Prasečinky aneb příběhy Janičky a Toničky

     Jednoho slunečného dne si prasečí slečny Janička a Tonička z naší farmy řekly, že opustí statek a půjdou na procházku. Jenže si to nejspíš zachrochtaly jenom mezi sebou. Objevily napůl rozpletené pletivo, párkrát do něj strčily a vyrazily. Nešly příliš dlouho a zlákala je čerstvá tráva a volný výběh. Začaly rýt do země hluboké rýhy. Mezitím taťka na statku zjistil, že je v plotě díra a Janička s Toničkou nikde. Zalitoval, že si uvolněného pletiva nevšimnul dříve. Kudrnaté krasavice s chlupy cihlové barvy byly pryč!

Nasedl ihned do auta a vydal se za nimi. Jel velmi pomalu a díval se na okraje cesty. Povšiml si hlubokých rýh v zemi a v nich obtisknutých prasečích kopýtek. Jel tedy dále, až ho stopy dovedly k houští. Vystoupil z auta a šel přes roští až na malý palouček. Nu a co nevidí! Stačilo zavolat jako na psíky:

„Toni, Jani, pojďte, jdeme domů,“

a naše „holky,“ jak ho spatřily, hned se k němu radostně rozběhly.

Taťka nasedl do auta a jel pomaleji ke statku. Janička s Toničkou šly za ním samozřejmě po svých. Přeci by se nevozily, když chtěly jít na procházku a hlavně - byly špinavé jako prasata!

     Na statek měl přijet nový kanec jménem Hubert. Nastal ten den. Hubertovi se nechtělo z přepravného vozu. Jenže jen do té doby než uviděl krásné prasnice. Naší Janičku s Toničkou. To hned upaloval. Prošel si výběh sem a tam, očichal ostatní zvířata a hlavně prohnal drzého kozla Emana, aby nastolil pořádek a dal vědět, že teď je tady pánem on!

 Janička s Toničkou se nápadníka se strakatými fleky po celém mohutném těle ze začátku bály.  Tak se před ním schovaly na půdičku nad jejich letním chlívkem. Hubert byl příliš mohutný, schody by se pod ním propadly a spadl by, tak raději odešel a nechal čas námluv na slečnách. Za nějaký den se přeci jenom holky s Hubertem chtěly seznámit, hlavně byly zvědavé. Nakonec se seznámili, a byli spolu pořád a Hubert ten je hlavně chránil před kozlem Emanem. Jak už to na farmách  bývá, Hubert musel za nějaký čas odjet svým „konibusem“ a seznamovat se s jinými prasečími slečnami. Třeba se někdy za Janičkou a Toničkou vrátí . 

     Přesně za tři měsíce a tři týdny a tři dny od návštěvy fešáka Huberta se Toničce a Janičce narodilo dvanáct selátek. Janička a Tonička už byly velké prasečí dámy. A jak už to bývá , čekaly selátka a staly se maminkami.  Novopečené mamky se ve výchově střídaly. Jednou se šla najíst Janička a Tonička mezitím hlídala neposedná selátka. Podruhé šla zase Tonička a Janička hlídala a starala se. Tak  se to opakovalo až do té doby, než nadešel ten osudný den, kdy se první selátka měla prodat. To prasečí mamky ustály celkem dobře. Jenže nakonec zůstala jen dvě selata, která už byla velká jako jejich maminky. Jmenovali se Ostříž a Kvído, ačkoliv to byly prasnice. Avšak i ony časem šly na porážku.
To už si naše prasečí maminky všimly, že zůstaly zas jen ony dvě, kromě dvou kamerunských oveček Nšo-či a Ribanny a několika koz.

Celý den chodily po výběhu a hledaly své, i když už dospělé, děti. Chodily na místa, kde se selaty trávily čas . Bylo to poznat, protože chrochtaly jinak, smutně.
Já byla nešťastná, nevěděla jsem, jak je utěšit. S kamarádkami ze třídy se dá třeba posedět u koly a popovídat. Ale co se má dělat, když jsou to kamarádky prasečí ???
Vešla jsem do výběhu a místo na kolu jsem Janičku a Toničku pozvala ke korýtku a povídala jsem si s nimi a snažila jsem se jim vysvětlit, jak to chodí u zvířat. Hladila jsem jejich kudrny, jsou drsné jako drátěný kartáč, a společně jsme plakaly,tedy já, ony smutně chrochtaly, možná to byl prasečí pláč.

     A na závěr novinka: přede dvěma dny za Toničkou a Janičkou přijel v „konibuse“ fešák Hubert!