ESC #3: USBimbas

„Takže vy chcete dva tisíce USB flash disků ve tvaru… penisu,“ opakoval jsem do mobilu opatrně a v koutku duše stále doufal, že jsem se přeslechl.

„Ano. Našemu šéfovi to připadá vtipné.“

Kolik je vašemu šéfovi? Dvanáct?

„Věří, že si nás díky tomu lidé zapamatují.“

„No…“ promnul jsem si spánky, „to je možné. A co že to děláte? Provozujete porno server? Prodáváte viagru? On-line seznamka? Muzeum sexu? Rychlorande?“

„Jsme čistírna.“

„Chm.“ Je tady nějaká souvislost, na kterou nemůžu kápnout. „Jo… počkejte, jasně!“ svitlo mi. „Vy jste ti… Šourek a syn!“

„Ne. Říha.“

20 vteřin jsem čekal na pointu a pak jsem zavěsil.

Zatahal jsem Pixela za dred. Polekal se, škubl sebou, vytrhl kabel od sluchátek a na celý kancl začala vyhrávat znělka Hry o trůny.

„Prosím tě, umíš i 3D objekty?“ zajímal jsem se.

Pixel se zatvářil, jako že jsem ho skoro urazil. „Pff. Co bys řek’? Mě Photoshopem kojili, kámo. Dívej.“ Zvednul levou ruku: „Kapátko.“ Zvednul pravou: „Kouzelná hůlka. A v kalhotách…“ chytil se za rozkrok, „…magnetický laso! Jíhhááá!“ několikrát zatočil smyčkou ve vzduchu a předstíral, že s ním ulovil naši účetní.

„Tak to se ti teď bude hodit. Potřebuju vymodelovat 3D návrh penisový flešky,“ upřesnil jsem misi.

„To skoulíš v Malování, ne?“ odsekl už po třísetčtyřicátésedmé a zase si nasadil sluchátka.

Můj malovací pohár přetekl. Zkoušel jsem počítat do deseti, ale nedostal jsem se dál než do tří a vybuchl na celý openspace: „Neskoulím, do hajzlu!“ strhl jsem mu z uší sluchátka a zahodil je do akvária. „Viděls vůbec někdy Malování, ty vole?!“ procedil jsem vytočeně skrz zuby a začal mu ho pouštět, abych mu ukázal, že tam stěží narýsuje úsečku.

„Já ale nevim zpaměti, jak vypadá penis,“ vykrucoval se teď už trochu vyděšeně Pixel.

„Co co?“ Sylva zaslechla slovo penis a vykoukla zpoza recepce jako ovulující surikata.

„Šmarjá. Vždyť… s penisem se… potkáváš několikrát denně, ne?“ vrtěl jsem nechápavě hlavou.

To už vykoukl z kanclu i šéf. Zavalitý padesátník, kterému život nadělil všechno krom vlasů a společenského taktu. „Mluvíte o mně?“

„Bavíme se o penisech,“ informovala Sylva.

„No dobře, potkávám,“ uznal Pixel. „Ale to je z takový… blbý perspektivy. Chápeš.“

„Tak si ho vygooglete, ne?“ navrhl šéf podezřele zkušeně.

„To těžko,“ oponoval Pixel. „Máme blokovanej explicitní obsah.“ A aby nám to dokázal, napsal do Googlu ‚kunda‘.

Půl minuty jsme se na to dívali.

„Ty vole, to je smutnej svět,“ posteskl si Pixel po chvilce.

„To je divný,“ podrbal se šéf zmateně na týle. „U mě v kanclu to normálně…“ zarazil se, „teda… chci říct… no, tak to jsme nahraný. Kruciš.“

Posadil jsem se rezignovaně zpátky do židle. A civěl nepřítomně na svoji plochu. A na svůj život.

Dělám ekaunta v oddělení, které zajišťuje reklamní předměty.

Moje máma je porodní asistentka. Můj brácha je hasič. Když mají dobrý den, přivedou na svět trojčata nebo vystříhají chlapa ze zmuchlané felicie. Když mám dobrý den já, stane se z vaší flešky penis.

Někdy zakloním hlavu a třeba 20× za sebou mačkám klávesu ‚Esc‘ a představuju si, jak se odklápí strop. Beton se drolí, zářivky pukají. V rozšklebenině se objevuje modré nebe. Moje kancelářská židle se začne freneticky třást, z koleček vyšlehnou plameny a katapultují mě do oblak. Pryč od všech línejch grafiků, e-mailových notifikací, aktualizací Javy a pinďourovejch flešek.

Ze snění mě vytrhl úder záchodových dveří o zeď. Z toalety vyběhl šéf s polodopnutým poklopcem, míří směrem ke mně a mává nad hlavou rozjařeně iPhonem: „Vy mě nemít, šulíni, tak nevím!“

Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc, Esc… Esc!