Písmák Průša okusoval hamburger.
"Průšo, zastav!" tak jsem se mu připomenul. Zastavil a ukousl si. Přešel jsem k němu.
"Promiň, že začnu tak zpříma, ale nevadí ti, že vážíš přes metrák?"
"Už ne," zafuněl Průša.
"Už ne, už ne, podívej se na sebe jak vypadáš! Furt jenom žereš!"
"Směješ se mi?"
"Směju a dobře ti tak. Všichni se ti smějou. Pořád se láduješ!"
"Změnilo se to."
"Co se změnilo?"
"Všechno."
"Co všechno?"
"Zvítězil jsem nad sebou."
"Jak zvítězil?"
"Jídlo už mě neovládá."
"Co to žvaníš! Právě se cpeš smradlavým, mastným hamburgerem!"
"Takhle to vidíš ty, ale já byl na kurzu."
"Pane bože, na jakým kurzu zase?"
"Před měsícem, na třídenním kurzu. Stálo mě to šest tisíc, ale řeknu ti, změnilo mi to život. Byli jsme tam všichni ti, kdo máme... měli jsme s jídlem problémy."
"A co tam s vámi za šest papírů prováděli, proboha?"
"Tak první den hlavně meditace, druhý den jsme dělali autohypnózu, a pak třetí den to hlavní, úplně mě to vzalo, to ti byl normální zázrak, jak to se mnou zamávalo. Přitom docela jednoduchá věc."
"Povídej, Průšo." Průša se rozhlédl, jestli někdo neposlouchá a slavnostním, tichým hlasem mi přednesl ten vesmírný princip.
"Když mám před sebou něco k jídlu, vždycky si musím říct tu základní věc: Nemusím to jíst. Rozumíš tomu? Ne-mu-sím. Ne---mu---síííííím..."
Průša se na mne zahleděl s nadšeným očekáváním, co na to řeknu.
"Jéžiši, Průšo, co je tohle za pitomost?"
"Žádná pitomost, úplně mi to změnilo život, najednou cítím, že mám jídlo i váhu pod kontrolou, jsem to já, kdo rozhoduje o tom, co budu jíst, ne nějaká moje neřízená žravost. Všechno je to schované v té krátké větě: Nemusím to jíst. Prostě nikdo mě nenutí a ani nemůže nutit, abych třeba snědl tenhle hamburger, rozumíš? Já sám se rozhodnu, jestli ho budu jíst."
"A co, Průšo, sníš ho?"
"No samo, ale jenom proto, že chci, jinak by mě k tomu nikdo nedonutil. Nemusím ho jíst. Tak tohle nás naučili na kurzu."
Průša se na mne díval vítězně a po ruce mu kapal kečup. Potom triumfálně odpajdal a špek se na něm přesýpal ze strany na stranu.
"To je blb," pomyslel jsem si. Vytáhl jsem z kapsy placatici s rumem, odšrouboval víčko a napil se. "Sakra, hůůůůf," odfrkl jsem z té síly. Kdyby mě viděla manželka, hned by spustila své obehrané: "Ty ožralo, alkoholiku, běž se léčit do Bohnic, mám tě plný zuby, zase jsi nadranej, závisláku, trosko, blablabla..."
Průša žere, já piju. Chtěl jsem přestat, nepovedlo se, nikdy. Nakonec, ono to zase neznělo tak hloupě, co ten tlusťoch povídal. Nemusím to pít. Ježiši vlastně jo! Vždyť já ten rum nemusím pít. Kdo mě k tomu může donutit? Já sám rozhoduju, jestli tuhle flašku vypiju a pak si dám pár piv a třikrát ferneta plus dvě velké slivovice a zazdím to kapitánem Frakasem. Vždyť ono je to vlastně geniálně jednoduché. Nemusím chlastat! To znamená, že to mám pod kontrolou. Nejsem alkoholik. Piju ze svého svobodného rozhodnutí. To je tak osvobozující!
Průša vysolil šest tisíc. Já je tím pádem ušetřil. Představil jsem si, kolik si za šest táců nakoupím kořalky. Ale nemusím ji pít...