Jo,žádná láska není ta pravá

Prý žádná láska není ta pravá....

Proto se někdy stává,

že večer zhasne v pronajatém pokoji,

stůl se k hostině vystrojí

a noční stolek nastaví dvě sklenky.

Dvě rozechvělé navštívenky

předsíní projdou jak po volném laně

nesměle, přesto odhodlaně,

pak touha úzkosti přibouchne před nos dveře,

zaklapne od koupelny veřej,

a sprcha spláchne zbytky studu,

strachu a myšlenek na ostudu,

plamínek svíčky vrhá stíny

na ručníky,

pak na peřiny,

kde hudba z předehry v a-mollu

vykouzlí dlouhou temnou štolu,

která je vede, unáší.

V leže ti dva kráčí spolu

do tajemného zakázaného dolu.

Čas vystartuje, až se za ním zapráší,

jak klisna bez otěží uhání.

A jak se chodba naklání,

i oni zrychlují,

běží, pádí, rychleji, ještě více

jejich čarovná úpadnice

se mění

v komín do propasti

plné slasti?.

...maně se svírají prstů kleště,

...ach ano,

ještě ještě ještě...

padají dolů,

spolu spolu spolu

šplouchá a vlní se

a vlny kouzelnice

je zvolna vracejí

Zavřeli oči, leží na zádech

dotýkají se dlaněmi

zpět k manželovi, k ženě,

se loučí tiše, něžně, zarmouceně.

Než jejich auta projedou

propůjčeným vjezdem

od zahrady,

pošeptá on jí nebo ona jemu

hlasem, z nějž slyšet únavu

i znovu trochu trému:

A brzy nashle!?

...Zase tady...!?