Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Letos jsem začala přemýšlet mnohem dříve, co Ti můj synu napíšu k dnešním narozeninám. Nosím si své myšlenky už delší dobu zapsané do poznámek v mobilu. Občas něco připíšu a poupravím...
Není to nutnost a povinnost ti každý rok psát. Naopak. Chci, aby mi přineslo radost, že tě můžu po roce zase takhle fiktivně oslovit.
V uplynulém roce nás potkalo hodně změn, které se dotkly života naší rodiny. Za tu největší považuji tvůj návrat na DOZP, neboli Domov pro osoby se zdravotním postižením. Jsi na jiné domácnosti, než jsi býval, máš pět spolubydlících, s kterými se zatím snášíš dobře. Dvakrát týdně zavítáš i do našeho stacionáře, aby jsi nevyšel ze cviku.
Ale stejně tak jako ty, jsem hlavně já ráda, že nám odpadly naše společné, leckdy krkolomné, stresující a náročné jízdy autobusem do právě již zmíněného stacionáře a zpět. Myslím, že mi zkrátily život o pár let.
Tři dny v týdnu trávíš s námi, užíváš si všeho toho, co sis doma pomalu a pečlivě za dlouhá léta vydobyl. Plná lednička jogurtů a pudinků, hodinová koupel ve vaně, několik variant jídel, které jsou u tebe zrovna v kurzu. A mnoho a mnoho rituálů, které už mi splývají v běžný život a nedokážu je vlastně ani popsat. Za ta léta mi připadají natolik normální, že teprve při vyprávění některých malých střípků z našeho běžného žití si v nastaveném zrcadle posluchače uvědomím bizardní nenormálnost počínání.
Víš třeba o tom, že běžně u stolu při večeři sedí celá rodina a že nemusí být ostatní členové domácnosti v jiné místnosti?
Že se smí všichni pohybovat po bytě tak, jak chtějí a nejsou pro pohyb po bytě žádná autistická pravidla, která sis vymyslel?
A dokonce, že můžou všichni sedět v obýváku, dívat se na televizi, luštit sudoku, a nikdo se nekývá se schovanou hlavou pod dekou?
Hele a to si představ, že ti lidé si mohou spolu i povídat!
Někteří podivíni dokonce poslouchají rádio. To je taková ta malá věc vydávající různé zvuky, kterou jsi mi už před spoustou let dost razantně zakázal.
Asi ti to připadalo moc chaotické, nebo jsi mohl nabýt dojmu, že ta krabička tě okrádá o mou pozornost, která přeci měla být upřena zásadně jen k tvé osobě a k tvému egu.
To bylo ještě v dobách, kdy jsi byl malý, byli jsme spolu doma, trávili spolu čas a čekali na tátu, až se vrátí z práce. Zkoušela jsem si s tebou hrát, něco tě učit, ale místo toho jsi mi třeba několik hodin seděl na klíně a určoval sis tempo a styl kývání.
Nebo pamatuješ, jak sis vždy vylezl na naši postel v obýváku za závěsem? A tam ses houpal na kolenou a k tomu houkal do rytmu. Celé hodiny ti to vydrželo a nelibě jsi nesl, když jsem tě z toho chtěla vytrhnout.
Měla jsem někdy zvláštní pocit, že očekáváš, co další den přinese, co vymyslím. Proč jinak bys byl celý den v mé přítomnosti. Ale jakýkoliv pokus z mé strany o prolomení tvých celodenních rituálů skončil vždy tvým velkým hněvem.
Ale to už je tak strašně dávno.
Vlastně se nám ten uplynulý rok docela vydařil.
Nezbývá, než ti popřát ještě mnoho dalších takhle úspěšných let.
Mám z tebe Pavlíku radost.
Tvoje máma
Oceňuji, že tyh;le krátké periodicko-retrospektivní příběhy nepřinášejí nic vymyšleného a přesto se v nich najde něco, co čtenáře překvapí. Tentokrát je oním překvapení žárlení na rádio, o němž si myslím, že je zmíňováno prvně. Nebo mám děravou paměť? Tip.
Gabi, agáto a Goro - Moc Vám děkuji, že jste nakoukli.
Atkij - děkuji za návštěvu a slova. Na dřeň jsem toho už tady napsala dost. Teď jsem ráda, že to právě není tak emotivní. Ani psaní a hlavně život.
Dodolo - díky i Tobě za zastavení. Je to domácnost pro šest klientů s těžkým stupněm poruchy autistického spektra. Každý má svůj pokoj a každý má své specifika chování a obdivuji zaměstnance, kteří tam pracují. U nás ve stacionáři je také leckdy ,,veselo", ale my s nimi trávíme jen šest až sedm hodin. Na té domácnosti jsou ty služby přeci jen náročnější.
Luboši - díky a hezký večer. Od 11.prosince jsem obzvlášť ráda, že už syn nejezdí autobusem. Změnili řády a nepatrně i trasu - to by bylo peklo!!!
Black, Diano a Josefe - díky za obdiv a hlavně za čtení.
Jirko - moc děkuji za obsáhlou kritiku a ještě navíc pozitivní. Díky Tobě jsem si i já zpětně přečetla své výtvory z let minulých. A vlastně jsme u toho prvního ,,Mému synovi" nějak divně polemizovali. Tedy jen trochu. Docela by mne zajímaly ty Tvé osobní zkušennosti a jakým směrem se konkrétní človíček ubíral, jestli tedy šlo o nějakého konkrétního autistu. Ale to jen, kdyby jsi chtěl o tom psát. Jen mě prostě zajímají osudy jiných stejně potrefených lidiček.
Četl jsem dnes dopoledne, a stejně jako tvůj první dopis synovi se zájmem. Oceňuji čistotu stylu, který reflektuje tento žánr i osobní zapojení. Díky tomu nedáváš prostor sentimentalitě, jak by se nabízelo, jak se i očekává a jak by bylo možné i odpustit, ale každému, kdo se potýká s podobným problémem ukazuješ sílu i lásku. Jen ruku v ruce tyto dvě hodnoty mohou dokázat něco dobrého. A také vzbuzuješ respekt jako máma.