Slunetik

Slunetik

„Dyť je to odpolední diskotéka, tam se nikdo svlékat nebude," mořil jsem se s přesvědčováním našich.

Máma, která čte snad všechny ženské časopisy inzerované v televizi, si myslí, že na každé diskotéce vystupuje chlap převlečený za ženu nebo žena převlečená za muže, striptérka nebo striptér, v těch vůbec nejhorších diskotékách se souloží na pódiu.

To Pepik byl bez problémů. Nahlásil, kam jde, kdy se vrátí, nastavil dlaň a vyrazil.

Je tomu vlastně právě rok, co jsme si dělali vánoční besídku ve škole pod dozorem Šimuniové, která neustále pobíhala třídou, rozšiřovala mezery mezi zmítajícími se těly a tlumila hlasitost na kazeťáku. Celé pozdní odpoledne jsem proploužil s Plačkovou, jíž jsem věnoval dárek pod třídní stromeček. Domů jsem šel s prázdnou a ještě ke všemu jsem zjistil, že Romana věnovala dárek Kalousovi, který se naštěstí diskotéky nezúčastnil. Ještě po roce vidím, jak zdrceně sedím doma v křesle, netěším se na Vánoce a přemýšlím, jestli je dobré být tím druhým. V lásce asi nikoliv.

Od dnešní diskotéky také moc neočekávám. Jdeme s Pepikem jen ve dvou a mně se honí hlavou scénáře průběhu diskotéky. Budeme sedět celou dobu jak blbci nad colou a čekat, až dídžej ohlásí dámskou volenku a pro nás se přihrnou dvě krásný holky, nebo Pepik někoho sbalí a budu sedět jako blbec sám. Nejlepší variantou by asi bylo, kdyby Pepik sbalil dvě a tu ošklivější mi nechal.

Sedáme si skromně v koutku, objednáváme si colu a čekáme ...

Když jsem vypil svou první sklenku a znovu udělal finanční rozvahu, vyrazil jsem na záchod, abych nějak zabil čas. Při cestě zpět se to stalo. Jedna z holek, které se právě kroutily na parketu, začala hystericky ječet. Lekl jsem se, že se jí něco stalo, a v hlavě jsem si začal opakovat zásady první pomoci při vymknutí kotníku. Jenže k ní se začaly přidávat další a další křičící dívky. Deprimující bylo, že všechny se dívaly po mně. Zkontroloval jsem si zapnutý poklopec a zmaten jsem došel ke stolu. Ty hysterky však za mnou.

„Lukáši, podepiš se mi na ruku," ječela nádherná blondýnka, které do Pamely Anderson chybělo jen málo plastických operací.

„Mně na záda," křičela další a vyhrnula si tričko.

„Nemám čím," byla má jediná  odpověď.

Netušil jsem, proč mi říkají Lukáši a proč chtějí, abych se jim podepsal.

„Kde jsou ostatní kluci ze Slunetiku?" ozývalo se z davu mých fanynek.

Nejrychleji se zorientoval Pepik: „Slečny, promiňte. Lukáš se sem přišel bavit, nechte ho chvilku se rozkoukat."

„Ty vole, to je bomba. Ty jseš podobnej tomu klukovi ze Slunetiku," zíral na mě.

„Já? Musím to nějak vysvětlit."

„Ty vole, to se musí využít. To je bomba, to je bomba. Dneska si vrznem," byl stále uchvácen Pepik možnostmi spojenými se záměnou.

„To přece nejde, abych se vydával za někoho jinýho. Já, kterej nedá dopustit na Kabáty." (Hlavou se mi honilo: „Nejsem žádnej Bruce Willis a neumím skákat hlavou dolů. Holka se mnou jde, jen když ji přemluvím ...")

Pozdě na všechny výmluvy. Pozdě na ústup.

„Vítáme mezi námi Lukáše z populární skupiny Slunetic, který zavítal k nám do České Lípy, na naší diskotéku," ohlásil od svého pultu dídžej a holky se znovu daly do řevu. Zvedl jsem se, že vše vysvětlím, ale jen jsem dal záminku k další vlně nadšení.

„A vyhlašuji dámskou volenku!" zařval do mikrofonu můj nepřítel číslo jedna a náš stůl opět zavalila lavina děvčat. Vzdal jsem to a vrhnul se do víru jančících dívek.

Ačkoliv můj tanec připomínal pohyby medvěda dosti dlouho zavřeného v kleci nedostatečných rozměrů, byl jsem zahrnován dotazy na mou taneční školu. Ačkoliv se mi již na lebce tvoří kolečko svědčící o tom, že skutečně budu synem svého otce, byl jsem několikrát tázán na kadeřníka. Ačkoliv má flanelka se mnou prošla všechny typy škol, všechny zájímal salón, který mě šatí. Za odpoledne jsem se holkám podepsal snad na všechny zevní orgány. Na vrcholu blaha byl i Pepik, který se některým představil jako můj manager, jiným jako člen mé ochranky. Na rukou se nám hromadila telefonní čísla.

Když jsem si konečně vybral z bohaté nabídky tu, na níž zaměřím svou pozornost (a nehodlal jsem si vybrat žádný průměr), poklepal mi kdosi na rameno. Chystal jsem se podepsat na další ruku. Za mnou však nestála žádná šílející děva, ale podivně vyhlížející stvoření v uniformě, které mi velmi zručně připevnilo k rukám lesklé náramky. Diskotékou zněl pískot, jenž přehlušil hlas  linoucí se z reproduktorů: „ ... prosíme také podvedené fanynky, obtežované zadrženým podvodníkem, aby se přihlásily na naší služebně v ulici Paní Zdislavy ..." Pohlédl jsem na své ruce popsané telefonními čísly a spoutané želízky. Z davu jsem zaslechl: „To je fakt, vždyť tancoval jako medvěd a košili má od Vietnamců."