Hotel Cathedral

Navečer se hotelová jídelna plní známými tvářemi. Hosté se tu nestřídají příliš často. Nejkratší pobyt tu bývá dva týdny, ale většina lidí si apartmá zamlouvá na měsíc a déle.  Dost času na seznámení. Bydlet nějaký čas v hotelu Cathedral je věcí prestiže. Nebydlet tu, je jako nebýt nikdy v Africe lovit buvoly. A stejně jako si v Africe střelíte buvola, v hotelu Cathedral máte největší šanci povečeřet s celebritou. Protože tady je křižovatka slavných. Ale o to nijak zvlášť nestojím.

Stoly jsou tu oddělené nízkými zástěnami z malovaného hedvábí. Máte pocit soukromého chlívečku a přitom obhlédnete ostatní. Přichází Andropos, tlustý obchodník s olivovým olejem. Pozdravíme se pokývnutím. Usedá ke svému stolu.  Za ním Mikés, majitel největší firmy na výrobu betonových pražců  v Maďarsku. Ihned se přitočí číšník a čeká na objednávku. Uplyne pět minut. Potom se objeví postava, na kterou už tři dny, vždy před večeří, čekám se skrývanou dychtivostí. Virginia Traas.

Je překrásná. Vlasy jí stékají jako proudy tuše kolem lícních kostí a nechávají něco ze své černě jejím očím. Vzbuzují neodolatelnou touhu dotknout se jich rukou. Její ústa vyzařují magickou měkkost, která dosáhne přes celou jídelnu. Cítím ji na svých rtech. Nevědomky si po nich přejíždím špičkou jazyka. Vzpamatuji se a použiji ubrousek. Dívám se dál. Není jen překrásná, je dokonalá. Výstřih ukazuje právě tolik, aby to muže zbláznilo. Kdyby se proměnila ve vázu, byla by brzy ohmataná. Okřiknu se za takové představy. Spíše by se měla proměnit ve visací zámek, symbol nepřístupnosti. Každá dokonalost je opatřena zámkem.

Virginia usedne a přelétne pohledem okolní stoly. Přelétnu také, naše pohledy se setkají, pokývnu s úsměvem na pozdrav. Virginia odpoví stejným pokývnutím a letí dál. Dokáže vzbudit neotřesitelný dojem, že další vteřinu už neví, že mne zdravila. A stejně tak se jí daří mne přesvědčit, že ať udělám cokoliv pro seznámení, bude to v jejích tmavých očích vždy špatně. Je to každý večer stejné. Vnese do jídelny svou nesnesitelnou přitažlivost a nezná se k ní. Mikésův maďarský synek, takový hladký hezoun, se jí nedávno pokoušel dvořit. Byl samá úklona a úsměv, z vlasů se mu odpařoval gel a opilované, naleštěné nehty házely prasátka. On stál, ona seděla. Neslyšel jsem, co říká a anglicky neumím dost dobře odezírat. Pořád mluvil a mluvil. Virginia se zdvořilým úsměvem a nehybnou tváří naslouchala. Vypadala úžasně. Záviděl jsem tomu Maďarovi, že je k ní tak blízko. Pak se stalo něco, co dokážou jen ty nejlepší z žen. Protože jen ty dovedou zavěsit nad dotěrného muže trapnost okamžiku o váze oněch slavných šestnácti tun a v pravý čas přeseknout provaz. Na Mikése dopadlo závaží a on se ocitl v úzkých. Poznal jsem na něm na dálku, že neví, co dál. Virginia se usmívala stále stejně, nemilosrdně, zdvořile, čekajíc, chce-li Mikés ještě něco říct. Uklonil se, jako by mu monolog přinesl neobyčejné potěšení a hrdě se odplazil ke stolu svého otce. Kdepak tak krásná žena a pražce... Objednal jsem si velmi drahé víno.  

Ale co z toho mám? Nejsem k ní ani o krok blíže! Vždy v druhé polovině večeře jí to začnu mít za zlé. Mám jí za zlé, že nejde po penězích. Že jí nevadí sedět sama. Že nikoho nepotřebuje. Přichází šílenství z bezmoci.

Ale potom se objevuje někdo nový. Vchází a usedá ke stolu. Všiml jsem si, že Virginia zájmem přimhouřila oči. Prohlíží si příchozího. Dosud nemyslitelná věc. Podívám se na nového hosta pozorněji. Štíhlý padesátník, krátké, prošedivělé vlasy, stejně prošedivělá, skvěle zastřižená bradka, husté obočí, silný nos a namodralé rty. Poznal jsem toho člověka. Je to Josef Varga. Cathedral je opravdu křižovatkou slavných. Josef Varga, geniální německý spisovatel. Přečetl jsem všechny Vargovy knihy. Má můj nejhlubší obdiv. Sleduji ho. Nevšímá si okolí, vybírá z kapes různé věci a klade je před sebe na ubrus. Brýle, notes, zapalovač… Dívám se. Dokonce na několik vteřin zapomínám na Virginii. Ozve se bodré zvolání. K Vargovi se hrne krajan, jmenuje se Schalke. Napřahuje ruku, Varga se trochu stáhne, ale odpoví půlúsměvem a podává Schalkemu ruku. Mluví spolu, Schalke se pořád ptá, Varga zdvořile a stručně odpovídá. A ano, samozřejmě, Schalke vytahuje nějakou kartičku a Varga se podepisuje. Schalke říká něco pro něj důležitého, potom se otáčí a mává přes celou jídelnu. Jeho rodina nechápe, co se po ní chce. Schalke běží k nim. Varga sebere věci ze stolu a zmizí z jídelny.

Virginii Varga zaujal. Bezpochyby četla jeho romány. Mají dost síly i na tuto ženu. V jejích očích jsem zahlédl pootevřené dveře. Pro Vargu. Ale on je tak výjimečný spisovatel, že ani na okamžik nepociťuji žárlivost. Vlastně chápu. To je to, co podobné ženy potřebují. Genialitu, někoho, kdo absolutně převyšuje okolí. Jedna noc v Cathedralu přijde na sedmdesát tisíc, ale to z hosta neudělá někoho výjimečného. Alespoň ne v očích ženy, jako je Virginia. Já dám sedmdesát, ona dorovná, jako v pokeru. Ale Vargu nedorovná a proto ho obdivuje. Uznávám to a je mi příjemně smutno. Když odcházím z jídelny, už se na ni nepodívám, je to zbytečné.

Tlustý, zelený koberec tlumí mé kroky, když přicházím ke dveřím. Naproti někdo otevře. Je to Varga. Jsme hoteloví sousedé. Má jen košili, někam se chystá. Zamkne a teprve teď si mne všimne.

„Dobrý den,“ řekne. Mluví dobře anglicky.

„Dobrý den. Mohl byste se mi podepsat?“ řeknu a usměji se. Pochopil.

„Člověk si zvykne,“ odpoví.

„Zvyky mají své hranice, a za nimi …“ Čekám.

„Za nimi je buď nekonečná trpělivost nebo nekonečná únava,“ doplní mne Varga.

„Nečetl jsem ani jednu vaši knihu,“ zalžu. Usměje se, ví, proč to říkám. Totální překopání zvyku.

„Hezký večer,“ rozloučí se a odchází. Dostal jsem chuť něco si přečíst.

Je tu nové ráno, spolehlivě obsluhované personálem. Jdu do města, procházet se starou čtvrtí. Mám pocit, že čas se do těch středověkých zdí vsakuje mnohem rychleji, než do betonu. Projdu několik ulic a je poledne. Jindy bych se naobědval v některé restauraci, ale dnes mne to táhne do hotelu. Objednávám si taxi.

Jdu se převléknout, na chodbě se potkávám s Vargou. Pokyne mi jako známému. Potom se zastaví.

„Nechtěl byste se mnou poobědvat?“ zeptá se.

„Pokud se nebudete bavit o knihách,“ odpovídám s potěšením. Usměje se a přikývne. Tuším, proč mne zve. Když u oběda nebude Schalke, bude tam někdo jiný. Varga si chrání klidné poledne. Může se zabrat do hovoru. Pro milovníky světové literatury, nebo spíše jejích autorů, bude obsazeno. Proč ne… Představuji se: „Jiří Haas“.

Vcházíme spolu do jídelny. Ze zvyku se podívám k oknu, kde sedává Virginia. Ještě tu není. Často přichází až k večeři. Sedáme si, hned je tu číšník, uklání se a podává desky z červené kůže. Uvnitř jsou listy z ručně vyrobeného papíru, jídla napsaná uměleckým rukopisem.

„Mají tu spisovatele,“ prohodím a omlouvám se: „Promiňte.“ Varga si vybírá něco z moře, napodobuji ho. Číšník odchází, přichází druhý a doporučuje víno. Po něm je chvíli klid.

„Čím se vlastně zabýváte, pane Haasi?“ obrací se na mne Varga se zájmem...

Tři dny obědváme a večeříme společně. To, co Varga v mluvení zanedbává na kvantitě, hravě dohání kvalitou. A já ochotně poslouchám jeho filosofování. Už proto, že mnohé z toho, co řekne, bude jednou přeloženo do dvaatřiceti jazyků.

Čtvrtého dne večer se setkáváme na chodbě. Zvykli jsme si odcházet na večeři přesně v sedm. Zavřu dveře a mám se k odchodu. Varga nechává otevřeno. Zůstanu stát.

"Co kdybychom dnes nešli dolů?" zeptá se mě. Zní to, jako by říkal něco zakázaného.

"Nechcete večeřet?" podivím se.

"Ale ano, ale mohli bychom se najíst v soukromí. Třeba u mě...?" prohodí jaksi mimochodem. Najednou je mi nepříjemně.

"Raději půjdu dolů," řeknu a vykročím. Varga mi rychle zastoupí cestu. Chytí mne za ramena a přitiskne mne ke zdi. Překvapeně sebou trhnu. Stisk zesílí. Varga přiblíží tvář k mé a žádostivě vydechne: "Jiří...!" Chvěje se mu hlas. Trhnu sebou znovu, už ne překvapením, ale zhnusením. Odstrčím Vargu a prudce mu vmetu do obličeje: "Zmizte mi z očí!" Vztáhne ke mně ruce. Sevřu pěst a udeřím ho do brady. Varga se zapotácí, zůstává stát široce rozkročen. Už se s ním nehodlám špinit. Seběhnu po širokém schodišti do jídelny. Jsem rozčilený. Usednu ke svému stolu. Ten slizoun! Dělá se mi zle. "Dobrá, dobrá, dostal, co si zasloužil...," uklidňuji se. Měl jsem mu dát ještě jednu.

Ve dveřích se objeví Varga. Tváří se naléhavě, míří ke mně. Sedá si proti mně. Ihned vstávám a odcházím. Varga sykne: "Jiří!" Neohlédnu se, jdu pryč. Pořád lepší, než ho poslat k zemi. Slyším, že vstává a jde za mnou. Ven nesmím, tam bych se neovládl a udeřil bych. Bez pomyšlení na následky zabočím ke stolu u okna. Někdo u něho sedí, tím lépe.

"S dovolením," řeknu stručně a usednu. Potom se podívám za sebe. Velmi výhružně. Varga se zastaví a svěsí ruce. Přichází Schalke s rodinou, po třech dnech nachází Vargu volného. Obstoupí spisovatele a halasí bodrou němčinou. Jak jsem už řekl, pořád lepší, než ho poslat k zemi. Otáčím se zpět. Sedím přímo naproti Virginii. Dívá se na mne. Přímo na mne.

"Zdržíte se dlouho?" zeptá se a usměje se.