Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seESC #9: Snižování stavů
Autor
Rimmer
„Šulíni, mám pro vás dvě zprávy,“ přitančil ze své kukaně šéf. „Blbou a blbější. Kterou chcete slyšet jako první?“ Snažil se udržet pohřební výraz, ale v levém uchu měl zastrčené sluchátko, do kterého hrálo Because I’m Happy, a trochu to s ním šilo.
„Asi tu blbou. Aby to mělo nějakou logiku,“ přihlásil se Patrik, okresní přeborník v odpovídání na řečnické otázky.
„Nasadili jsme vám do počítačů sledovací software, ať víme, co v práci děláte.“
„Neeeeeee!“ Pixel prudce vstal, popadl svou židli a metl s ní po diagonále do opačného rohu openspacu.
Ozvalo se odtamtud rozladěné zakašlání.
„To si děláte prdel, ne?!“ Pixel se zhroutil na kolena a spílal rukama ke klimatizaci. „Copak jsme nevolníci? Nepřivážete nám ještě na rameno červený fáborky, aby se vědělo, kdo zrovna menstruuje a smí častějš na záchod?!“
„Mixele, klídek,“ poplácal ho šéf mateřsky po temeni. „Kdo dělá, co má, nemusí se ničeho bát.“
Pixel naprázdno polkl.
„No, a tím se elegantně dostávám ke zprávě číslo dva. Na konci dne vyhodnotíme, kdo je pro nás nejméně přínosný, a s tím se rozloučíme,“ laškovně na každého namířil ukazovák. „Jo, a za hodinu si vás začnu volat a povíte mi, co jste za poslední rok firmě přinesli,“ neohrabaným moonwalkem zacouval zpátky do doupěte, zabouchl a zatáhl žaluzie.
V kanclu byste slyšeli spadnout kancelářskou sponku. Umlkla vyprsknutí u nejnovější epizody Big Bang Theory, zběsilá facebooková chatování, lakování nehtů, dokonce i sténání od stolu perverzáka Pepého. Všichni jsme jen zkoprněle civěli na své notebooky, jako by nám právě někdo vyměnil iPhone za kalkulačku.
Když jsem přišel Sylvu požádat o děrovačku, rozplakala se.
„Ššš. Nebul,“ konejšil jsem ji empaticky.
„Asi mám ADHD,“ podívala se na mě zoufale svými řasenkovými loužemi. „Nedokážu pracovat, aniž bych si neodskakovala na Facebook.“
„Prosim tě, však to je normální. Nemůžeš jet pořád na plný plyn. Hlava musí odpočívat.“
„Co 40 vteřin?!“ pláč se zlomil v nefalšovanou hysterii. „Navíc je jasný, že jsem první na ráně! Vědí, že jdu na mateřskou. Nebudou si mě tu držet!“
„Vždyť ještě ani nejsi těhotná,“ namítl jsem.
Sylva vstala, dala mi facku a s kňučením odběhla. Sylva by měla tenhle týden rozhodně nosit červenou fáborku.
„Ss-ss,“ Pixel pokynul ukazovákem, ať jdu k němu. „Hele, na něco jsem přišel. Když si otevřeš třeba Excel, zmenšíš ho, šoupneš ho do pravého horního rohu, ale necháš ho jakože aktivní, můžeš pod ním klidně sledovat, jak se daří tvýmu kmeni v Travianu.“
„Mýmu kme–“
„Michal Majer,“ šéf vykoukl ze dveří s vytištěným seznamem jmen.
„Michale, co nejcennějšího jsi přinesl firmě v posledním roce? Proč bychom si tě tu měli nechat? … Jo!“ šéf zatnul radostně ruku v pěst, protože hned jeho druhý rozzlobený pták zbořil poslední tři pilíře prasečí pevnosti.
Vážně jsem se nad tím zamyslel.
Díky mně zaplavily v srpnu svět dva tisíce falických flešek.
Minulý týden jsem způsobil celému oddělení masový průjem.
Díval jsem se dobrou minutu před sebe a mlčel. Pak jsem vstal a položil na stůl zaměstnaneckou kartičku: „Dávám výpověď.“
Šel jsem ke svému stolu, sebral ultrabook a vydal se na střechu budovy.
Sedl jsem si na výpusť klimatizace. Trochu hřála. Sledoval jsem shora malé lidičky, jak spěchají ulicemi s kufříky a nákupními taškami. Kličkují mezi billboardy a výlohami. Do práce, pak do Tesca. Den za dnem.
Otevřel jsem Word. Nazval nový dokument Moje kniha.docx, zhluboka se nadechl a prokřupl si klouby na rukou.
Podle prvních slov se pozná, jestli má cenu knihu vůbec číst. Musejí vtáhnout a nepustit.
30 minut jsem zíral na blikající kurzor.
Zaklapl jsem notebook a vrátil se do kanclu.
„Dále.“
Šéf pořád seděl tak, jak jsem ho opustil, jen o 9 levelů Angry Birds dál.
Sebral jsem zaměstnaneckou kartičku a vrátil se ke svému stolu.
„Taaaaaaak,“ šéf uprostřed openspacu neumě napodoboval virbl. „A máme vítěze!“
Vedle něho stál podsaditý plešatějící čtyřicátník v bílé košili, držel krabici se zarámovanou fotkou své rodiny, hrnkem NEJLEPŠÍ TÁTA, figurkou Chewbaccy a dalšími osobními věcmi a trochu se potil.
„Nebo… takhle jsem to říct nechtěl,“ zařadil šéf na chvilku zpátečku. „I když… teď už to jedno. Běž bejt zbytečnej někam jinam, prde. Čágo.“
„Bylo to krásných 6 let. Díky,“ týpek se na nás srdečně usmál a zmizel ve výtahu.
„Zlom vaz, bejku!“ křičel za ním Pixel, aniž zvedl oči od monitoru.
„Kdo to byl?“ zeptala se Sylva.
Pixel pokrčil rameny a napadl sousední vesnici.
10 názorů
I bez znalosti názvu a autora je z prvních několika řádků zřetelné, že je to další díl oné série -- tenhle je námětem takový trochu "rozčilující" a možná se v něm leckdo pozná. Závěru moc nerozumím.
Adriana Bártová
17. 08. 2016moc dobré, tématicky i literárně, text krásně plyne a je v něm spousta humoru i skutečné hořké pravdy, T* a máš pravdu, musí vtáhnout hned na začátku a ten tvůj to se mnou udělal
Rozesmálo, ale je fakt, že ten konec jsem taky na 100% nepobrala. To je ten openspace tak velký a přecpaný lidma, že se kolegové ani neznají?
dostaly mě červený fáborky.... :o))
aleš-novák
15. 08. 2016dobrej nápad najmout externistu k tomu, aby dostal padáka :o)
ale třeba jsem to jen nepobral? nevadí, je to dobrý...