Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAgneša
Autor
Gora
Příběh ,, ze zajetí" předsudků.
Bosé nohy studí. Napadol prvý sníh a já bežím spolu s prasaty do bukoviny. V sebe mam iba pár hltu cikorky s kuskom chleba. Jedávam na podlaze s ostatnými dětmi. Otec raňajkovali u stolu špek a vajca...joj, doteraz cítim tu vóňu. Pes žebral pod židlí a dostal špek, my fakani iba chleba. Behám za prasaty sem a tam, aby mi nožky nezmrzly. Však ranní slnko sníh brzo rozpustí...Túžim mať dreváky ako moji bratia. Túžim byť chlapcom. Som iba děvče a je mi sedem rokou... Povedali, že teraz sa píše rok 1937. Máme statek v rumunských horách. Říkají mi Agneša.
Nemůže spát vleže, tak se přemisťuje z postele do křesla a natírá bolavé klouby mastmi. Z termosky naleje čaj a polkne prášek proti bolestem. Za chvíli, s hlavou opřenou, zase klimbá. V polospánku jí před očima defilují výjevy prožívané na Rumunsku před sedmdesáti lety:
,, Reku parchanti, k mame nesmíte," kričal tata a hnal sa na nás s páskem preto, že som s bratem nesla mame vodu. Ležala na deke pod stromom kusok od chalupy a umierala na tyfus. Dali jej pit čaj od korenárky, po ktorom zvracala a volala po vodě. Bolo jej tak moc zle, že otecko nakonec poslali do mesta pro lekára. Ten prijel neskoro, už nastal konec. Mamu dali na máry a čo skor pochovali. Tata si za pár měsíců nasťahovali inů ženu do chalupy. Tak sme my, haranti, dostali macechu Julu.
,, Porád byste sa cpali, nenažranci," plísní nás Jula a vyháňa aj so sestrou Hanou na pastvu. Hledíme za bratry. Idú v kabátkách a drevácích do školy. Juro brat sa otáčí a mává. Do školy chodí iba kluci, holky vraj majú byt u plotny a na poli. Všeci sa strojíme toliko na omšu do kostola. Pánboh má asi rád aj děvčata, veď v nedělu do kostolíčka mosíme všeci, aj nemocní...a z toho dňa máme my děcka strach. Tata išli po kázání s chlapy do hospody a opitý sa vrací dom. Mama nás vždy bránila pred otcovými ranami. Chceli pokaždé doma ,,robit poriadok".Dali mi ako najmladšej cukrle a vravili: ,, Agneša, povedz, kto zlobil, jen povedaj svojmu ockovi"...a já hlupá chodila dokolečka po kuchyni a mluvila, čo mi slina na jazyk prinesla, jen abych ještě dostala tu dobrotu. Všetkých zmlátili a nakonec za žalovanie aj mňa.
,, Martin, preboha, nechaj ich, kričala mama a nastavila své tělo místo nás, ale oni nemali s nikým slitování... Večer co večer sme sa mali modliť za rodiče a já sa modlila iba za mamku. Podla toho, čo vravieval farár, by jej čert už dávno mal sobrať do pekla, aby už iným nemohol ublížit...Neide mi na rozum, prečo z neba zavolali k sebe mamku a my děti zostali iba so zlým otcom. Jula, ta nás nebrání, teraz donáší ona, čo sme zle urobili, a hledí, ako jsme biti. Pritom si hladká vypůklé břucho. Vraj čaká dieťa. Moja krsná mama povedala pred farárom, že otec s Julou žijú v hriechu a jsou neznabozi.
A tak bola taká rýchlá svatba. Jula má prarodiče z Čech, náš tata sa narodili na Rumunsku. U nás v horách sa hovorilo trochu po česku a viac po slovenski. Všeci bývalí osídlenci tady mali statky a pole aj hodně dětí. Tiež v kostolíčku sa odlišovali muži od žen tím, že sedávali v lavicích na pravej straně. Úcta patrila iba starším mužom... a děti byli jen levná síla k práci a další nevítaný hladový krk. Čas tu plynul velmi velmi pomalu...
Iba pár neděl po narození malej July musela setra Hana i já do služby k bohatšemu sedlákovi v sousednej vsi. Život s ockom a macechou bol krušný, ale ve službe ještě horší. Naša mama by nedopustila, abychom také malé posluhovaly u cizích. Spávaly jsme v komore na lavici, jedávaly v chodbě na zemi, maly stále poloprázdné žaludky.S Hanu sme sa v noci tulily k sebe, plakaly zimou a hlady. Vši prelezaly z jedněch vlasu do druhých. Za bíleho dňa jsme pásly velké stádo ovcí a záviděly jim kožichy. Vzpomínám na chvíli, kedy moj život visel na vlásku. Ženeme ovce k řece, aby sa napily, a zrazu v něj plave obrovský had. Hlava vystrčena nad hladinu, ocasem čeří vlny a náš pes skáče za ním! Hana na něho volá, má o psa strach, a dačo sa zatím prihodilo na konci stáda, slyším mečet ovce. Bežím sa pozret, čo sa děje: kusok od nás vlk honí jahňa!
Ten ryk, ktorý vydávam, snad ani není moj hlas. Sila, ktorou do mojej ruky vlila hrůza z bití od sedláka, ma vyčerpáva do morku kostí. Mydlím vlka do zad, až pustil jahňa a otáčí hlavu za mnou. Nikedy nehleď vlku do očí a neutíkaj pred ním , inak ťa uloví, poviedal mi Juro brat...
Slyším vrčení, cítim smrdutý dych z vlčej mordy, ale porád mlátím a revu. Ten pocit lovenej zvere sa nedá zabudnuť...už mi bolo jedno, čo so mnou vlk udělá, a sedám na bobek...Po chvíli otvorím oči a vlk nikde. To setkání ma stalo všetky sily, ochorela som. Selka ma pár dní nechala ležet v kuchyni, odvšivila vlasy, varila bylinky. Jej deti si ťukaly na čelo a posmievaly sa, že som bláznivá Agneša. Vraj čo mi to zišlo na rozum.
Nastal den operace kyčle.Zdravotnice staré ženě bandážuje dolní končetiny. Anežka se neubrání povzdechu, když vidí své silně oteklé nohy a chodidla ztvrdlá častou chůzí naboso až do vysokého věku. O hodinu později usíná pod vlivem narkózy.Její vědomí odplouvá s řekou v Rumunsku a velikým hadem z dětství kamsi do minulosti.
Den po operaci ji přišlo navštívit všech deset dětí. Pět děvčat a pět chlapců. Chlapci stáli u lůžka na pravé straně.
46 názorů
Jamardi, děkuju za obsáhlý komentář, ano, je to velké téma... přenáší se i do dalších generací.
Mně se líbí, že je to psané jiným jazykem a nemám s tím problémy. Je to až neuvěřitelné. I když jinak se dívají na ženy třeba už Řekové. O tom týrání ve službě u sedláka jsem četla od jedné paní, která se v roce 2018 dožila 100 let a pak to zažila babička mé babičky, ale nechtěla o tom mluvit.
Fakt je, že se pocity nespravedlivosti a bezohlednosti přenášejí na další generaci. Třeba ta babička mé babičky měla problém půjčit peřinu (měla ji ve vyšívaném povlaku a že se to zašpiní). Ono se říká, co tě nezabije, to tě posílí, ale vztahuje se to na vůli, odolnost a odhodlání. To si myslím. Křivdy se moc nezvládají.
Díky, je to slovenština smíchaná s mluvou v Rumunsku...proto...
Josef František
25. 10. 2020Přidávám vlastní názor,.. velice dobře napsané a klobouk dolů a napsat to ještě slovensky? Někde slovenština kulhá, ale to je nepodstatné. Příběh je hřejivý a zároveň syrový. Dnešní generace si něco podobného neumí ani představit.
dievča, děkuji, byla moc mne bavilo psát tuto krátkou povídku, o babiččině dětství pak píšu ještě v delším Ve službě /nebo Na službě, teď nevím, je to již déle.../ a mám dokonce rozepsanou novelu Cesta vlakem /kousek tady mám/. Nějak se snažím zápasit se slovenštinou, tou specifickou, kterou babička hovořila - je to rok, co odešla...
dievča z lesa
08. 03. 2020to je nádherné
Agát, díky za přečtení...tato povídka mezi ostatními celkem zapadla, ale já ji psala s velkým zaujetím a chystám o tchýni soubor většího formátu. Jen už asi normální češtinou. Ještě jednou děkuju moc.
to je krása! Na konci čtení se mi postavily všechny chlupy na rukou do pozoru!
Vcerabylopozde
17. 03. 2016Fandím. Tento styl psaní je mi blízký.
Musím ti poděkovat, je toho už hodně, co jsi pro mne udělala. Snad tě mohu nazvat přítelkyní. V úctě Irča
Děkuju, tchyně má hodně zvláštní česko- slovenskou mluvu, takže to pro mne bylo nejnáročnější, a ráda bych její život někdy vylíčila podrobněji...
mne jazyk nevadil, asi preto, ze som poznala zopar ludi, co hovorili podobne...
smutne pribehy poznam z rozpravania starych rodicov i mojej mamy, uz ako 10 rocna musela do sluzby, ale nezazila tolko hladu a driny, i do skoly chodila.
Pises velmi dobre, tchyni pozdravujem, suboj s vlkom super...
okoloidúci
23. 12. 2015... skvelý a vďaka autenticite vzácny text.
Moc se mi to líbílo. Připomínalo mi to dětství, kdy jsme u tety na Kokořínsku pásli krávy. Moje vzpomínky jsou ale mnohem příjemnější, než o kterých píšeš Ty.
Tip.
Ten jazyk je opravdu zvláštní, taková směs slovenštiny a češtiny... ale nijak mi to nebránilo. Je to drsný příběh, jako musel být drsný tamější život.
Gerty2: děkuju za přečtení, uvozovky jsem dosud neobjevila, díky za radu. Dialogy jsem psala s čárkou na úvod věty.
Chvíli mně trvalo, než jsem se popasoval s tím zvláštním jazykem, ale nakonec jsem přečetl. Je to opravdu takové autentické, ale delší příběh z tohoto prostředí by už asi chtěl vyprávět "obyčejnou" češtinou.
Jediná technická poznámka - uvozovky na začátku běty se nepíšou dvěma čárkami, ale kombinací kláves SHIF+ů. Možná už jsem ti to někde psal.
Děkuju za zhodnocení: v dalším vyprávění o hlavní hrdince, které chystám, trochu zjednoduším její mluvu a dialekt jen naznačím...
s tím jazykem jsem měla trochu problém, a kdyby mě povídka nevtáhla dějem, asi bych nedočetla
Darkblackonyx
13. 11. 2015Goro, dostalas mne, a to v dobrém slova smyslu. Příznám se, že jsem ze začátku moc nechápal. Ale pak to nabralo spád. Nádhera. Neřeším dialekty rumunsko-česko-slovensko-swahijské.... Líbil se mi ten příběh. To vyprávění a ten jazyk, kterým jsi to podala. Smekám! Proč? Protože se mi to opravdu líbilo. Krásné. Píšeš hezky, ale tohle je ta nejlepší věc, kterou sis mne získala. Dávám do oblíbených. Jsi opravdu dobrá. Děkuji. A zasloužený Tip je samozřejmostí. Profackoval bych se, kdybych neuznal, že si ho nezasloužíš. Paráda.
Za dlouhých zimních večerů oživím paměť a obrním se trpělivostí při hledání "autenticity" mluvy Agneši /jedna věta se piplá nekonečně dlouho, ale to jsou ty detaily, na které mne Zdenda u Blonďáka upozornil/...děkuju.
Vidíš, a já jsem si zrovna při čtení říkala, že by bylo fajn "udělat z toho materiálu" víc podrobnějších příběhů. Třeba ten s tím vlkem. To by byla napínavá povídka. Kdyby se dodaly další postavy, dialogy a podobně. Takže určitě ano, myslím, že by stálo za to psát o Agneše víc. A na ten dialekt by si čtenář zvykl - a taky JE TO NĚCO JINÉHO, což se dneska cení! :-)
Ještě k tomu onikání - já ho chápu, jen v tom jednom případě, který jsem ti popsala, by mohlo dojít k mylnému dojmu, že "oni" jsou otec a matka.
Lakrov: ty vzpomínky by vydaly na novelu či sbírku povídek, bylo pro mne těžké "nějak" je utnout na formát povídky...a ten jazyk příšerně neobvyklý...zkusila jsem to "normálně", ale slyším vyprávět tchyni a nedalo mi než snažit se o "pravost", stejně jako byl opravdový její život...Děkuji, vážím si kritiky a ocenění.
Úvodní řádky jsou pro mě těžkopádné. Teprve ...Túžim byť chlapcom. Som iba děvče... je věta, která mě přiměje číst dál. A najednou se mi to čte dobře. Až asi v polovině si uvědomuji, že je to skoro celé psané ve zvláštním nářečí, a že mi tohle "kroucení" jazyka kupodivu nevadí. Konec je náhlý, takový "únikový" (ani si neumím představit, jak jinak by se ta vzpomínka na dětství dala zakončit), ale schvaluji jej. Tip.
Moc děkuju, Kolobajdo, a ty mezery budu sledovat s ostražitostí Colomba...
No ano. Já jsem si to nechal vysvětlit už dříve (v soukromé zprávě). Ale to jsem ještě neměl dílko celé přečteno až do konce, a domníval jsem se, že by mohlo jít o záhorácký dialekt (reku = říkám). Je to dojemně kruté vyprávění babičky (či o babičce). A také je to na TIP **
Goro, už to tu někdo psal: Dávej si pozor na zásadu, že když ukončíš větu, tak po tečce následuje mezerník...
Janino, děkuju, moc si tipu od tebe vážím. Rodičům se v řeči " o nich" onikalo, tak proto otec chceli a tak... S výjevy máš pravdu, opravím. Nevím, zda bych ve skutečné slovenštině nenapáchala daleko více chyb než v česko-slovenštině, kterou se zde hovoří, a to bych pro náklonnost k tomuto jazyku nechtěla... Uvažuji napsat o "Agneše" dačo rozsáhlejšího, ale nevím, zda tímto problematickým stylem...díky za eventuelní rady...
Samotné vyprávění je zajímavé a dojemné, ale přiznám se, že jazyk mi opravdu dělal problémy. Asi bych si to v „běžné“ řeči líp vychutnala. Ale tip rozhodně přidávám.
Jinak nechávám k úvaze, jestli by se u slov převzatých ze slovenštiny nehodilo použít jejich správný slovenský tvar – třeba vôňu místo vóňu, nebo inú ženu místo inů.
Formulace „výjevy odehrané před lety“ na mě působí, jako by ty výjevy byly někým odehrány, asi bych použila raději opis „které se odehrály“.
„Mama nás vždy bránila pred otcovými ranami. Chceli pokaždé doma ,,robit poriadok…“ – tady se mluví o matce a otci, takže potom u „chceli robiť“ není hned jasné, že ne oni OBA, že to je řečeno jen o otci. Raději bych ho tam pojmenovala (Ocko chceli).
Aha, díky. Ptala jsem se zbytečně brzy, asi bych to časem pochopila z obsahu textu. Mám slovenštinu ráda a celkem hodně v ní čtu, takže jsem se chtěla "naladit" na slovenštinu, a najednou tam něco nesedělo... teď už chápu. Odložím veškeré snahy se na něco naladit a prostě si to přečtu :-)
Janino, je to jazyk rumunskočeské komunity, který poslouchám již třicet let...váhala jsem, zda jej použít, počítám s námitkami , ale bez něj mizí autentičnost, a o ni mi jde především...díky .
Můžu se zeptat, jakým jazykem je to psané? Připomíná mi slovenštinu, ale jenom místy, takže mám docela problém se začíst.
blacksabbath
12. 11. 2015jedním dechem..................*/***
Děkuju, že tě vyprávění zaujalo...a nasaď úsměv, život je přes všechny nástrahy krásnej...