" Procházku podél rybníka, kterou neozařuje oko luny, ale vypouklý, mrtvý koláč rudého měsíce, jako by to byl potracený plod. Bláznivého milence, Wozzecka, který ubodá ženu, zatímco z orchestru nenásleduje žádná odezva, ani romantická píseň, ani disonance burácejícího orchestru, jen skřípání pár nástrojů a pak jeden jediný tón. Dostane nakonec i možnost uvidět malého kluka, Wozzeckovo a Mariino dítě, které po otcově vražedném činu ani nezapláče nad ztrátou matky, ani nezešílí, jen se houpe na dřevěném koni, za doprovodu melodie flétny.

"Promiňte," říká Zikmund, když vycházejí o tři hodiny později z opery, "nečekal jsem, že to bude tak... depresivní."

"To je v pořádku," zašeptá Gabriela.

A nelže. Chtěla brečet, přála si brečet, ale to už je pryč. Jen si připadá, jako by uši měla zacpané všemi zvuky a pazvuky z jeviště a orchestru. Připadá si, jako by celý den stála na rohu Potsdamer Platzu. Hlava se jí točí. Venku začalo pršet. Jdou po hlavní třídě a ona zvedne hlavu. Nad ulicí visí narudlý měsíc.

"Myslím, že vám dlužím rozptýlení," ozve se Zikmund. "Necháte se ode mě pozvat na kávu?"

Právě míjejí kavárnu, kde ne tak dávno Gabriela seděla s panem Zauermannem. Nepotřebuje se nechat přemlouvat. Skoro hned souhlasí.

Sedí naproti sobě. Gabriela pozoruje dvě porcelánové figuríny, které se tu naposled točily, ale které teď někdo odpojil z proudu.

"Chtěl bych vám něco říct, Gabrielo," ozve se Zikmund. "Chtěl bych vám... na co myslíte?"

"Na otce."

"Vypadáte tak zadumaně. Proč na otce? Něco se stalo?"

"To je jedno."

Zikmund se na chvíli odmlčí, a pak pokračuje:

"Já znám toho člověka, s kterým se stýkáte. Toho trpaslíka."

Gabriela obrátí oči od figurín k Zikmundovi. Nejistě se dívá do jeho očí, na jeho tváře, jeho ústa, ale nevidí žádnou stopu, která by byla čitelná.

"Co je s panem Zauermannem?"

"Viděl jsem ho, jak se s vámi prochází před domem, kde bydlíte."

Gabriela přikývne, nejistá, kam tahle náhlá změna v konverzaci má směřovat. On se k ní nakloní. Jeho ruce jsou jako dva pavouci, kteří se hrabou přes stůl, ale jen do poloviny, jen před její šálek, tam ztuhnou.

"Poslouchejte mě. Ten trpaslík, s kterým jste se procházela... nevadí vám snad, když ho tak nazývám? Tedy, trpaslík to není jen tak obyčejný. Poznal jsem ho už tehdy, jak s vámi šel. Ale to, co vám teď povím, jsem si poskládal až během následujích dnů. Zaprvé, panu Zauermannovi trvalo skoro patnáct let získat doktorát z medicíny."

"Já vím. Měl to těžké."

"Možná těžké, možná v tom bylo něco jiného. O tom jsem mluvit nechtěl. Jen o tom, co se stalo poté. Od světové války stoupá jeho hvězda nahoru. Od jednadvacátého učil na univerzitě v Jeně. Od pětadvacátého odešel do Mnichova, a o pár let později na univerzitu do Berlína."

Gabriela nic neříká.

"Sem už dorazil nejen jako člověk s dobře vybudovanou univerzitní kariérou, ale i se solidním základem politické budoucnosti. V Mnichově vstoupil do NSDAP. Před nástupem na univerzitu v Berlíně si sám zadal jako speciální úkol studium transplantace a regenerace částí těla, a jako hlavní důvod není uvedena nějaká bohulibá humanitární pomoc, ale větší efektivita a menší ztráty ve válce. Od třicátého roku dělá osobního lékaře špičkám ve straně. Jestliže vedení v jeho straně svěří v klidu zdraví někomu, kdo neměří ani sto dvacet centimetrů a je evidentně špatným příkladem pro vůdčí roli árijské rasy, asi si ho důkladně prověřili a důvěřují mu."

"Já pořád nerozumím tomu, proč mi to říkáte."

"Podívejte se, prosím vás, z okna."

Gabriela rychle obrátí hlavu, v očekávání něčeho šokujícího. Ale ulice venku je klidná. Pořád prší a chodci spěchají, skrytí pod deštníky. Mechanizované návěštidlo otáčí železnou šipkou a na křižovatce stojí u tramvaj.

"Co je tam?"

Zikmund zvedne ruku, ale prstem neukazuje na ulici, stoupá výš a výš a zabodává ji do plochy protějšího domu. Přes okna je spuštěný mokrý, barevný plakát zobrazující von Hindenburga.

"Ani ne za měsíc je druhé kolo voleb. Proti Hindenburgovi a Thälmannovi bude stát Hitler."

Zikmundova pravá ruka se zvedne, stolu se dotýkají jen tři jeho prsty.

"Trojúhelník Vídeňáků," řekne Zikmund.

"Ten první je vůdcem." Zaklepe na stole ukazováčkem. "Ten druhý má od prvního spousty informací." Zaklepe prostředníčkem. "A ta třetí..."

Zikmund zvedne hlavu. Gabriela se ale dívá dolů, dívá se na prsteník, zatím nesevřený kovem prstenu. Je to náhoda, že si pro ni vybral zrovna tenhle prst?

"Ta třetí se může tolik dovědět od druhého. Někoho takového jako jste vy teď, v době před volbami, hledají všechny noviny. Kdybyste dokázala vytáhnout nějaké inkriminující informace... jakkoliv... dokázali bychom je finančně ohodnotit, a navíc byste pomohla správnému kandidátovi."

"Ale jak bych mohla?"

"Samozřejmě vás nenabádám k něčemu protizákonnému. Ale například se vám pod rukama zcela náhodou otevře šuplík jeho pracovního stolu a z něho na vás zcela náhodou vykoukne zajímavý dokument... proč byste nám něco takového nepřišla říct?"

Gabriela chvíli váhá. Ale pak si řekne, že takový slib přece nic nestojí, a proč by si nemohla přilepšit finančně? A tak souhlasí. Ze žertu podá Zikmundovi ruku, aby stvrdili ten slib, ale ve skutečnosti to dělá i proto, že je trochu zvědavá, jestli ji pustí nebo ji bude dál držet.

Zikmund její rukou jen potřese. Rychle a oficiálně. Jeho dlaň je teplá od hrnku s kafem. Než si i tohle Gabriela stihne uvědomit, je ta ruka pryč, a oni zase sedí proti sobě a dopíjejí své nápoje, a jakýkoliv náznak intimity, který existoval ještě před představením, je pryč.

+++

Snad to bylo deštěm anebo nervovým vypětím, ale druhý den Gabrielu probudí bolest hlavy. Její krk a nos je plný hlenu a ona se musí bránit kašli. O pár dní později jde uklízet k panu Zauermannovi, ale o nic lépe jí není. Točí se jí hlava. Cestou v tramvaji se drží u topení, krk má zabalený v šátku a kašle do hřbetu ruky. Myslí na Zikmunda, který ji navštívil předchozí večer, seděl u ní, pak jí uvařil černý čaj a nakapal do něj med a připomněl jí, co mu slíbila.

Pan Zauermann jí přijde otevřít, ale po rychle zamumlaném pozdravu se stáhne zpátky do obývacího pokoje, aniž by jí věnoval jakoukoliv pozornost. Gabriela umyje nádobí v kuchyni, utře podlahu a začne vařit večeři. Potom se jde zeptat, jestli má uklidit i obývací pokoj a pokoj nahoře. Pan Zauermann ani nezvedne hlavu od knihy, kterou čte, jen řekne, že samozřejmě ano. Gabrielu na moment napadne, že je nevraživý, protože se nějakým způsobem dozvěděl o její domluvě se Zikmundem, možná byli v té kavárně špióni? Ale pak si vzpomene, jak skončila její poslední návštěva u pana Zauermanna a přestane se strachovat.

Ze skříně vyloví mechanický lapač smetí, je to jen jednoduchý válec obalený lepicím pásem. Pomalu jím tlačí do koberce a přejíždí z jednoho konce místnosti na druhý. Pak zametá prach a utírá dřevěný nábytek. Pan Zauermann jí připomíná, aby nezapomněla na horní pokoj.

Rozhrnuje závěs a stoupá nahoru. Nejdřív přestele postel a špinavé povlečení hází na stranu, aby ho později odnesla do prádelny, a pokračuje do zadní části místnosti.

Zastaví se u stolu. Dívá se na papíry, které přetékají na podlahu. Jejich posbíráním se rozhodne začít. Jak je zvedá, prohlíží si je. Nejdřív jakoby mimoděk, ale pak pozorněji a pozorněji, ačkoliv papír co papír vidí jen nákresy, poznámky, věty, kterým nerozumí. Když je hotová a když před ní na stole leží věžička knih a papírů, k něčemu se odhodlá. Nakloní se blíž ke stolu. Rozhlédne se po místnosti. A otevře vrchní zásuvku.

Uvidí nějaké dokumenty, několik tužek a kříd, ale dřív, než se stihne podívat pozorněji, ji přepadne další záchvat kašle.

"Co se tam děje?" zakřičí pan Zauermann zezdola.

Gabriela ho ujišťuje, že nic. Vůbec nic. Zavře zásuvku a přejde k oknu. Otevře ho. Parapet je tu nízko, vlastně na úrovni jejích kolenou. Skrčí se a posadí se do otevřeného okna.

Venku je slyšet hluk ulice. Projíždí tramvaj, nějací lidé na sebe křičí.

Gabrielu znovu zachvátí kašel, ale teď je obrácená ven, do ulice, a pan Zauermann ji tak nejspíš neslyší. Prsty se drží parapetu, hlavu má zaraženou mezi koleny a celá její horní polovina těla sebou trhá ve vlnách vykašlávání.

Potom si stoupne. Chce jít zpátky ke stolu, pokračovat v hledání, dokud je sama, ale ještě předtím ji něco zarazí. Je to něco ve stropě, přímo nad kostrou. Obdélník ze dřeva.

Přejde k němu a přejede po mezeře mezi normální zdí a dřevem. Padací dveře.

Zatlačí trochu do dřeva. Obdélník se na jedné straně nadzvedne a spadne zase zpátky. Ale není nijak těžký, a Gabriela do něj strčí znovu, tentokrát silněji. Škvíra mezi ním a stropem je větší a větší a ona napřímí hlavu a dívá se mezerou do neznámého prostoru.

Třetí pokoj pana Zauermanna. Jestli to ovšem vůbec pokoj je. Není tu žádné okno. Jediné světlo k ní proudí skrz okno za jejími zády, a to je tak slabý zdroj, že prostor, do kterého se dívá, neprozáří. Hledí do tmy. Z ní k ní zavane pach zvířat: srst, moč, lejna. Je slyšet nějaký pohyb, něco tam nahoře snad běží po podlaze, ale ona nic nevidí. Čeká. Klap klap klap klap klap. Zní to, jako by někdo měl v ruce pěknou řádku holí a bodci na jejich konci proklepával podlahu. Postupuje to. Nebo to stojí na místě? Gabriela napíná zrak a pořád nic nevidí. Stoupne si na špičky. Napíná krk. Klap klap klap.

To je ten moment, kdy se opět rozkašle, a její záchvat je natolik silný, až rukama neudrží poklop a ten spadne do původní polohy.

"Tak co se tam děje?" je slyšet volání zezdola.

Přes poryvy kašle slyší, jak pan Zauermann jde přes obývací pokoj. Kroky na schodech.

Když se v otvoru v podlaze objeví jeho hlava, stojí Gabriela u zdi a rukou si zakrývá ústa.

"Co je s vámi?"

Gabriela zavrtí hlavou a řekne, že je v pořádku, jen ji trochu bolí v krku.

"Doufám, že se brzy uzdravíte," řekne pan Zauermann, ale zní to, jako by popisoval anatomii krysy. Pak se posadí na roh čerstvě ustlané postele.

"Prosím, pokračujte," řekne.

Gabriela vezme do ruky prachovku a obrátí pozornost k zvířecí kostře. Prachovkou přejíždí po páteři, čistí drápy. V momentě, kdy je prachovka napůl spolknutá hrudním košem kostry a ona s ní nemůže hýbat jinak, než ji posouvat dopředu a dozadu, se přihlásí znovu o slovo kašel.

"No to snad není možné!" zvolá pan Zauermann.

Stojí teď u ní a k ústům má přiložený kapesník.

"Už toho nechte! Tak! Dost!"

Prachovka najednou leží na zemi.

"Já jsem vás viděl. Skoro jste mi mou milovanou kostru shodila!"

Gabriela se začne omlouvat, ale trpaslík se nepřestává mračit. Ztichne nakonec v půli věty, upamatovaná na to, jak sama před týdnem utnula v půli věty omluvu pana Zauermanna. Možná je to trest za její dřívější nevychovanost. Možná je to boží trest za její zvědavost. Ať tak nebo tak, když odchází, ví, že se u pana Zauermanna jen tak neukáže. Zakázal jí chodit, dokud se neuzdraví.

"Vy tady víc bakterií roznesete, než zametete!" řekl jí.

Snažila se bránit, prosila ho, že žádný jiný příjem nemá. A on? Co jí na to řekl on?

"Na to jste měla myslet dřív, než jste si vyrazila nakazit se na nějakém gezelšaftu. Copak za to můžu já, že jste nemocná? Já jsem vás snad onemocněl?"

+++

Bývaly doby, kdy se Gabriela ničeho nebála víc než nemoci, ne pro onemocnění samotné, ale pro to, co odhalilo: její samotu. Bývaly doby, kdy Gabriela byla tak sama, že si při onemocnění často musela rozdělit den na dobu, kdy může být nemocná, a dobu, kdy se o sebe musí starat.

Teď je tedy nemocná a možná kvůli nemoci přijde o práci, ale aspoň jedna věc je lepší. Má přítele. Ne milence, ale přítele.

Zikmund jí během její nemoci navštíví třikrát. Jednou s balením čaje, jednou s pomeranči, jednou, aby jí vyprávěl o novém filmu. Co to bylo za film? Gabriele unikne název, a tak jen poslouchá vyprávění o ženě, která žije s dvěma dětmi a třemi nájemníky v malém, dvoupokojovém bytě ve Weddingu, o její šťastné životní cestě, která skončila tím, že přišla o práci, jednoho z nájemníků zavřeli a ona si pustila plyn.

"To je strašné," špitne tehdy ze svého slamníku, přikrytá až po uši.

"Strašné je," řekne Zikmund, "že už tohle nikdo nenatočí."

Gabriela se diví, proč by nikdo nic takového neměl natočit. Jí naopak přijde, že všechny filmy poslední doby jsou plné úzkých komůrek, beznaděje a sebevražd, a vůbec by jí nevadilo, kdyby někdo změnil notu. Ale Zikmund je vážný, možná dokonce smutný.

"Nenatočí," opakuje. "Copak vy nevíte, co se děje v Durynsku?"

Ne, to opravdu Gabriela neví.

"Od posledních voleb tam vládnou nacisti. Nulové výdaje na novou kulturu. Zavřené muzeum moderního umění, prý aby se ti paraziti... myslejí umělce... naučili makat. Ve Weimaru byste si neposlechla ani tu vaši Mahagonovou operu, ani byste tam nenarazila na Wozzecka, ani neobjevila nové, umělecky odvážné filmy. V Durynsku bych já sám nenašel zaměstnání. Byl bych bez práce."

Gabriela zavře na vteřinu oči a tehdy to slyší. Zikmund se ptá, jestli pro něho něco má. Našla nějaký dokument u pana Zauermanna?

Zavrtění hlavou. Pohled na ruce. Na ty ruce, které už možná nějaký důležitý dokument držely. A které by najednou tolik chtěly Zikmunda obejmout a ukonejšit ho.

"Musíte něco najít," říká teď Zikmund. Naklání se k ní. "Musíte. Vidíte přece, jak moc je to potřeba. Pro Německo. Pro vás. Pro mě. Zbývají nám necelé tři týdny. Jestli nevyhraje Hindenburg..."

Gabriela ho přeruší: "Vy víte něco o psech?"

Zikmund takové otázce nerozumí.

"Možná jsem něco našla," řekne. "A myslím, že to nějak souvisí se psy. Občas je v bytě slyšet štěkání. A potom..."

Vypráví mu o třetím pokoji. O tmě a pachu po zvířatech. Zikmund pokrčí rameny a řekne, že to je málo. Musí se víc snažit. Najít něco. Něco opravdového. Gabriela zastaví ruce, které se Zikmunda pořád tolik chtějí dotknout, a řekne: "Příště se budu snažit víc."

+++

Brzy nato se kašel ztratí, snad se utopí v její krvi nebo zabloudí v jejích ledvinách a už nenajde cestu zpátky.

Začne jaro.

Zcela uzdravena se vydá k panu Zauermannovi. Ten den je hezky, tak hezky, že přes Tiergarten jí vůbec nevadí jít pěšky.

Pan Zauermann jí otevře dveře od bytu, chvíli čeká, ale když se nerozkašle, pozve ji dál.

"Dlouho jste tu nebyla," řekne neutrálně, "nepořádek se tu rozrostl. Počítejte s tím, že dneska tu budete až do večera."

Posadí se na svou židli u okna, nohama zakynklá pár centimetrů nad zemí a dá se do čtení časopisu. Gabriela poděkuje.

Jako vždy začne kuchyní a když je s ní hotová, přejde do obýváku. Když je hotová i s ním, pokračuje nahoru. Jen co je ale nahoře, se na schodech pod ní ozvou kroky. Pan Zauermann. Nejdřív si myslí, že si v hořením pokoji něco zapomněl, ale brzy pochopí, že ne, když ji obejde a uprostřed pokoje se vyhoupne na jednu ze dvou prázdných židlí, podívá se na Gabrielu a pobídne ji, aby pokračovala.

Gabriela si povzdychne. Nevěří jí, napadne ji. Už jí nevěří. Ale co jí zbývá? Chytne konec lapače smetí a pomalu jím jede po dřevěné podlaze.

Když se v úklidu propracuje až ke stolu, něco se stane. A je to něco tak nečekaného, že Gabriela zvedne hlavu, nejistá, jestli se jí to nezdálo. Ale i pan Zauermann vypadá překvapeně. A potom, potom se to opakuje.

Zvonění. Někdo přišel k panu Zauermannovi a teď na chodbě před jeho dveřmi tiskne černé tlačítko zvonku.

Pan Zauermann chvíli váhá. Dívá se na Gabrielu. Gabriela na něj. Nakonec trpaslík sklouzne ze židle, ze stolu popadne jeden papír a s ním se vydá po schodech dolů. Ještě, než jeho hlava zmizí, se ozve pobídnutí, aby nepřestávala s prací.

Jakmile je pryč, otevře Gabriela spodní zásuvku u stolu. K jejímu překvapení v ní není nic jiného než nůž a svazek klíčů. Zásuvku zase zavře a pokračuje k prostřední. V ní už jsou nějaké papíry, ale bůhvíjaké. Snad souvisejí s medicínou, aspoň vzhledem k dlouhým, Gabriele nesrozumitelným slovům. I kdyby mezi nimi bylo něco důležitého, ona by to ani nepoznala. A možná tu ani nic důležitého není. Vybaví si, jak pan Zauermann těsně před odchodem vzal jeden dokument. Možná právě ten byl tím jediným významným objektem v celém bytě. Kdyby to bylo jinak, nechal by ji o samotě?

Nechá stůl stolem a obrátí pozornost k padacím dveřím, kterých si všimla naposledy.

Rukama se opře o obdélník dřeva. Lokty se zapře o podlahu kolem otvoru a vsouká se do třetího pokoje.

Jen, co je nahoře, se ozve bouchnutí. Leknutím se otočí. Poklop se za ní zavřel. Na vteřinu ji ovládne panika, ale ta je pryč, když rukou ve tmě nahmatá provaz a zatáhnutím za něj vyrovná poklop do téměř svislé polohy. Pak provaz uváže na tyč a otočí se.

Tehdy uvidí to, co ji v tomhle bytě napadlo už při první návštěvě. Noru. Strop je nízko, tak nízko, že nejen, že se nemůže postavit, nemůže tu být ani skrčená. Sundá si boty a položí je vedle východu. Pak si klekne na všechny čtyři a po kolenou pomalu leze do nitra místnosti.

Trvá to chvíli, než si zvykne na tmu, a tak se zpočátku jen orientuje podle zvuků. Slyší syčení. Bublání, pískot. Klapání. Pod prsty cítí dřevo. Rýhy, suky, čáry. Nakonec se její zorničky rozšíří natolik, aby pochopila, že jen pár metrů před ní něco je.

Vidí dva válce, z jejichž špičky se jako stonky nějaké popínavé rostliny kroutí hadičky a ztrácejí se ve tmě. O kus dál jsou vidět stíny dvou beden, ne nijak velikých, nemohou mít víc než tři čtvrtě metru. Ale jak je Gabriela skrčená a na všech čtyřech, vrchol beden je s jejíma očima skoro v horizontální rovině a ona nevidí nic jiného než nepřerušené, čtvercové plochy, které jí náhle nabytou velikostí připomínají betonové bloky.

Když se přiblíží, zjistí, že na každé bedně něco je. Nejdřív jsou to hadičky. Napnuty od válců vedou až sem. Hadičky nekončí ve vzduchu, ale jsou zasunuté (Gabrielu napadne slovo "zabudované") do dvou zvířecích hlav. Velkých hlav. První, na co Gabriela myslí, je, že se dívá na vlčí mordy, snad trofeje z nějakého lovu. Ale pak, pak si řekne, že jsou na vlky ty hlavy moc malé, a usoudí, že to jsou psi. Obě hlavy jsou odseknuté od krku, po pár krčních obratlích. Gabriela si mimoděk vzpomene na kostru o patro níž. Patří jedna z hlav k ní?

Je tu pořád příliš tma na to, aby si Gabriela byla jistá detaily. A tak jí chvíli trvá, než si to uvědomí.

Přijde na to vlastně až teprve tehdy, když same sebe přesvědčí, že kromě klapotu a syčení slyší ještě něco jiného. A když se opře rukama o hrany bedny a přibliží ucho tak těsně k jedné z hlav, jak se jen odváží. Nejistě se odsune a pak (ruce pořád nespustila z hran beden) si prohlíží obě halvy. Může za to tma? Představuje si to pouze? Zdá se jí, že psí oči jsou k ní natočené. A i kdyby ne, i kdyby ne, o tom, co slyší, nemůže být pochyb. Ve tmě se přece zostří schopnost sluchu, nebo ne? A tak Gabriela klečí a pozoruje, nevěřícně, zmateně, obě psí hlavy, z nichž se ozývá bublavé vrčení. To vrčení není psí. Nezní tak. Hlasivky se třesou v proudu vzduchu, ale ten je slabý, není vyrážený plícemi, ale uniká z tenkých hadiček, zastrčených do otevřených ran krků, a vrčení, které by jindy snad značilo nebezpečí, je měkké a sotva slyšitelné přes klapání beden. Ale existuje. Neustává.

Obě psí hlavy jsou naživu. Neví, jak je to možné, a nedokáže si představit, co mohou cítit. Ale žijí. Pan Zauermann (musel to být pan Zauermann) je nějakým trikem dokázal udržet při životě.

Hned, co si tohle pomyslí, se ovšem Gabriela opraví. Tohle není život. Tak tedy: pan Zauermann u nich dokázal udržet všechny základní funkce. Jejich mozek funguje. Jejich víčka se otvírají a zavírají a oči, oči nejspíš pořád ještě něco vidí. Možná se jim v noci zdají sny. Možná, že stále věří tomu, že jim patří jejich těla, ačkoliv to jediné, co z nich zbylo, jsou bedny, z kterých se ozývá pravidelné klapání, jako by to byla velká, kubistická srdce.

V té chvíli se o patro níž ozve pohyb, pak bouchnutí něčeho, snad rychle zavřené zásuvky, a krátce nato skřípot. Pan Zauermann je zpátky. Ale Gabriela se sotva pohne. Jen se otočí, ve stejném okamžiku, kdy se v otvoru v podlaze objeví trpaslíkova hlava.

"Ale tady bych vás opravdu nečekal!" řekne.

Musí stát na židli, napadne Gabrielu. Ale pak už nestojí. Odrazil se od dřevěného sedátka, zapřel se rukama a najednou je s ní ve třetím pokoji.

Říká něco, ale není obrácený k ní, aspoň ne úplně. Vypadá jako slepec, kterého někdo špatně natočil k publiku. Gabriela ví, proč to tak je. Jeho oči ještě nepřivykly tmě, navíc je zády k otvoru v podlaze, k jedinému, slabému zdroji světla, a tak, zatímco ona jeho vidí, on jen tuší, že tady někde musí být. Mluví do tmy.

"Takže jste viděla všechno," říká. "Můj experiment. Tak krásný příklad aberratio corporis!"

Gabriela se od něho obrátí zpátky ke psím hlavám. Přikývne, nesmyslně, protože nikdo to přikývnutí nemůže vidět. A potom zašeptá:

"Musíte s tím přestat. Tohle nemůžete."

"Co nemůžu?"

"Takový život."

Její ruka zavádí o jednu z beden a pan Zauermann se možná otočí za zvukem, ale možná si už jeho oči zvykly na nedostatek světla a on ji najednou vidí pod pavučinou nízkého stropu.

"Ale právě o takový život mi jde," řekne. "Podívejte se na ně. Pořád dýchají. Vidí. Možná dokonce na vás, vetřelce, nepřestávají vrčet."

"To je právě to strašné."

"To je právě to úžasné," opraví Gabrielu pan Zauermann. "Právě jste se stala svědkyní důležitého experimentu v deprivaci. Ale proč bych měl být tak skromný? Jistě to nepřeženu, když vám povím, že to není jen důležitý experiment. Tohle je ten nejdůležitější experiment!"

A potom pan Zauermann vypráví o tom, co se psy udělal. Jak jim nejdříve omezil možnost pohybu. Přes rok nechal oba psy na půdě ve tmě. Na začátku byl provaz, kterým byli přivázani ke zdi, několik metrů dlouhý, ale to se po čase změnilo. Každý týden onen provaz zkrátil o decimetr. Po roce byl tak krátký, že si ani jeden ze psů nemohl lehnout.

"Byli téměř součástí zdi. Vypadali jako její zvláštní rakovinné vředy," dovolí si pan Zauermann trochu poetismu. Potom pokračuje vážně:

"Tehdy jsem pochopil, že je třeba otestovat tělo."

Začal zadními končetinami. Když se rozhodl odstranit trup, neučinil tak postupně. Odsekl tělo od hlavy jedním sekem, těsně na začátku krku.

"Tehdy už bylo všechno připravené," říká, "k finálnímu kroku."

Gabriela pana Zauermanna přeruší. Namítne, že tohle není experiment.

"Tohle je týrání. Musíte je zabít. Skončit to."

Pan Zauerman se usměje, možná to byl úsměv nad její naivitou. Slyší něco o významu zkoumání, o pokroku, o vědecké radě na Humboldtově univerzitě, ale taková odpověď jí nedává smysl. Posedne ji najednou jiná myšlenka. Zásuvka stolu. Nůž. Jestli pan Zauermann nic neudělá, udělá to ona.

Po čtyřech vyrazí dopředu.

Pan Zauermann se obrátí k ní. Vidí ji. Už ji vidí.

"Kampak?"

"Potřebuju se dostat dolů."

"A tam?"

"Něco jsem si zapomněla. A teď..."

A tehdy jí pan Zauermann přeruší a řekne, že dolů nemůže. Viděla toho příliš.

"Ta vaše zvědavost! Můžete si za to sama! Viďte?"

"Za co?"

"Za tohle," řekne pan Zauermann a rozpaží ruce.

To gesto by působilo skoro směšně, pan Zauermann je přece jen trpaslík a ona je nejmíň o půl metru větší než on. Ale směšně nepůsobí, protože třetí pokoj je pro něho uzpůsobený. Zatímco on tu může stát, ona musí lézt po čtyřech. Jakákoliv převaha ve výšce se tu najednou obrací v její nevýhodu.

Zastaví se. Dýchá.

"Přece byste mě..."

"Co?"

To je ten moment, kdy si všimne, že pan Zauermann svírá v pravé ruce nůž.

+++

Když vyrazí s nožem dopředu, Gabriela se nezmůže téměř na nic. jediné, co udělá, je, že zvedne ruce, které se ještě před vteřinou dotýkaly dřevěné podlahy (rýhy, suky, čáry) a zkříží je před hlavou. Pan Zauermann běží. A pak, když od ní není dál než půl metru, to Gabriele zničehonic dojde. Nikdy ji na tvář nezaútočí. Nikdy. Protože její hlavu potřebuje.

A natáhne ruce.

Pan Zauermann něco takového nečekal a nůž, kterým bodl směrem k jejímu břichu, se zaryje jen do kotníku jejích dvou prstů a potom, jak ona trhne rukou, vyletí nahoru. Pan Zauermann nad ním ovšem neztratí kontrolu. Strhne nůž zpátky k tělu a pak ho chytne zvrchu, prsty obtočí rukojeť, jako by to byla dýka. Sekne do vzduchu. Jednou. Dvakrát. Při třetím seknutí zasáhne Gabrielino rameno, ale hned zase nůž vytrhne z rány.

Gabriela ucítí bodnutí, a pak je to pryč. Instiktivně se začne stahovat. Ustupuje dozadu ke zdi, doprovázena panem Zauermannem, který metodicky, rytmicky zasekává nůž do vzduchu, jako by zpracovával neviditelnou sochu. Nespěchá. Ví, že už nemusí uspěchat. Gabriela mu neuteče.

A ví to i ona. A ví to zcela jistě, když se její paty dotknou zadní stěny. Přes rameno pana Zauermanna vidí zvednutý poklop, provaz uvázaný na tyči. Vidí světlo, které proudí ze spodní místnosti. A (zdá se jí to?) slyší i cinkot trmvají. Hluk ulice.

Stačilo by tak málo. Tak málo a byla by venku. Ale ona už venku nebude. Nikdy. Instiktivně stáhne ruce. Zkříží je přes prsa.

První sek pana Zauermanna není dobře mířený a sjede jí po lokti. Škrábnutí. Další už je úspěšnější. Nůž zajede až po rukojeť do jejího břicha. I dalším bodnutím slaví pan Zauermann úspěch. A dalším rovněž.

Po pátém seknutí vytáhne pan Zauermann nůž z rány a přiloží jej Gabriele ke krku.

"Ten nejdůležitější experiment," je slyšet.

Gabriela od pana Zauermanna obrátí hlavu. Mimoděk si uvědomí, že nůž, upatlaný její krví, špinavý, se tím, jak se posunula, dotýká posledního krčního obratle, místa, kde se páteř začíná esovitě protáčet.

A pak si toho všimne. Jen kousek od ní jsou bedny se psy. Natáhne ruku. Ani neví jak, její prsty najednou obtáčejí kyslíkové hadičky.

"Ten nejdůležitější experiment je právě u konce," zašeptá.

Teprve tehdy si pan Zauermann všimne, kam se dostala její levá ruka, a ztuhne.

"Ale to nemůžete!" volá. "Tak krásný příklad deprivace! Nádherný experiment! Co by tomu řekl váš otec?"

"Můj otec," odpoví Gabriela, "je mrtvý."

Hned nato trhne hadičkami, a v prvním okamžiku to jde těžko, ale potom něco praskne a obě hadičky se kroutí ve vzduchu a syčení zesílí. Pan Zauermann ucukne s nožem a najednou není u ní, ale snaží se zachránit, co ona pokazila. Nahýbá se nad psí hlavou. A Gabriela ví, že přišla její chvíle. Uteče. Teď.

Ale místo toho, aby vyrazila kupředu, jen natáhne před sebe ruce a ty se podlomí, její nohy taky a její tělo pohltí tma.

+++

Když otevře oči, je ve svém bytě, ve svém pokoji a na kraji jejího lůžka, ani ne půl metru od ní, sedí Zikmund. Chce se zvednout. Zapře se na loktech. Ale jen, co tak učiní, ji Zikmund jemně tlačí zpátky do lůžka.

"Musíte odpočívat," slyší ona.

A potom znovu spí.

Vzbudí se právě ve chvíli, kdy jí Zikmund nese ovocný čaj s plátkem citrónu, který plave na hladině jako nemocné oko sklenice. Přiloží ji Gabriele k ústům a ona pomalu srká.

"Vy jste to dokázala," říká jí. "Uvidíte, teď už bude všechno v pořádku."

Gabriela té poznámce nerozumí. Co dokázala? Nic. Jen přežít. Ale to, zdá se, Zikmundovi stačí. Vypráví jí o tom, že když se večer neukázala doma a nenašel jí ani druhý den ráno, vydal se k panu Zauermannovi. Ten se bránil, nechtěl ho pustit dál, ale co mohl dělat? Je to koneckonců jen směšný, slabý trpaslík. Zikmundovi trvalo sotva čtvrt hodiny, než Gabrielu našel. Dostal ji z bytu. A sám jí zaplatil doktora.

Gabriela chce říct, že neví, jak mu to oplatí, ale Zikmund jí místo odpovědi jen stiskne ruce.

"Mně je to tak líto," slyší se Gabriela říkat. "Chtěla jsem vám pomoct. Najít nějaký dokument. A nakonec jste musel pomáhat vy mně."

Zikmund jen zavrtí hlavou. Zvedne oči.

"To je jedno," říká. "Teď už je to jedno. Je po volbách."

Gabriela se nejistě podívá na Zikmunda.

"To jsem o ničem nevěděla... tak dlouho? A teď?"

Zikmund se usměje.

"Všechno dopadlo dobře. Vy jste v pořádku. A volby vyhrál Hindenburg."

+++

Ale všechno v pořádku nebylo. Například Gabrielina zranění: nezahojila se a ona stále napadala na pravou nohu. Při jakémkoliv rychlejším pohybu ji začalo píchat pod žebry, jako by tam někde zůstala ukryta čepel nože pana Zauermanna. Pan Zauermann nebyl odsouzen a nejspíš dál pokračoval ve svých experimentech. A Hindenburg se navzdory vítězství do roka vzdal funkce a veškerou moc předal Hitlerovi.

Krátce po jeho abdikaci stála Gabriela na mostě přes Spree, dívala se na kalnou vodu a vzpomínala na otce, který jednoho letního dne po Velké válce mával kapelnickou tyčí, a pak, zničehonic a bez vysvětlení, na mostě přes Dunaj přelezl zábradlí a i s tyčí hupsnul do kalné hnědé vody. Utopil se. Jen tyč zůstala plavat na hladině.

Na tohle Gabriela myslela. A když zvedla hlavu, ani ji proto nepřekvapilo, koho vidí. Že ho vidí. Po mostě jel v automobilu pan Zauermann. Nevšiml si jí. Ale možná jenom předstíral, že si jí nevšiml. Seděl na místě spolujezdce, hůlkou něco ukazoval šoférovi a usmíval se tak zeširoka, jako by se co nevidět chystal navštívit kancléře.

Gabriela od něho odvrátila hlavu. Pod mostem uplývala špinavá řeka. Na kraji parku se dmula kopule dómu. Berlín ozařovalo slunce. A ona to všechno viděla a věděla, že do města vstupuje jaro. Ale když na vteřinu zavřela oči, nebyla si najednou jistá. Byla skutečně tady? Anebo to všechno byl sen? Sen, který se jí zdál v třetím pokoji pana Zauermanna, kde ležela na bedně vedle psích hlav, jedním dokonalým sekem odpojena od svého těla?

---