SVOBODNÁ PŘÍJEMNÁ NUDA

Sedím pohodlně v křesle, nohy nahoře a odpočívám. Batoh se válí vedle mne na zemi. Aspoň,že mé boty s bundou zůstaly v předsíni. Po cestě z práce jsem si koupila dva chlebíčky, které už dávno zmizely v mých útrobách. Až budu chtít, vstanu a převléknu se do domácího oblečení. Pak přijde manžel z práce, ohřeju mu oběd a nebo si možná také dá jen zbylé dva chlebíčky. Jídlo sní k večeři. Takový obyčejný návrat unavené ženské z pracovního procesu. Ani nevíte, jak si to vychutnávám... Můj autistický dospělý syn od 4.září ,,bydlí" na Domově pro zdravotně postižené. Mezi svými. U nás doma bude od pátku do pondělí. Ještě donedávna vypadal můj příchod z práce trochu jinak. Jelikož pracuji v denním stacionáři, kam jezdil i můj syn, příchod domů probíhal vždy s ním a tedy podle stále stejných a přesných pravidel, která vždy určoval on. Vyběhnout schody a rychle odemknout dveře do bytu a zároveň druhou rukou rozsvítit světlo. Sundat batoh ze synových zad. Rozepnout jeho boty a přesvědčit ho, aby se přezul do bačkor. Během pár vteřin tohle všechno stihnout i u sebe... A rychle běžet do kuchyně za synem, který už velmi podrobně zkoumá obsah lednice. Ale před procesem jedění je ještě nutné syna převléknout do domácího oblečení. To už má tak zautomatizované, že bez toho by ani k jídlu nezased. Po celou dobu převlékání na mě vykřikuje všechny možné i nemožné pochutiny. Ale stejně pak vytáhne vakuově balenou plátkovou šunku, které z neznámého důvodu říká sekaná a donutí mě, abych ji natrhala na talíř a ohřála v mikrovlnce. Rychle a hltavě vše sní, odejde do svého pokojíku, lehne si do postele a čeká, až bude čas ke koupání. A teprv teď mám pro sebe chvilku času, můžu se i já převléknout do domácího, napít, něco sníst a sednout si na chvíli do křesla. Pak přijde další kolo. Vytáhne z lednice několik kelímků s jogurtem nebo pudinkem a podívá se jim na dno. Pokaždé nezapomene urgovat slovem pití, že má prázdný kelímek. Takže musím okamžitě vstát a udělat vodu se šťávou. Kelímek postavit na roh stolu, na místo, na kterém právě tento kelímek stojí už několik let. Pomalu se přiblížil čas koupání. Syn leží hodinu ve vaně a je spokojený. Já vlastně také, protože můžu připravit večeři i manželovi, v klidu nachystat oblečení na další den, podívat se na zprávy v televizi. Ještě syna obléknout do pyžama, vyčistit zuby, dát léky a dobrou noc. A mohla bych začít ,,žít". Ale únava je tak veliká, že se jdu osprchovat a usínám u televize, než se přesunu do postele. Je skvělé nic nemuset a dělat si své věci ,,až budu chtít".

---