Bolest

Tak jako před léty,

kdy dávno jsem směl,

snít ve Tvém objetí,

dnes,

květiny natrhat bych Ti chtěl…….

Uplynulo hodně času,

a dnes, naplnila se míra,

vzpomínek pavučinového jasu,

a někam se ztrácí má síla……………..

Mé verše,

protkané tucty našich hříchů,

radostí Tvých myšlenek a smíchu,

dávno už nejsou,

nadýchány něhou….

A život,

ač zapomněl, připomínat mi Tvoji lásku,

dovedl mne v poznání mnohém,

k spletitým náhodám víry……

Bez pláče a beze smutku,

vzpomínám na krásu Tvého těla,

rozpadávajíce se vstříc slunci,

neb Tvá duše, co vše směla,

zapomněla  vydýchat…..

Tolik jsi se bála o štěstí,

Které jak korálky,

rozkutálela smrti chvála,

jako zpěv lemované obálky….

Zůstal jsem sám,

s listem, co dávno nevoní černí,

a vším, co důvěrně znám,

má tužka a splín, jsou mi věrni.

Znovu chtěl bych se toulat,

Po pěšinkách Tvých cest,

Tvých obrázkových světů,

Tvých básní dýchat lesk….

Zatím zbyl mi jen,

pouhý život a není to moc,

neskutečný, váhavý sen,

jímž sytím Tvoji šedou noc….

Vrať se,

sic upadám do duše hloubi,

a nemohu ostatní dny mít rád,

pro lásku, jsem krutý a skoupý….

Ač tolika bych chtěl věřit,

náhodně nalezeným květům,

v cele zbývá mi jen chladně měřit,

blouznícím láskám světů….

všechno je příliš vysoko,

i když, i vločky sněhu,

padají někdy vzhůru……..

A byl to jen sen.