Propadání

Propadání

Hned na první pohled je zřejmé, že se zde před věky odehrála nějaká katastrofa. Krasové údolí je přehrazeno množstvím skalisk a balvanů. Potok spadá do koryta ve skále a voda jím letí jako okapem. Na konci okapu na ni číhá rozevřená tlama. Tou hřmí voda do tmy.

Ještě v poslední vteřině před slují tápe potok výtrysky vodní tříště po okolní skále. Na skále, jako kdysi, rostou bohatá vousiska mechů a kytice kapradin. Přebytečná vláha odkapává do propadání. Zdá se mi, jako by se nic nezměnilo. Jako by všechno bylo na svém místě, tak, jak jsem odtud odešel. Snad i ten odumřelý jeřáb, který tu za jediný kořen visí ze skalní štěrbiny a pahýlem koruny spočívá ve vodě.

Jistě se mýlím, tahle soukromá katastrofa je docela nedávná. Něco se za tu dobu přece změnilo. Živé organizmy si vyměnily místa.

V jiné štěrbině jiný jeřáb teprve začíná růst. Jeho svěží kmínek se dosud pne vzhůru. Nepochybuji, že jednostranné kořeny tohoto stromečku rovněž dospějí do stadia, kdy už nebudou mít sílu udržet rostoucí hmotu dřeva a skončí to stejně jako s každým stromem ve štěrbině úplně svislé skály.

V těch štěrbinách však se zásluhou průkopnických rostlin cosi důležitého děje. Pozvolna tam přibývá prsti z rozleptávané horniny. Kamene tam po milimetrech ubývá, mezery se rozšiřují, a to je ten nenápadný pochod, jímž v krasu s odstupem doby dochází k nápadným změnám, třeba i ke zřícení jeskynních stropů. Dnes to vidím ostřeji.

Slezu dolů, přikleknu k temnému otvoru a dívám se, jak voda, jež dosud ve svém slunečním zrcadle poklidně odrážela blankytně modrou, svěží zelenou a všechny ostatní barvy známé krajiny, náhle za překotného chvatu a víření letí do neznáma.

Té vody je mi náhle líto. Ovšemže je to sentimentální a dětinské. Voda nemyslí, necítí, není živá. Voda je věčná, a proto nikdy a nikde neumře, ale probojuje se znovu na světlo. To jenom já se na ni dívám z hlediska živého tvora, který, třebaže z vody vzešel, má svůj začátek a svůj konec.

Ano, má začátek a konec, ale má také svoje vědomí! Je nesrovnatelně bohatší než věčná hmota, z níž se skládá pouze jeho tělo.

Klečím u samého propadání a naslouchám hukotu, co odtud vychází. Nemyslím teď na vodu. Myslím na ty věci, které voda na své slunečné cestě posbírala a unáší ke zkáze. Každou šupinu kůry, každý květní plátek, lístek, kdejaké smítko, ba i pavoučka na stéble, všechno tady tíže země bezcitně strhuje do hlubin. Každá ta krásná živá věc, každý tvor, když dospěje až sem, podlehne neúprosné gravitaci a pokorně, odevzdaně se řítí do tmy. Ani těch mi nemá být líto?

Klečím na tvrdé, mokré skále. Pokorně zde klečím a zdá se mi, že by bylo spravedlivé, kdyby tento pád živých věcí neznamenal naprosté ukončení jejich pozemské pouti, ale kdyby ještě byla naděje, že existuje nějaká nová, stejně krásná příroda v kouzelném údolí kdesi tam na konci strašného putování tmou.

Tak jako mě tenkrát v hlubině času nakonec probudil k životu paprsek lidského úsměvu.

„Ty… Ty kolaborante!“ slyším podivně zkreslený dětský hlas, který se odrazil od zříceného stropu jeskyně a hrozí mě zavalit.

Ten zoufale nepříčetný výkřik se chvěje v listech stromů a všechno je znovu jako včera…

Všichni zmlkli. Zamrazilo ho v zádech, když toho zmetka uchopil pod krkem a jaksi cize, chraptivě zasyčel: „Ty, ty… Teď ti ani ten tvůj fýrer nepomůže!“ Nenávistně pohodil hlavou k Hitlerovu portrétu na přední stěně. Měl strašnou chuť škrtit. Byl to ošklivý pocit, jaký dosud nepoznal. Skoro nevnímal, že se Čeněk brání, že se snaží uvolnit, že se svíjí jako had, vnímal jen svůj nový pocit. Potom si všiml Čeňkových zděšených očí, polekal se sám sebe, svého zvířecího pudu, a Čeňka odstrčil. Ten zavrávoral a upadl.

Všechny tváře se v tichém ohromení upírají sem, na něho. Vidí pootevřená ústa, spoustu pootevřených úst, v nichž ztuhlo poslední slovo.

Čeněk beze spěchu sbírá pod lavicí brýle. Nepromluví ani slovo, a to je zlé.

Přišlo procitnutí. To je konec. To se nemělo stát. Kdo to byl? Kdo to vykřikl, kdo ovládal tyhle ruce, když rozum vypověděl poslušnost!?

Kdyby aspoň věděl, proč to udělal! Nejspíš jen proto, že jeho táta je kolaborant, že udává lidi.

Vadí mi, že se Čeňka, toho zmetka, všichni, i učitelé bojí. Vadí mi, co z nás ten strach dělá. Vadí mi ta naše ubohost.

Jak já ho nenávidím!

Ale teď bych chtěl vzít zpátky všechno, co bylo před chvílí. Strašně bych to chtěl vzít zpátky.

Nejde to. Už nikdy to nepůjde, už nikdy nebudu moci napravit svou chybu. Za to je provaz. Za každé slovíčko teď popravují. Denně to slyším z rádia a čtu na nárožích. Pokazil jsem, co se dalo.

Zbývá jen smrt.

Jak asi vypadá? Dědeček měl nezvykle žlutý obličej, žlutší než zaživa, ostřejší nos než zaživa a zavřené oči byly hluboko vpadlé, jako by tam bylo prázdno.

To není smrt. Tak jen vypadá mrtvý člověk. Jaká je smrt sama? Tatínkova, maminčina, moje. Když umře někdo, kdo měl žít.

Budu mít možnost to poznat. Brzy.

Už odzvonilo, všichni jsou na svých místech a čekají. Vědí, že bude Čeněk žalovat nejhroznější žalobu, ale nikdo neví, jak tomu zabránit.

Každou chvilku přijde osud v podobě třídního Schrödera.

Sedí ve své lavici a nepřítomně poslouchá špitání kolem. Tak nesrozumitelně asi šeptají červi pod zemí. Každý prý si musí napřed vykopat jámu, kleknout se svázanýma rukama na okraj a výstřel ho srazí obličejem do hlíny. Ale to už asi není cítit. Musí být hned konec. Snad. Když ten za ním dobře střílí. Ale také prý někdy zahrabávají ještě živé. Musí být strašné dusit se ve tmě mezi šustícími a šeptajícími červy. Jak dlouho to může trvat?

Schröder jde! Třída vstává, vstane i on. Vidí Čeňka, jak se pomalu ohlíží k němu dozadu a v očích má ortel.

A potom, když všichni sedí, Matula zůstává stát, něco vykládá a s farizejskou úctou, jen tak napůl, ukazuje k portrétu.

Schröder okamžitě všechno chápe. Zbledl.

Teď začne kázat. Připomene nám, že jsme pod ochranou Velkoněmecké říše a že si nic lepšího nemůžeme přát. Potom to udělá. V ředitelně je telefon. Nemůže to neudělat. Všechna jeho příkladná snaha po udržení kázně a pořádku by vyšla naprázdno. Tady se kdosi svatokrádežným slovem dotkl Vůdce a musí být pro výstrahu potrestán.

Schröder však nekáže. Neúprosným gestem ho posílá do ředitelny.

„Tam tě ty roupy přejdou,“ řekne tvrdě.

Je mu mdlo. Nemůže vstát. Cítí puch škvařených kopyt… Slyší bolestné steny koně, který má sametový pysk až k uskřípnutí stažený v jakési pekelné smyčce a ten chlap, co mu tu bolest působí, se surově směje: Však vony tě ty roupy přejdou! Stojí užaslý na prahu kovárny. Slyší rány perlíkem, rytmické, hlasité, kovové. Jako by nepřicházely zvenčí, ale vycházely z hlavy. Čeněk Matula má rudou kapuci, v níž se lesknou brýle, a koženou kovářskou zástěru. Spokojeně si do úderů kladiva přizvukuje: Aby to dobře projelo. A potom s namířenou železnou tyčí do špičky vykovanou a doběla rozžhavenou jde proti němu. Sálá z ní ohromný žár. Míří mu do krku. Chce utéct, ale nohy má svázané. Chce tu věc odstrčit, ale ruce má rovněž svázané. Začíná mu tedy být všecko jedno. Bodni si, no, jen si bodni, vidím, jak se třeseš nedočkavostí, udělá ti to dobře, to jste celí vy, mučit bezbranné. Gestapáci!

„Tak bude to!? Jsi svázaný, nebo co? Zvedej se laskavě.“

Žádná kovárna. Sedí ve třídě ve své lavici a má jít do ředitelny.

Vedle strachu se ozve nový vzdor. Brzy se to obrátí, milý pane učiteli! Půjdete k čertu s celým svým slavným rajchem. Poslechněte si někdy Londýn. Ale to vy neuděláte, věříte na slovo tlachání našeho rozhlasu. Ani ty plánovitý ústupy na východní frontě vám asi nejsou nápadný.

Vstane. Nohy špatně poslouchají. Jsou těžké a plné mravenčení.

Nejtěžší je první krok. Potom už to jde. Cítí v zádech desítky pohledů.

Jde vzpřímeně. Ukáže jim, jak se má jít na popravu. Sám Schröder jim nedávno v tělocviku kázal o lidské hrdosti. Pochodujte vzpřímeně, vypnout prsa, ramena dozadu! Trochu lidské hrdosti do toho postoje, hlavu vzhůru, hledět zpříma, tak.

Za tu lidskou hrdost měl tehdy na něho děsnou zlost.

Vyšel na chodbu a zamířil ke vzdálené ředitelně. Když byl v polovině chodby, uslyšel vzadu vrznutí, bouchnutí dveří a kroky. Neohlédl se.

U ředitelny počkal. Schröder zaklepal, ale hned otevřel, postrčil ho mezi ty cizí chmurné stěny a zavřel za sebou. Stoupl si před něho a s přísně sevřenými rty mu vrazil z každé strany facku. A je to tady. Dobře, že už to začalo. Brečet nebudu, tu radost ti neudělám. Hleděl učiteli vzpurně do očí a čekal na další ránu. Místo ní zasyčel Schröder zlostné, avšak nikoli nenávistné, tiché, ale jako břitva ostré: „Ty pitomče! Máš rozum?! Neumíš držet jazyk za zuby? Copak nevíš, před kým se máš mít na pozoru? Víš – nejradši bych tě…“ A napřáhl ruku.

Napětí několika úděsných minut povolilo. Dostal se z nekonečného černého tunelu.

Vysokými okny proudí bohaté sluneční paprsky, obdélníky světel a stínů na stěnách jsou krásné, čisté, až by zajásal. Modravý prach lehounce víří v hranolech světla, co od okna pronikají napříč ředitelnou. Nepřeje si nic víc, než aby učitelova napřažená ruka dopadla ke třetímu, osvobozujícímu úderu. Zaslouží si ho, ó jak si ho zaslouží!

Nedočkal se. Místo toho ta chlapská dlaň spočinula měkce na jeho dětském rameně. Uslyšel ještě hrubý, ale teplý hlas.

„Řekni mi proboha, co to do tebe vjelo! Proč si ho vůbec všímáš!“

Svět se rozplynul v slzách. Byl jich naráz celý horký proud.

Proč brečím, proč právě teď brečím? Ach, pane učiteli! Chtěl promluvit, ale zjistil, že nemá hlas. Pane učiteli! Ne, nedalo se s tím nic dělat. Slzy se mu kutálely po tvářích a on je pěstí zamačkával.

Schröder ho k sobě přitiskl, ale tak krátce, že to mohlo být jen zdání.

„Musíš vydržet. Musíme všichni. Nebo si myslíš, že já to mám lehčí?“ Povzbudivě se na něho usmál.

A to ho již jakási šťastná vlna nesla vzhůru.