Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSemínka
Autor
horák
Semínka
Začíná to u nás vypadat jako v Národním muzeu. Neuplyne pololetí, aby mi Kůlová nezadala tvorbu nějaké biologické sbírky. Po herbáři, sbírkách otisků listů ze stromů, fotografií hub, ulit měkkýšů a peří ptáků nastal čas semen. „Nějak se v těch semenech neorientujete, Horáku. Když mluvíme o rozmnožování semenných rostlin a použiji výraz semeno, nemám tím na mysli ejakulát. Navrhuji vám tvorbu malé sbírky, která vás svou názorností odnaučí plést si některé biologické pojmy."
Kůlová si mé jméno poznamenala do notesu, o jehož ztrátě snily generace studentů. „Doufám, že vám je jasné, jaký druh semen má vaše sbírka obsahovat!"
No, úplně jasné mi to nebylo, ale neodvažoval jsem se zeptat a riskovat tím, že budu muset vytvořit dvě srovnávací kolekce. Snad Kůlová ve své pomatenosti nešla tak daleko, aby mě nutila obíhat chovatele drobného zvířectva se žádostí o intimní chvilku s jejich miláčkem.
„Hele tati, nemáme doma nějaká semínka?" začal jsem se pídit po biologickém materiálu.
„Co bysme asi dělali doma s nějakýma semínkama?"
„Mám dělat do školy sbírku. Je to sice dobrovolný, ale potřebuju si v biologii trochu šplhnout."
Táta projevil až nevšední snahu mi pomoci, ale kromě rozmnožovacích částic petržele doma nic nenalezl. Pomoc přišla od mámy. Když už se nemohla dívat, jak se přehrabujeme ve skříni na chodbě, podala mi desky, do kterých si prvňáci vyrovnávají písmenka a první slabiky.
Nechápavě jsem je otevřel. V průhledných kapsičkách se tísnilo několik desítek druhů semínek, kapsy byly zašity pomocí sešívačky a pod každou bylo číslo.
„Ale jak poznám od čeho ta semínka jsou?" opadlo mé prvotní nadšení, když jsem nikde neviděl jediný název.
„Asi se někde vytratil seznam. Tvá sestra zdědila pořádkumilovnost z Horákovic strany."
Ležel jsem na posteli a dumal, co s tím. Poznal jsem pouze mák a kmín. Když už jsem si myslel, že spím, napadlo mě, že od každého čísla pár semínek vyseji a prostě si počkám, až rostlinky vyrostou, pak je snad poznám. Kůlové se můžu vždy vymluvit, že mě sběr semen zaujal a já si netroufám předložit jí nějakou polovičatě odvedenou práci. Konec konců výsledek skutečně bude stát za to.
Nenalézaje v domácnosti kelímky a vhodný substrát, vhodil jsem vždy po jednom semínku do každého květináče, který jsem doma našel. Jedno semínko k ibišku, jedno ke kale, jedno k tchýninu jazyku, jedno k monsteře. Stále to bylo málo. Odpoledne jsme šli k babičce. I jí jsem osel všechny květináče. To už jsem si musel vytvořit seznam, abych neztratil přehled.
V dalších dnech jsem postupně sémě odložil ve všech květnících v naší třídě, na chodbě, dobrovolně jsem běžel do sborovny pro třídnici. K setbě několika semen jsem využil i pozvání do ředitelny k pohovoru o úrovni mého sešitu z němčiny. Sel jsem a sel, až jsem vypotřeboval všechny vzorky. Ve městě snad nebylo instituce, jejíž služeb bych nevyužil. Trochu zklamáním bylo, že většina úřadů má zkrášlený interiér umělými květinami.
Všichni mě podezírali, že nebudu mít dostatek trpělivosti, ale můj botanický deník, který jsem si za tímto účelem založil, se plnil poznatky. Již jsem věděl, že z většiny semínek v našem bytě bude nějaká zelenina, u monstery jsem dokonce s konečnou platností zatrhl rajče. V naší školní třídě to pro změnu vypadalo jako o Velikonocích - mezi zelená stébla obilí stačilo jen umístit kraslici.
„Hele, brácho, a kam si zasel to konopí?" zeptala se mě jednou večer ségra.
„Jaký konopí?"
„No, bylo tam i konopí, no."
Polilo mě horko. Charakteristické listy konopí, jejichž kovovými napodobeninami se krášlí řada mých spolužáků, jsem nikde neobjevil. Hned druhý den jsem obešel všechny své výpěstky ve škole, podařilo se mi vklouznout i do sborovny. Odpoledne jsem obíhal úřady a mezi fialkami pátral po rostlině, která by je evidentně převyšovala. Na úřadu práce ke kvetoucí řeřiše někdo umístil umělohmotný žebříček, aby se měla po čem pnout. Těšilo mě, že většina rostlinek nebyla záměrně vytrhána a já mohl svůj projekt dotáhnout do zdárného konce.
Zbývala jediná místnost, do níž se mi doposud nepodařilo proniknout - ředitelna.
Nesměl jsem dlouho otálet. Až moc jsem se ve svém okolí chlubil tím, co dělám. Minimálně půlce třídy by došlo, kdo se pokusil zdiskreditovat ředitele zasetím rostliny postavené mimo zákon.
O velké přestávce jsem se s přáním zorganizovat úklid kolem školy v rámci Dne Země objevil v chodbě u ředitelny. Těsně přede mnou však vstoupila do ředitelny Kůlová. „Počkejte, Horáku, minutku ..."
Tak za minutku už budu vědět, na čem jsem, říkal jsem si. Dveře se otevřely a za Kůlovou se ozvalo: „A nevíš, Aleno, co mi to tady roste v tom květináči?"
„Ukaž, Karle." (Tak abych zmizel, vyšetřování určitě začne vzápětí. To jsem zvědav, kdo mě práskne.)
„Je to nějaké velké, co?" pomáhal s určením za zpola zavřenými dveřmi ředitel.
„No bodejť by ne. Vždyť je to bolševník velkolepý. Největší miříkovitá rostlina, zavlečená k nám z východní Evropy," pustila se do přednášky Kůlová.
(Tak to jsem si oddychl.)
„Ani jsi mi nepochválil mého apríla," škorpila se ségra před spaním.