psychicky nemocní

Když pan doktor Procházka vešel do pokoje na vizitu, zaregistroval nového pacienta: včerejší příjem. No nic - bude se muset pacientovi podívat na zoubek: tedy spíše na mozek. "Co vám schází, pane - " doktor Procházka si od sestry půjčil kartu pacienta - " pane Spurný?" "Tato civilizace je psychicky nemocná a já se na ní odmítám podílet," konstatoval pacient. "Mohl byste mi to nějak přiblížit?" zeptal se lékař. "No - tak třeba jsem se trochu zasekl v práci: vyvíjíme pořád nové a nové verze a vlastnosti programu, který normálně fungoval - a tím se původní funkcionalita rozbíjí. Taková změna jen pro změnu, stále nové a nové verze. V psychicky zdravé společnosti by lidé byli spokojení s tím, co mají, ve funkčních věcech se nevrtali: a samozřejmě opravovali chyby. Ve všech oblastech by bylo daleko více klidu, kdyby lidé nespravovali, co není rozbité." "Ale to by se ekonomika..." pokoušel se namítnout doktor. "Tak už jsme u dalšího symptomu psychické choroby. Ekonomický růst. Všechno musí pořád 'růst'. Na konečné planetě, s konečným množstvím paliv a zdrojů, má stále, do nekonečna, probíhat nějaké navyšování. Honem, honem, honem: až do slepé uličky." Lékař se trochu zamračil… ale toto jej zajímalo. "Vezměte si třeba toto: v září, kdy je tady relativně normální počasí, jezdí lidi na last minute zájezdy někam, kde je vedro: aby tam mohli plavat v moři, které je ochlazuje. Co jiného než psychicky chorý mozek vymyslí něco takového." Doktor se nadechl ke slovu, ale pacient pokračoval dál. "Nebo co děláme dětem: nutíme je odmalička dřít na nějakých úkolech, pamatovat si zpaměti spoustu věcí, které pak zahodí, místo aby se naučily samostatně a kreativně řešit životní situace." Lékař poslouchal dál. "Další příklad: módní trendy: oblečení se mění každou sezónu - toto bylo 'in', teď je 'out' - stále se přizpůsobujte, stále kupujte nové a nové věci, když staré ještě nedosloužily. Prostě celkově: tato civilizace si zbytečnostmi generuje více problémů, než kolik jich řeší." Lékař chvíli přemýšlel, pak odvětil: "A uvažoval jste, pane Spurný, že to, co je třeba pro vás zbytečnost, je pro někoho jiného důležité?" Pacient zavrtěl hlavou: "Tady se nejedná o někoho jiného, ale o mě. Piky piky na hlavu, já už na to prostě nehraju. Ať si tato kultura do svého soukolí natahá někoho jiného, já končím." "A co bude s vámi dál? Jakou teď budete mít náplň a smysl života?" zeptal se psychiatr: napadlo ho, že než by odporoval, raději naoko přistoupí na pacientovu hru a zkusí z toho vytěžit, co se dá. Pan Spurný se zarazil: "...a víte že nevím? Kruci, doktore, to mě nenapadlo. Pokud tamto jsou zbytečnosti, asi bych měl vylučovací metodou hledat, co zbytečnosti nejsou. Co je důležité." "Tak pojďme hledat," usmál se lékař. Pacient souhlasil: "a kde jinde bych měl začít, než u sebe a tady. U sebe, tady a teď."

---