Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Růžové Samoty

05. 04. 2017

5388

Autor

Gora

Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatí, by nemělo být zapomenuto. /V.Havel/

Růžové Samoty

„Kominík, dobrý den, můžu dál?,“ volal učedník Havel mezi vraty statku na Růžových Samotách, ohlašoval se zákazníkům tak, jak ho to učil mistr. Ten zůstal sedět v hospodě a poslal jej po okolních domcích, že prý on, vedoucí, potřebuje v tom horku zahnat žízeň. Říkal, že až jednou bude mistrovat Havel, taky pošle na čištění učně a sám popije v restauraci na návsi. Mladíka čekala za měsíc ve škole závěrečná zkouška a pak dva roky vojny. Snažil se tu myšlenku zahnat a rozhlížel se kolem. K brance se ze dvora zchátralého statku přihnala smečka několika psíků. Za nimi se kolébala hospodyně, vdova Vršíková, a zaháněla vzteklé čokly smetákem.

„Pojďte dál, a pozor, tady Arko trochu štípe,“ upozornila Havla na vůdce psí tlupy. Pozdě, Arko už mu visel na nohavici. Přetáhl ho po hřbetě provazem od nářadí. Ne že štípe - kousnul ho do lýtka, zmetek!

„To mne mrzí, pojďte, naše Hana vám to umyje a přelepí náplastí. Aby se vám tam nic nedostalo, až budete prolejzat ten komín, mládenče. A kde jste nechal pana mistra?,“ dotazovala se statná žena se šátkem na hlavě.

V otevřeném okně se objevily dvě ženské hlavy s vlasy nakrátko a zvědavě vykukovaly do dvora. Dcery Hana a Marie, asi třicetileté, byly hluchoněmé, a s velkým zájmem si prohlížely mladého kominíčka. Gestikulovaly mezi sebou znakovou řečí. Za chvíli se jako velká voda vyhrnuly ven.

Učedník neměl zájem vysvětlovat mistrovu nepřítomnost: „Mistr šel do dalšího domu. Tak kudy se dostanu ke komínu? Nejlepší desinfekce jsou saze, náplast nepotřebuju,“ odháněl ženy v ušmudlaných šatovkách, které se k němu horlivě přibližovaly s krabičkou první pomoci. „Raději zavřete ty čokly,“ hudroval Havel na ostré psí zuby.

Hezčí Hana se snažila něco naznačit jakýmsi houpavým pohybem rukou. Přitom celá zčervenala.

„Jedeš do baráku, ostudo? Ty taky, Maruško, máte práci, ne?“ mluvila k dívkám selka a vysvětlovala učňovi:

„Ta ostuda Hanka bude chovat, a ani neví, kde to nasbírala, věřil byste tomu?“

Havel rozpaky nevěděl, kam s očima. Chtěl, aby mu hospodyně ukázala komoru pod průlezným komínem, odkud bude sluníčkem, nástrojem s železnými plátky rozvětvenými do tvaru slunce, kousek po kousku smetat nánosy mastných sazí. Denním používáním sporáku se jich zevnitř na cihly nalepilo dost a dost. Už aby to měl za sebou.

Konečně klid. V komoře, kde začal s čištěním, se obložil starými kýbly, do nichž pak smete saze a nakonec vynese do popelnice. Ani si nevšimnul, že se dveře černé kuchyně otevřely. Zaznamenal až rachot mezi plechovými nádobami, hlasité funění a zvuky hlasivek, které vyluzují právě jen hluchoněmé bytosti. Těsně za ním stála Marie, více postižená dívka, a vyhrnovala si sukni. Pod ní nic neměla. Cenila zuby do podivného úsměvu a hodně nahlas vydechovala nosem, až se v malé místnosti vířil prach. Otočil se k ní obličejem a nevěděl, co dělat, a tak se po děvčeti ohnal košťátkem, které právě držel v ruce, a vytlačil ji z komory pryč.

Pak pokračoval ve své práci takovým tempem, jako by mu šlo o život. I druhé postižené dívce se asi zachtělo kolíbat mimino. Když odcházel, statkářka se mu podepsala do kominické knížky, a srdečně ho zvala do domu. Arko na vetřelce zuřivě štěkal. Havel se spěšně rozloučil a metl odtud, jako by mu hořelo za patama. Poslední zákazník, a taková patálie!

V hostinci na návsi vyprávěl mistrovi, uši – i když od sazí, přesto červené, jak za ním do komory vlezla nečekaná návštěva, a musel použít koště, aby odešla. Mistr se smíchem popadal za břicho. Dobře věděl, proč k Vršíkům nechtěl chodit a poslal učně.

Starý muž od vedlejšího stolu se zeptal, zda může přisednout, a nečekal na pozvání - už byl i se svým půllitrem u nich.

A hned spustil: „Víte, dělával jsem v osmačtyřicátým u statků kočího, bydleli jsme s mojí na samotě v Zátesu. Tehdy jsme měli prvního caparta, Honzu, když jednoho večera někdo zabušil pěstí na okno, až se kluk vzbudil a začal řvát. Stará šla otevřít a dovnitř vešel soukromej sedlák Vršík, co bydlíval kousek od nás, v Suši.

„Sousede, potřebuju, abyste zapřahal. Vemte koně a vůz a pojedeme, musíme dopravit na smluvený místo patnáct lidí. Vozka, co je měl odvézt, onemocněl.“

Stará si stoupla přede mne a řekla:

„Nikam nepojede, ráno musí s koňma do práce a ne na ty vaše pochybný převaděčský kšefty, Vršíku!“

Sedlák Vršík se s ničím moc nepáral. Sáhnul do šosu kabátu a namířil pistoli na dítě v postýlce.

„Rozmysli si, Jene, jestli se chceš schovávat za ženskou sukni, nebo pojedeš!“

Nezbylo mi než obout boty, oblíct vaťák a jít do stáje zapřahat. Ve stodole u Hambergrů v Suši čekalo dost lidí, i děti. Byla mezi nima taky Vršíkova manželka s oběma hluchoněmýma holčinama, prý s poslední várkou za nimi přejde i Vršík. Komunisti měli v té době spadeno na kulaky a hrozilo jim zabavení majetku. Ty rodiny jsem od vidění znal. Vršík, Hamberger a Velát povídali, že jediná možnost je utýct a hospodařit jinde. Všichni prodali dobytek a co se dalo, aby tam venku měli z čeho začít.

Jelo se směrem k Vyššímu Brodu, pak ke svatýmu Tomáši. Koně byli utahaní, celý den na poli a pak taková cesta, modlil jsem se, aby vydrželi. Kolem půlnoci jsme dorazili polňačkou k lesu, kde v seníku čekal neznámej chlapík. Vršík řekl, že je to někdo od Králů, prej se starej Král střídá se syny. Děti a ostatní jsem sundal z povozu, a Vršík mi podal ruku a rozloučil se, že už se neuvidíme. Popřál jsem jim hodně štěstí, ta nejhorší věc na ně teprve čekala - přechod státní hranice.“

Vypravěč se napil a rukávem otřel pěnu ze rtů. Havel i mistr napjatě naslouchali, i výčepní se zvědavě opíral o pult. Nikdo jiný tam nebyl.

„Druhý den jsem si v práci vzal volno, koně nemohli na pole po té dlouhé noční jízdě. Pak jsem nějakou dobu o Vršíkových, Hambergrových ani Velátových neslyšel. Ne proto, že by se jim i s rodinami povedlo zmizet, naopak. Až po letech mi paní Vršíková z Růžových Samot, kam se časem přestěhovali, vykládala, co se tu noc stalo.

Mladý Král, co se mu později říkalo Král Šumavy, a celá skupina, opatrně pokračovali už pěšky a měli hranici těsně před sebou. V těch dobách ještě nebyl kolem naší republiky důkladně zbudovanej plot s pohraničníky, ještě bylo dost míst, kde se dalo proklouznout.

Státní bezpečnost ale na Krále měla již políčeno a několik jejích mužů se samopaly je té noci hledalo. Uprchlíci slyšeli nějaké kroky a skrčili se v houštině. Matky zakryly dětem ústa a nikdo snad ani nedejchal. V tu chvíli se následkem hrůzy začaly projevovat postižené dívky Vršíkových, vyrážely podivné hlasité zvuky a nebylo možné je zklidnit. Tak se celá skupina prozradila a byli dopadeni. Následky byly kruté,“ už napůl šeptem dovyprávěl bývalý kočí ze státního statku.

„Muži byli obviněni z pokusu o nedovolené opuštění republiky a vyfásli skoro dvacetileté tresty. Až do amnestie v osmašedesátým dřeli v jáchymovském lágru. Ženám byly odebrány děti a skončily v ústavech. Jejich matky odsoudili každou asi na sedm – osm roků do věznice.

Krále, jeho otce a další převaděče mučili, aby se přiznali ke spolupráci s imperialisty za hranicemi, a někteří se domů nevrátili. Domy v Suši a Zátesu komunisti zbourali, aby nezůstal kámen na kameni. Jo, bylo to krutý.“

„A co je s tím Vršíkem, toho jsem na Růžových Samotách neviděl?“ zajímal se Havel. „Ta ženská je tam asi sama s dcerama , vypadají hodně sedřeně…“

„Vrátil se z Jáchymova s podlomeným zdravím po amnestii, a ani pak mu nedali pokoj. Stará Vršíková říká,“ ohlídnul se po lokále a nervózně olíznul spodní ret, jestli ho neslyší někdo nepovolaný, „že při jedný návštěvě u nich na Samotách s ním byli dva tajní sami a pak viděla, jak ho strčili z dřevěnýho schodiště. Byl hnedka mrtvej, srazil si vaz, od návratu z lágru už to byl věchýtek…

Ale pssst, spravedlnosti se v tomhle státě, kde zabíjej lidi, který chtěj pryč, stejně nedovoláš, chlapče.“

Starý a mladý kominík pokývali hlavami v němém souhlasu, dopili pivo a zvedli od stolu. Už museli jít. Jen ještě zaplatili útratu a svému vypravěči panáka a pivo.

Psal se rok 1977.

70 názorů

Gora

29. 05. 2017

Československá literární komunita

Růžové Samoty

Autor

70 názorů

Sdílení