Deník a čekání na Světlanu - první úryvek

Deník a čekání na Světlanu - první úryvek

jaro 1989

Světlana je zřejmě rozhodnuta překonávat jeden rekord za druhým. Nejprve se stala držitelem nejlepšího času v čekání na svého milého. Před týdnem jsem dělal myslivecké zkoušky. Trochu jsme to hned oslavili, pak mi ujelo metro a nasedl jsem do špatné tramvaje. Já, který vyznává heslo: lépe o půl hodiny dříve, než o sekundu později, jsem přišel na schůzku s téměř čtyřhodinovým zpožděním. Zbrocený potem jsem se přihnal na Václavák a zjistil, že ona pod ocasem ještě stojí.

„Ahoj," vypadlo ze mě.

Políbila mě a řekla: „Ty jseš takovej debil!"

Pak utekla do podchodu metra. Běžel jsem za ní a vysvětloval. Pořád mi někam odcházela, nechtěla nic slyšet, dělala, že mě nezná. Nakonec mě chytila do náruče, přimáčkla mě k mramorovému obložení a začala mě hladit po vlasech. „Já jsem se tak hrozně bála, fakt jsem se bála, že se ti něco stalo. Jak jsi to mohl udělat? Kdes byl?"

Vraťme se však k realitě. Dnes se zřejmě pokouší překonat rekord v počtu minut, které odčeká někdo na ni. Myslím si, že je jasným favoritem. Zatímco její pomyslní soupeři používají metodu pozdních příchodů, ona nepřichází vůbec. Nikomu není divné, že už dvě noci nebyla doma, a její matka mi s „láskou", kterou ke mně zjevně cítí, vyzradila: „Prej je u nějakýho kluka v Čelákovicích."

Sedím na lavičce na náměstí v Lysé nad Labem. Sedím tak, abych kontroloval co nejvíce prostoru a včas ji spatřil, kdyby se konečně ráčila objevit. Jedeme spolu na koncert Laury a jejích tygrů a zhruba před hodinou jsme měli sraz, abychom pak měli dostatek času vynahradit si ty dva dny, po které se pro údajnou nemoc neobjevila v práci.

Pozoruji tři mravence, kteří se marně pokoušejí hnout vajglem od cigarety. Napadlo mě, že ne všechno, co se na týhle planetě děje, by mělo být marnost nad marnost. Pomohl jsem jim nohou s tím nedopalkem pohnout. Ehm... Dva jsem při tom zašlápl. Jeden se schoulil do klubíčka a vůbec se nehejbe. Ten druhý je jen pošlápnutý (ekvivalent postřelený) a snaží se pomocí těch několika nohou, které má snad v pořádku, zmizet. Asi jde královně nahlásit pracovní úraz. Třeba dostane invalidní důchod.

Raději jsem ho došlápl (ekvivalent dostřelil), příživníka.

Už jsem tak zmatený, že ani nevím, jestli jsme si opravdu dali sraz na náměstí. Vždycky jsme si dávali sraz na náměstí. Anebo na nádraží. Jsem fakt debil. V jejím náručí jsem vždy tak frustrovaný z těch hodin, po které ji neuvidím, že nedávám pozor, když říká kdy a kde se příště sejdeme. Skočím se podívat na nádraží, aspoň zjistím, kdy jede další vlak do Prahy.

Do odjezdu vlaku zbývá půl hodiny. Začínám mít tušení, že se konečně objeví ta, kvůli které jsem dnes vypatlal tolik svého drahocenného času. Co je na mém čase tak drahocenného? Nemám žádný drahocenný čas.

Pozoruji lidi. Přišla skupinka Rusů a zase odešla. Přes svých osm let ruštiny jsem z jejich rozhovoru nepochytil ani slovo. Pak si kousek ode mě sedly dvě holky. Cítím je. Tedy cítím produkty kosmetického průmyslu na nich. Snad si je neprohlížím moc nápadně. Ta úplně nalevo je tuctová blondýnka. Hezká, ale taková, o které kolují vtipy. Když jsem se na ni podíval potřetí, abych prozkoumal detaily, dívala se na mě. Nesklopila oči, ale hezky si počkala, až tak učiním já. Má tak krátkou sukni, že kdyby si ji zkrátila o deset centimetrů, může ji nosit jako pásek do kalhot. Druhá dívka je mnohem zajímavější. Má hnědé přírodní vlasy, zelené oči, pihami lehce posypaný obličej. Líbí se mi její hlas, který postrádá ironický přízvuk její přítelkyně.

Opouštím čekárnu, třeba je Světlana už na nástupišti. Vlak jede za deset minut.

Neodolávám a nasedám do vlaku bez Světlany. Určitě nejsem tak blbej, abych zapomněl, že máme schůzku zase v Praze, ale místo konání koncertu mi připadá jako poslední možnost pro naše setkání

To, co jsem si přál ze všeho nejméně, se však stává skutečností. Jsem před Palácem kultury. Chtěl jsem jít na koncert sám, ale zjišťuji, že kdybych to udělal, musel bych se se Světlanou rozejít. Ano, v sále už dvacet tři minut probíhá největší show, jakou je schopna vyprodukovat současná česká kapela, a já stojím před východem z metra. Právě přijíždí dvanáctá souprava od mého příchodu sem.

V sobě mám takový divný pocit, že ztrácím mnohem víc, než dvě stě korun, které stály vstupenky. Brečím, když na to myslím. Nebyl jsem jediným, kdo tady zůstával až do poslední chvíle sám, chtivě vyhlížeje každou další soupravu. Většina se však nakonec dočkala, dva muži šli sami. Asi jsou velkými fandy této muziky, když ji dokáží vnímat i bez toho druhého. Já jsem to nedokázal, a tak tady sedím v průvanu.

Třináctý vlak. Sedím a na mé lavičce se střídají lidé. Nejprve liliputánka, potom pohledná dívka, která si prohlížela mé ruce. Tři holky puberťačky se mě ptaly, jestli nemám volné lístky. Odpověděl jsem kladně a ony mi tvrdily, ať jim je klidně dám, že ta moje už ho stejně kouří jinému.

Čtrnáctý vlak. Už to zde zřejmě dlouho nevydržím. Pohledná dívka se vrací a znovu si sedá vedle mě. Zřejmě také na někoho čeká. Zasnívám se a představuji si na okamžik, že nás třeba romanticky spojí osud. Mohl bych s ním aspoň hodit řeč. Potřebuju se hrozně moc někomu vykecat. Snad dvacetkrát jsem se nadechoval a chystal se ji oslovit. Rozhodl jsem se použít větu: „Zřejmě také na někoho čekáte?" Když už mi skoro vychází z úst, proplíží se za mnou vysoký blonďák a zakryje jí rukama oči: „Kdo je?" Líbají se. Připadá mi to nechutné. Nikdy jsem tak nezáviděl. V očích mám zase slzy. Co jsem zase spletl? Máme přece lístek na dnešek, dneska je ten koncert, celá republika to ví, tak proč ona tady není?

Patnáctý vlak. Už poslední. Počkám ještě na jeden a odjedu. Co s tou Světlanou je? Třeba jsme se jen někde minuli a ona teď sedí uvnitř a poslouchá, že dokud tady budu, nechci poznat nudu. Mohla si přeci koupit lístek od někoho venku. Tahle varianta by mě zranila ze všech nejvíce. Je to ode mě hnusný, ale zranila by mě více, než kdyby se dopoledne projížděla na kole a teď ležela na jednotce intenzivní péče. Jsou tisíce jiných možností, co se jí mohlo stát.

Šestnáctý vlak. Už brečím jak želva a odcházím z nástupiště.

Klepou se mi ruce. Klepe se mi hlas. Klepu se celý. Vůbec nevím, co se děje. Stmívá se a já sedím ve Vysočanech na nádraží a mám se stydět za něco, o čem nevím, ani co to je.

Já ji miluji. A připadám si jako myš. Ona je kočka a já jsem myš. Myš, s kterou si ta kočka jenom hraje. Jenže kočka si s myší hraje a pak ji zardousí, kdežto se mnou si kočka pohrála a pak mě packou odpálkovala..

Přibíhám na nádraží. Zahlédnu telefon, překonávám strach z nenávisti, která na mě bude sršet z aparátu, pokud ho u nich v bytě zvedne Světlany matka. Zjišťuji, že jsem si dosud nebyl schopen zapamatovat její číslo. Ptám se v informacích. Nejprve na mě řvou, že jsou informacemi přes odjezdy vlaků a ne přes telefony, ale nakonec poznají mé zoufalství a číslo mi zjistí. Dlouho bude mými nehty vydrápáno do laku telefonního automatu.

Ne, tomu nevěřím, to nemůže být pravda!

Musím čekat hodinu, než mi pojede vlak. Musím čekat, až vlak urazí necelou padesátku kilometrů. Co mi to říkala do toho telefonu? Jak jen mohla uvěřit čemukoliv a nepřijet za mnou na koncert?

Už jenom padesát pět minut čekání. Jenom nebo ještě? Všechno je tak relativní.

Čas.

Láska.

Láska? Miluje mě opravdu někdo, kdo mě nechá osm hodin čekat a klidně sedí doma u televize? Když člověk miluje, tak hrozně moc věří. Já věřím, myslím, že hrozně moc věřím.

O to horší však bude poznání.

Padesát minut.

Těch padesát minut je relativních nejen v porovnání s časem uběhnuvším od vzniku vesmíru, ale i v porovnání s mým dnešním čekáním na něco, co nakonec nebylo. Světlanu jsem přesvědčil, že se musíme sejít u vlaku. Nerada svolila, že na mě v Lysé bude čekat. Hrozně věřím, moc, moc. Že tam bude!

Je mi zima.

Jsem v čekárně. Je zde se mnou asi padesátiletá ženská, která si spí na rádiovce a děsně při tom funí. Pročítám se nápisy vyrytými do stolu. Dozvídám se, že Tonda s Pájou byli v Praze, když tady byli i Depesche Mode, že Helena miluje Vaška. Vaška miluje i nějaká nepodepsaná, ale vypadá to bledě. Petra má roztaženou, ale nevím co, protože se mi to raději nepodařilo přečíst. Nechybí řada "moudrostí". (Mrdej, dokud je tvrdej. Ve víně je pravda, v pívu není lež.)

Stále ještě půl hodiny. A zítra porada. Doufám, že se po mně nebude nic chtít. Uvidíme se se Světlanou aspoň ve škole? A budeme ještě dva, kteří spolu chodí, anebo budeme dva, kteří se sobě vyhýbají?

A co udělám, když na mě nebude čekat? Já ani nevím, co udělám, když čekat bude. Mám jí dát facku nebo pusu? Mám hrát uraženého? Nebo blbýho? To nemusím hrát.

Proč mě vlastně zradila a zranila? V první chvíli, když se ze sluchátka ozval cynický smích, jsem myslel, že je zfetovaná, že tam má bandu kluků a nějaký jí to dělá zezadu, zatímco ona drží sluchátko. Křičela, že je kurva, která mi byla podstrčena pro zábavu, a já to odhalil. „Tvoje chyba, že ses do mě zamiloval," hlásila mi.

Já na celý nádraží křičel: „Ty do mě ne?"

Ozvalo se tiché: „Taky."

Chci ji vidět, ale dělí nás tolik času a tolik prostoru.