Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBubák
Autor
K3
~~
Je to již strašně dávno, vím že bylo dusné a horké léto, ale přesto si poslední chvíle u svých rodičů pamatuji poměrně přesně. Bohužel, rodiče samotné nikoliv. Snad jenom jejich vzdálenou podobu. Čas otupí vjemy, a když nemáte žádnou fotografii, ani sebemenší portrét, který by vám je přiblížil, ani sourozence, který by je svou podobou trochu připomínal, nechtěný proces zapomnění se urychlí. Žádnou podobiznu jsem si nestačil s sebou vzít.
Miloval jsem je. Rodiče a bratříčka. Na toho když si vzpomenu, tak mě zamrazí. Byly mu dvě léta. Ve své fantazii si občas vymodeluji jeho tvář a postavu, jak by asi vypadal v pěti, deseti, dvaceti letech…
Ale okamžiky, co se udály těsně předtím, než jsem odešel, se nedají zapomenout.
Stalo se to několik hodin po tom, co jsme se do domu nastěhovali. Pořád jsme se ještě s malým Filípkem seznamovali s bytem. Neustále jsme otvírali rozličné dveře a prohlíželi tajemná zákoutí za nimi. Naši mezitím vybalovali a uklízeli nádobí, skleničky a příbory. Poslední dveře na chodbě patřily menšímu pokoji.
„To je váš dětský pokojík,“ volala máma přes chodbu, „tam budete s Filípkem spát.“
Vstoupili jsme dovnitř. Přímo proti dveřím okno na ulici. Po obou stranách postele. Tu nalevo jsem si ihned zamluvil. Pravá byla ve výklenku. Výklenek tvořila na dvou metrech zesílená zeď osazená dvířkami. Napadlo mě, že je prozkoumám, ale nijak jsem se k nim nehrnul. Zato Filip ano. Neváhal a přistoupil k nim. Ohlédl se po mně a šibalsky se usmál. Naposled, jak si pamatuji.
„Co je tam Filípku?“ zeptal jsem se ho.
Ukázal na dvířka a zvolal: „Bubák!“
Vzal za kliku ale škubl rukou jakoby se spálil. Zůstal strnule stát, a když se otočil, přiběhl ke mně a s vážnou tváří zašeptal: „Bubák.“
Chytil se mě za ruku. Ale já jsem se z jeho sevření vyprostil, došel jsem ke dvířkám a zacloumal jimi.
„Otevři Bubáku!“ zvolal jsem. Pak jsem se otočil zpátky k Filípkovi, ale ten už běžel do kuchyně.
„Tomáši! Filipe!“ volala máma. „Jdeme na večeři.“
Na večeři v blízké restauraci vůbec nejedl. Přitom jsme obědvali bůhví kdy a od té doby jsme nejedli. Já dostal plný talíř krupicové kaše, kterou on měl rád, ale tentokrát jenom seděl zahloubaný do sebe. Táta se ho snažil rozveselit, máma taky, ale nic naplat. Tvářil se stále vážně.
„Filípku, bubáci nejsou,“ opakoval jsem několikrát, ale nepomohlo to, spíš naopak. Trochu ho uklidnil až pudinkový pohár, který jsme dostali.
Než jsme se vrátili, setmělo se. Televize ještě nebyla zapojená, tak jsme si pustili slabě rádio a tiše jsme hovořili. O tom, kam budeme s Filípkem chodit do školy, kam půjde táta do práce a jaké jsou nejbližší obchody. Filípek vůbec nezlobil. Seděl u mámy na klíně a oči pomalu přimhuřoval. Přesně to máma chtěla. Aby usnul a táta ho mohl potichu uložit. Na mě již spaní také doléhalo.
Když se zdálo, že Filípek usnul, opatrně ho máma podala tátovi. Taťka si ho opřel o rameno a odešel. Slyšeli jsme, jak s ním jde po chodbě.
Když zavrzaly dveře, začal ječet. Ale to nebyl obyčejný pláč dítěte v jeho věku. To byly nervní zvuky. Nejdřív ve vysokých a později v hlubokých až chrčivých tónech. Máma s hrůzou vyskočila a já s ní. Za žádnou cenu nechtěl být v posteli. Zuřivě se bránil když ho chtěl táta uložit. Nakonec, celý rudý a propocený, utíkal proti nám a hned se vrhl mámě do náruče. Vzlykal jako kdyby nemohl popadnout dech. Máma se na tátu zlobila, myslela že ho plácl.
„Nesl jsem ho jako vždycky, ale jakmile zavrzaly dveře, okamžitě se probudil a ječel,“ bránil se vyčítavě.
„Tak si ho vezmu dnes k sobě,“ rozhodla máma. „Ještě není zvyklý.“
„Tomášku, ty se nebojíš, viď?“ otočila se ke mně.
Zavrtěl jsem hlavou.
Nebál jsem se, to je pravda, ale mě máma každý den rozmazlovala u sebe v posteli. Filip ji většinou usnul v náruči nebo na gauči a taťka ho jenom přenesl do postýlky. Mě máma říkávala pohádky a šeptala do ouška. A s tátou jsme se prali. Až když jsem usnul, přenesl mě. Nejčastěji jsem ale dělal, že spím, právě proto aby mě přenesl a on to rád dělal, i když věděl, že nespím. Byl jsem tedy trochu rozmazlený, ale v žádném případě bych se nezlobil na Filípka, mého brášku. Šest let jsem čekal až se narodí a užil jsem si ho jen dva roky...
Popřál jsem dobrou noc a šel jsem do pokojíku. Úmyslně jsem zamířil k Filípkově postýlce, kolem těch dvířek, a když jsem je míjel, furiantsky jsem do nich uhodil pěstí.
Ve chvíli, kdy moje ruka do dvířek uhodila, zazněl takový lomoz, že se mi tělo leknutím našponovalo jako luk. Do svých osmi let jsem něco takového nepoznal. Načisto jsem zkameněl. Za dvířky začalo padat všelijaké harampádí či co, a uslyšel jsem jasné kroky. Zřejmě tam někdo byl. Někdo neznámý a nezvaný. V mojí bezprostřední blízkosti. Trvalo to asi deset vteřin.
Nebyl jsem schopný pohybu. Proto se Filípek tak bál.
Chtěl jsem pryč.
Když jsem se přinutil pohnout, šel jsem rychle ke dveřím. Proběhl jsem chodbou do ložnice.
„Co je!“ vyštěkl táta podrážděně.
„Někdo tam je,“ řekl jsem zajíkavě a vyděšeně, „slyšel jsem kroky!“
To už byla máma taky vzhůru.
Rozsvítila lampičku.
Malý Filip nebrečel, ale měl vytřeštěné oči. Všechno chápal. I můj strach. Mnohem víc než rodiče a koneckonců i víc než já. Věděl, o co jde, a o to intenzivněji všechno prožíval. Dvouletý se neuměl vyjádřit tak, aby ho ti starší pochopili.
Máma mě chtěla vzít k sobě, ale táta to zamítl.
To byl asi rozhodující zlom v mém dosavadním životě.
„Pojď, podíváme se tam spolu,“ řekl rozhodným způsobem.
Vím, zachoval se jako chlap. Nebál se a já se s ním taky nebál. Bohužel si neuvědomil, že jsem také ještě dítě.
Vešli jsme do pokojíku. Táta šel s úsměvem rovnou k tomu místu, vzal za kliku a … nic. Zabouchal … nic. Otočil se ke mně, pokrčil rameny a řekl: „Zítra to spolu prozkoumáme.“
Sedli jsme si na postel. Stále se usmíval, ale ten úsměv už byl trochu jiný. Strnulý, nucený a brzy zmizel i ten. Chvilku se bez řečí jen tak díval a potom na mě mluvil. Ptal se, jak se mi líbí tohle město, jestli mi nevadí rámus projíždějících vozů pod okny, jestli budu chodit rád pravidelně nakupovat do krámku za rohem. Kladl mi na srdce i to, že musím používat podchod pro chodce, budu-li chtít na druhou stranu. A jestli se těším do nové školy na nové kamarády.
Já se netěšil vůbec. Jenom pouhé pomyšlení na ni mě tížilo jako obrovský balvan.
Ale v tu chvíli, kdy na mě táta mluvil zdánlivě klidným hlasem, jsem nemyslel ani na školu, ani na krám, ani na křižovatku s podchodem. Myslel jsem na malá dvířka a na to, co je za nimi.
„Já se bojím, táto.“ řekl jsem potichu a přál jsem si, aby mě vzal k sobě do postele.
„Nemáš čeho,“ pohladil mě po vlasech a to mi dělalo dobře. „Budeme si ještě chvíli povídat, dokud neusneš.“
Protáhlo se to nejméně na hodinu. Vyprávěl i o sobě, takové věci, které jsem ani neznal, a probrali jsme taky celý můj život. Ale já ne a ne usnout. Už jsem věděl, že neusnu, ale bál jsem se to říct nahlas.
Proto, když se znovu a znovu probírám minulostí, uvědomuji si, že jsem si všechno zavinil sám. Svojí pokryteckou statečností. Tenkrát jsem nechtěl tátu zklamat a on si též bláhově myslel, bůhví jaký nejsem odvážný kluk.
Byl jsem z toho všeho přetažený, že už jsem usnout ani nemohl.
Zato tátu to viditelně zmáhalo. Tajemná dvířka ho také znepokojila, ale nepůsobila na něho zdaleka tak intenzivně jako na mě a na Filípka. Zíval, stále častěji sledoval hodinky, a díval se na mé oči, až mi to připadalo hloupé. Řekl jsem mu, ať jde spát, že už se nebojím. Ale on ne a že počká, až usnu.
Snad by tam se mnou zůstal až do rána a možná by mi to i pomohlo, ale já hlupák dělal, že usínám. Přimhuřoval jsem oči, občas jsem je pootevřel, až jsem je zavřel a dělal, že spím. Táta ještě chvíli potichu hovořil, pak přestal a ještě nějakou dobu jenom tak seděl, aby mě neprobudil, a za chvíli jsem slyšel, jak se potichu zvedl a pomalu odcházel ke dveřím. Tiše za sebou zavřel a já osaměl.
Už naprosto lhostejný.
Ať se stane, co se stane, smířil jsem se s čímkoliv.
Klidně jsem sledoval obrysy dvířek. Venku doznívaly zvuky tramvají a občas i aut. Celá ulice se nořila do ticha.
Přemáhala mě únava.
Nevím, jestli jsem nakonec přeci jenom neusnul, protože jsem sebou prudce pohnul. Ležel jsem na zádech a koukal do stropu. Byla daleko větší tma než předtím. Muselo být po půlnoci. V ulici zůstalo jen nejdůležitější světlo. Doprava utichla. Bál jsem se pohnout. I když jsem nikoho neviděl, vytušil jsem něčí pohled.
Myslel jsem na tátu. Jistě spí.
Pomalu, velmi pomalu jsem stáčel zrak. Chtěl jsem jím zachytit dveře jako jedinou možnou cestu… Ke dveřím jsem ale nedohlédnul, protože moje oči se nechtěně stočily doleva k výklenku. Dvířka jsem neviděl. I potmě bych je býval jistě zahlédnul, ale viděl jsem na tom místě ještě větší tmu.
Něco jako vchod do pekla.
Černý otvor ve tmě!
Otevřená dvířka. Vycítil jsem však ještě něco jiného..., co se nedá popsat. Očima jsem pátral ve tmě a snažil se to zjistit. Věděl jsem, že samotná dvířka to nejsou. Rozeznal jsem je, otevřené vlevo, a ještě cosi navíc. Tmavé, větší, co se za nimi krčilo.
Živé.
Zdálo se mi, že jsem postřehl pohyb.
Lekl jsem se jako večer, když jsem do dvířek uhodil. Nemohl jsem se pohnout.
Chtěl jsem, opravdu jsem chtěl. Tentokrát se to ale nedalo překonat. Signál z mozku se nedostal k nohám.
Byl přerušen.
Stejně tak signál k ústům, protože jsem chtěl křičet, jenže nešlo to.
Někdo ovládal můj mozek, paralyzoval rozkazy, které z něj vycházely.
Najednou se to, to za těmi dvířky, začalo napřimovat. Jako černá čmouha s rozcuchanými okraji. Rostlo to. Rozeznal jsem, že ta čmouha, ta ještě větší tma, pomalu začínala nabírat podobu stvoření, vzdáleně připomínající lidskou bytost. Pohybovala se vzpřímeně a měla jakési dlouhé končetiny. Rovněž trup příliš dlouhý a neforemný. Neustále se prodlužoval. Těžko rozeznatelný, ale přesto viditelný, dosáhl takové výše, že mu byla dvířka po pás. Horní část nebyla daleko od stropu.
A zase se cosi opakovalo, přestal jsem se bát.
Já, ještě kluk, jsem přemýšlel o tom, jak se velké stvoření mohlo chtít schovat za malá dvířka. Zdálo se mi to komické.
V příštím okamžiku se stalo něco zvláštního.
Blikla žlutá světélka. Dnes když na to vzpomínám a dávám si to do souvislosti, bylo to asi zrovna to bliknutí nebo zajiskření, které vyvolalo jakýsi impuls, jež způsobil ochrnutí mého těla. Doslova ochrnutí. Ležel jsem na posteli, on na protější straně a prohlíželi jsme se navzájem. Bůhví, co se mu honilo hlavou. Já si vzpomněl na Filípkovo poslední slovo.
Bubák!
Jen jsem se zachvěl a to bylo asi tak všechno. Opravdu to na mě nepůsobilo. Byl jsem zvědavý, ale žádný hrdina, to vůbec ne. Nijak jsem se nelišil od ostatních. Jenom zvídavostí. Všechno mě zajímalo. I maličkosti. Jinak bych to asi nedokázal všechno popsat.
Že jsem se nijak nebál, že mě to nevyvedlo moc z míry, za to opravdu asi mohla krom zvídavosti ona světélka.
Zničehonic jsem ucítil tlak v nohách, přitahovala mě jakási neznámá síla. Pohnul jsem se. Začínal jsem se pohybovat, aniž bych chtěl. Předtím jako přikovaný jsem pomalu vstával.
„Co se to se mnou děje!“ pomyslel jsem si. Ale nemohl jsem pohyby zastavit.
Nelíbilo se mi, že mě kdosi ovládá. Rozhodl jsem se utéct, jakmile to půjde.
Pomalými krůčky jsem se pohyboval vpřed. Jako zhypnotizovaný. Přímo k dvířkám. Pokud by bylo světlo a někdo mě pozoroval, určitě bych mu připadal jako náměsíční.
Ten, co to všechno řídil, měl se mnou jiné úmysly. Tenkrát jsem ještě netušil jaké…
Když jsem byl přibližně uprostřed místnosti, rozhodl jsem se, že se pokusím všemi smysly ovládnout nohy a odbočit ke dveřím. „Když odpočítám deset krůčků, vyrazím,“ říkal jsem si a snažil jsem se na nohy všemožně soustředit.
Jeden, dva, tři, … osm, devět, teď! Chtěl jsem vyrazit, poroučel jsem nohám, celému tělu! Ještě jednou: TEĎ!
Místo toho jsem se malátně otočil vpravo jako robot a napřáhl nohu, že vyrazím.
Nic. Jedna noha vyrazila vpřed, nic víc. Trup jsem předklonil a to bylo všechno.
Pohlédl jsem na tu bytost. Vidím to jako dnes. Temné obrysy postavy a opět bliknutí světélek. A znovu.
Zrychlil jsem.
Bohužel po své původní dráze. Jen hlavu jsem dokázal otočit a přál jsem si silou vůle vzbudit tátu, jenž by mě šel jistě zkontrolovat, jako to dělával, když jsem nebyl v pořádku.
Nestalo se. Nikdo nepřicházel.
Nezadržitelně jsem se blížil k tomu šílenému místu, jehož se Filípek tak bál.
Já se opravdu nebál.
Co mi zbývalo, když jsem nedokázal ovládnout své tělo? Pozorovat. Sledovat.
Z toho důvodu jsem neodvracel zrak. Zajímalo mě, co se děje.
Zmocnil se mě tenkrát takový divný pocit, že jsem se ocitnul uprostřed nějaké pohádky a moji nejdražší že jsou někde strašně daleko v nedohlednu, za sedmero horami a sedmero řekami…
Ale obavy mě netížily.
Snad právě proto dokážu všechno tak chronologicky popsat.
Čím víc jsem se k němu přibližoval, jeho obrysy byly zřetelnější a zároveň obludnější. Rozpoznal jsem, že je takřka dvakrát takový nežli já. Jinak jsem nepoznal ani jakou má barvu vlasů a očí. Napřáhl ke mně své paže a já místo abych utekl, napřáhl své.
Je to zvláštní. Vzpomínám si, že mě snad popoháněla touha jeho paže stisknout. To už snad nebyla zvědavost, ale síla jeho moci, jakou mě ovládal.
Hypnóza?
Manipulace?
Kdo ví.
Ucítil jsem stisk dlaní. Teplých dlaní a já zaznamenal úlevu, že máme něco společného.
Nebylo to nepříjemné…
Dovedl mě k otvoru, jež předtím uzavírala dvířka. Chytil mě do náruče a chtěl vejít. Ale nějak neodhadl vzdálenost a narazil se mnou do stěny, která se bortila.
Začaly padat nějaké krabice.
Couvl se mnou zpátky do místnosti. Chvíli váhal. Nevěděl jak mě uchopit, abychom se vešli. Nakonec to vyřešil neobvyklým způsobem. Položil mě na záda, hlavou ke vchodu. Uchopil mě za ruce, natáhl mi paže a zkřížil je tak, aby hlava zůstala opřena o zkřížené paže, a táhl mě po úzkých schodech. Lopatky a křížová kost mi narážely na hrany schodů. Měl jsem strach, že mi vykloubí ramena.
Zpomalil a postupoval pokud možno nehlučně.
Snažil se se mnou zacházet velmi šetrně.
Byla naprostá tma. Vím, že postupoval s hlavou skloněnou kupředu a s pažemi za zády mě táhl.
Podle občasných bočních nárazů jsem poznal, že schodiště je velmi úzké, tak asi pro jednu postavu. Uvědomoval jsem si, že se vzdaluji od rodičů a také od malého Filipa, ale nemohl jsem nic dělat.
Ať už jsem chtěl sebevíc. Chápal bych každého, kdo by si myslel, že něco se přece jenom dělat dalo. Dodnes mě pronásledují výčitky svědomí, že se přece jenom něco dělat dalo.
Co ale…
Je pozdě zpytovat svědomí.
Konečně skončily schody a otevřela se horní dvířka, podobná těm spodním. Ocitli jsme se v nějaké místnosti, která byla cítit zatuchlinou.
Na půdě.
Na obličeji jsem rozpoznal lehký dotyk pavučin.
Od malých oken se šířilo přeci jenom trochu světla. Již se rozednívalo. Všechno pokryté prachem. Žádný nábytek, jenom veliký stůl, takový jaký v obývacích místnostech obvykle nebývá. Vzpomněl jsem si na řeznické stoly, které jsem vídal v nějakých starých filmech. Připomínal mi je. Nevím, jak mě mohla taková věc napadnout. Byl jsem fantasta.
U stolu jsme se zastavili. Ramena a lopatky jsem měl bolavé. Únosce nevěděl jak dál. Přemýšlel.
Položil mě na zaprášenou dřevěnou podlahu a já čekal, co bude následovat.
Náhle se nade mnou sklonil a pohladil mě po vlasech.
V prvním okamžiku jsem se lekl, ale uklidnilo mě to. Přeci jenom, napětí co se mnou bude dál, povolilo.
Můj mozek byl ještě zablokovaný.
Jak se rozednívalo, jeho obrysy se pomalu vynořovaly ze tmy a utvářely postavu. Už nevypadala tak neforemně a zdála se mi menší než předtím.
Byl to muž.
Obličej jsem ale dosud podrobně nerozeznal…
Potom se ke mně sklonil podruhé.
Uchopil mě do náruče a položil na stůl.
V první chvíli jsem si myslel, že mě chce zabít. Pro něco obětovat. Brzy jsem poznal, že tomu tak není.
Snažil se mě totiž připevnit k sobě.
Způsob, jakým to provedl, byl ještě absurdnější.
Odněkud vytáhl provaz se smyčkou, kterou mi navlékl do podpaží a šetrně stáhl. Paže mi nechal podél těla a tím automaticky zabránil jejímu náhodnému vyvléknutí. Stoupl si zády ke stolu a ovinul si mě kolem svého těla. Hlavu jsem měl bradou opřenou někde za jeho levicí. Druhý konec provazu mi omotal pod koleny. Provaz stáhl.
Byl jsem spoutaný do kozelce kolem jeho těla.
Zabolelo to.
Než fyzickou bolest, uvědomil jsem si spíš bolest uvnitř.
Jako bych teprve teď rozpoznal míru hrozícího nebezpečí.
Se svou zvídavostí jsem zatím všechno považoval spíš za hru. V osmi letech a beze strachu jsem si ani nepřipouštěl, že by mě někdo mohl odtrhnout od rodičů.
Najednou jsem si připadal jako zavazadlo. Jako nějaká věc připravená k transportu. Honem rychle jsem přemýšlel.
„Co teď!“
Nemohl jsem ani mluvit, ani se pohnout. Celý sled událostí spojený s dvířky jsem si vracel. Chvíli po chvíli.
Až jsem dospěl k okamžiku, kdy taťka chtěl uložit Filípka do postýlky. Stačila mi na to pouhá chvilka. Jenom ta chvilka, než si neznámý rozmyslel, jak se mnou naloží.
Pouze několik okamžiků mi stačilo k tomu, si to uvědomit.
Filípek nebezpečí vytušil a já ne.
„Jak je to možné? Kdyby zůstal sám v pokojíku…“ zamrazilo mě. „Bože!“
Filípek vycítil nebezpečí, protože to měl být on místo mě. Prožil by to, co já, a sám bych se trápil, co je s ním.
Vlastně jsme si čirou náhodou vyměnili role. Filípek by se jistě pohodlně vešel mezi zdi schodiště. Byl by i mnohem lehčí než já.
V tu chvíli jsem pocítil ulehčení.
Ale to už je tolik let…
Zprvu jsem počítal roky vždy na mé narozeniny. Když mi bylo deset let, Filípkovi byly čtyři. Když mně patnáct, Filípkovi devět. Když mně dvacet, jemu čtrnáct. Pořád jsem si ho představoval, mého brášku, jakou by měl povahu, jak bychom spolu zlobili. Představoval jsem si, jak by se pomalu měnila jeho tvářička s velkýma očima. Ale donekonečna to nešlo. Čas zahladí stopy tak dokonale, jako vítr stopy v poušti…
„Ne!“
„Nejsem zavazadlo!“
„Nejsem věc! Jsem člověk, kterému je teprve osm let, který žije tady v tom městě a v tomhle domě, a chce tu žít dál!“ řval jsem v duchu.
Najednou se můj nezvaný společník ponořil i se mnou do volného prostoru. Jakoby plul vzduchem…
A já, připoután kolem jeho beder, vznášel jsem se s ním pomalu do dáli. Celkem jsem si „hověl“. Na břichu, bradu zaklesnutou za jeho levým bokem a nohy spoutané, zaklesnuté koleny na straně druhé. Provaz vedl pod jeho břichem kolem mých nohou zpět k rukám. Za námi starý dům s otevřeným oknem, který se pomalu zmenšoval, a pod námi křižovatka s ospalými barevnými světly.
Únosce s mým tělem a s mou duší se vzdaloval.
Tělo a duše říkám záměrně, protože zatímco moje tělo pomalu dřevěnělo a já začínal opravdu trpět, moje duše se vzbouřila. Nechtěla se smířit se zotročením. Ačkoliv jsem se nemohl ani pohnout, krev kolovala v mém dětském tělu dál. Kolovala stále rychleji a najednou se mi zdálo, že kolovat přestala, protože všechna zamířila do mé hlavy. V uších mi hučelo, tváře jsem měl rozpálené, určitě rudé. Cítil jsem, jak se mi v hlavě zvyšuje tlak. Krev ve spáncích tepala jako kladiva.
A najednou všechno přestalo. Naprostý klid. Žádný tlak a žádná bolest. Hlava se mi přestala točit a já viděl vzdalovat se podivnou bytost, skoro člověčí, ale určitě o dost větší, která měla k sobě připoutané podivné břemeno.
Brzy jsem si uvědomil, že se právě moje duše odpoutala od mého těla.
Nedivil bych se, pokud by mi nikdo nevěřil, a říkám upřímně, já bych také nevěřil. Ale posuďte sami:
Náhle jsem byl opět v našem dětském pokojíku. Nevím, jak je to možné. Nikdy dřív se mi něco podobného nepřihodilo. Ale je fakt, že již jako dítě jsem měl nebývale pevnou vůli. A že moje touha promluvit s rodiči byla tak silná, že v tu chvíli bych snad zešílel, jestli bych je alespoň neuviděl.
Rozednívalo se.
Seděl jsem na své posteli.
Sám.
Jakoby se nic nestalo. Jako kdyby se mi všechno zdálo. Tajemná dvířka trochu pootevřená.
Klid.
Chtěl jsem vstát a jít se podívat za rodiči a zrovna, když jsem vstal, uslyšel jsem na chodbě kroky. Otevřely se dveře a v nich táta. Měl jsem chuť se rozběhnout a padnout mu do náruče, tak moc jsem byl šťastný, že ho vidím, ale jeho reakce byla rychlejší.
„Tomáši!“ vykřikl a hnal se k mé posteli.
Byl jsem přesvědčený že o mně ví, že je všechno v pořádku, tak jak má být. Ale to byl omyl. Krutý omyl. Jenom jsem v tu chvíli zapomněl, co se se mnou stalo.
Minul mě, v posteli mě neviděl, a tak se vrátil zpět ke dveřím a rozsvítil.
„Tomáši!“ vyhrkl.
Rychlým krokem přešel k oknu. Otevřel ho, rozhlédl se po ulici, pod dům, a když mě nikde nespatřil, stočil se jeho zrak mimoděk vzhůru. Chvíli zůstal stát jako přikovaný.
Přistoupil jsem k němu: „Táto, já jsem tady.“
Ani se neohlédl.
Napřáhl jsem ruku a ta se zabořila do jeho těla. Bylo z mlhy. Nebo byla z mlhy má ruka. Pouhý ranní opar, nic víc.
Zachvěl jsem se.
Bylo to tak bolestné.
Teprve teď jsem trpěl. V celé dlouhé noci až teď. Neumíte si představit, jak moc mi to bylo líto.
Moje duše plakala a plnila se slzami.
Objevila se máma.
„Kde je Tomáš?“ lekla se, když mě neviděla. Táta sebou cuknul, jakoby ho její hlas probudil ze zadumání.
„Volej policii!“ vykřikl. „Na nic se neptej a volej policii!“
Máma zůstala stát jako opařená, ale to už se táta vrhl ke dvířkám.
Jako kdyby za všechno mohla.
Prudce je otevřel, až jejich klika narazila o stěnu. Zevnitř padaly krabice. Táta je zuřivě házel za sebe do místnosti. Kopal do nich, šlapal na ně, až se dostal na volné schody. Běžel nahoru.
Máma byla bledá jako stěna. Rychle se otočila a běžela do obýváku k telefonu.
Ruce se jí třásly, nemohla udržet sluchátko. Vypadlo ji na zem. Když ho zvedla a pevně až křečovitě sevřela, nemohla vytočit číslo. Když se jí to podařilo a ozval se mužský hlas, začala překotně vysvětlovat. Poté klesla jako bez ducha do křesla a sluchátko pustila vedle sebe.
„Mamko! Maminko! Neboj se o mě,“ snažil jsem se na ní promluvit.
Hladil jsem ji po prošedivělých vlasech a trochu jsem se zamyslel. Jak na nás byla vždycky hodná. Jak jsme spolu vařili. Mívala radost, když jsem jí pomáhal a snažil se alespoň trochu nahradit jí dceru, kterou si přála. Vzpomínal jsem na její pracovité a šikovné ruce, často bílé od mouky. Jak jsem je obdivoval, když nám pekla, aby nám udělala radost.
Ona ale mou ruku nevnímala a já plakal, a když už se to nedalo vydržet, běžel jsem pryč. Otevřenými dveřmi do ložnice jsem zahlédl Filípka. Zašel jsem k němu. Nemohl jsem odejít jen tak. Kupodivu spal. Cukal trochu koutky úst, ale byl jinak docela klidný.
„Filípku,“ řekl jsem, „nezlobím se na tebe. Jsem šťastný, že zůstaneš s mámou a tátou.“
Měl jsem ho rád, byl to můj malý bratříček a já bych pro něj udělal všechno, jen aby měl radost. Určitě bych se mnohem víc trápil, pokud by se jemu stalo to, co mě.
Sklonil jsem nad ním hlavu.
„Filípku sbohem.“
Aniž jsem chtěl, moje slza skanula na jeho tvář. Ani se nepohnul. Spokojeně spinkal a já už jsem se chtěl otočit, že odejdu, když jsem s překvapením zjistil, že má otevřené oči. Díval se na mě pozorně a zkoumavě, jako kdyby poslouchal. Jenom chvíli a posléze oči zavřel, tvářičku uvolněnou a tiše, klidně oddychoval. Bylo to neuvěřitelné, ale fakt, že mé tělo se mnou nebylo potvrdil, že Filip měl mimořádný smysl vnímání. Nemohl mě přeci vidět fyzicky, ale jeho duše, a o tom jsem pevně přesvědčen, vytušila a snad i uviděla mou duši a pohled jeho očí byl pohledem jeho duše a ty oči a ten pohled, to je to jediné, co si z Filípka pamatuji. Na to se nedá zapomenout.
Rozběhl jsem se pryč. Zpátky kolem ložnice, kolem mého pokojíku, kde byla teď jak máma, tak táta. Vzrušeně mezi sebou diskutovali. Dvířka byla otevřená. Překračoval jsem krabice, aniž bych musel, a vešel jsem na úzké, příkré schodiště a zvolna stoupal vzhůru. Hořejší místnost měla otevřené okno. Dřevěný stůl převrhlý. Přistoupil jsem k oknu a naposledy jsem se ohlédnul.
Tělo bez duše je mrtvé a rozpadne se. Duše bez těla je věčná, ale věčně nešťastná a smutná. Zvolil jsem třetí možnost; spěchal jsem za svým tělem.
Je to opravdu již strašně dávno.
Zmínil jsem se o své zvídavosti. Ano, když jsem byl ještě dítě, máma mi často říkávala: „Kdo je zvědavý, bude brzy starý.“
Kdyby tenkrát jenom tušila, jak se mýlí.
Je načase, abych napsal něco o svém únosci. Nebyla to tak strašná příšera, dokonce se podobal člověku, kterého jsem velmi dobře znal. Byl veliký a osudné noci oblečený v dlouhém černém plášti s kapucí a v té tmě působil na moje vyděšené oči tak, jak jsem to popsal. I oči měl lidské. Jeho pohled nebyl zlý, spíš laskavý a smutný. Doprovázel mě zbytek života. Neustále smutný.
Trápil se možná víc než já.
Dlouho jsem mu nemohl odpustit. První měsíc jsem vůbec nepromluvil. Byl jsem vzteklý a podrážděný. Pořád jsem myslel na rodiče a Filípka.
Ale snažil se.
Nic jiného mu nezbývalo, pokud se chtěl alespoň sám před sebou od toho činu očistit. Snažil se nahradit mi tátu i mámu.
Později mi o sobě občas vyprávěl a začal mě pomalu seznamovat se svým životem.
Tak podobným mému…
Jeho vyprávění mě znepokojovalo. Zdálo se mi, že mě chce připravit na něco, co mě čeká.
Po letech, když jsem dospěl, jsem postupně všechno pochopil.
Jen se bojím, že kdo to bude číst, nepochopí.
Říkal mi, že jednou budu jeho nástupcem. Že ho nahradím. Budu ho muset nahradit, nic jiného mi nezbude. Budu se muset stát jeho náhradníkem.
Tenkrát jsem si uvědomil, že náhradníkem přeci už jsem. Vždyť jsem nahradil Filípka. A když nahradím… A příště…?
Příště budu svého náhradníka potřebovat sám…
***
Občas se dozvídáme z médií, kolik lidí, zejména dětí, každý rok beze stopy zmizí, jako kdyby se po nich slehla zem.
Dokud se budeme tyto zprávy dozvídat, nemůžeme s jistotou tvrdit, že neexistují polednice, vodníci, strašáci, ježibaby, zlí čarodějové anebo také bubáci...
30 názorů
Night King
15. 07. 2019Johano, děkuju za přečtení. Ani jsem nečekal, že tak brzy. To jsem třikrát přepisoval. Původně to bylo kratší a plné chyb. A taky jsem vůbec nevěděl jak dál. Vím, že by bylo dobré ještě něco dopsat a když mě něco napadne dopíšu. Zatím je to takhle.
Johanakrupa
28. 04. 2019Tvá povídka se mi líbí. Ano, trošku to připomíná ten můj konec. Umíš dobře vtáhnout do děje a postavu Bubáka bych možná také trochu rozvedla, ale není to nutné..
Copak přečíst si to můžu, dík. Ale já tohle už předělávat nebudu, jedině možná někdy připíšu něco na konec. Původně to byl sen, který se mi v dětství často opakoval. To s těmi dvířkami, to byl hlavní motiv, někdo tam byl, nevěděl jsem kdo a já z toho měl hrůzu. Tak jsem napsal tohle. Ale to už je hrozně dávno, původní "rukopis" byl hodně slabý, se všemi nedostatky autora, který si myslí, "že napsal něco dobrého." A přitom to nebyla samozřejmě pravda. Dík za zájem.
Zloděj formy:
ne to ne, tohle už je z roku 2010, několikrát upravované do téhle podoby. To měl být původně horor, nakonec je z toho tohle a není to stále jak jsem si to představoval. Na konci jsem se dostal do takové slepé uličky a nevěděl jsem jak dál:). Dík za návštěvu.
Začíná to tak nějak románově (taky kvůli tušené délce textu). Přepis zlého snu nebo hororový příběh? říkám si po chvíli. Tajemno, mysteriózní nádech, jemuž trochu škodí nadměrná popisnost v různých detailech. Tahle popisnost dělá z toho, co mohlo být napínavým akčním příběhem dovedeným do tajemna", spíš cosi jako TV pořad "Věřte - nevěřte". Což ovšem není špatně, asi to byl i autorův záměr, jen mé úvodní tušení mířilo jinam. Dočteno za necelých patnáct minut, takže spád to má, i když v některých místech mám pocit, že by text zasloužil redukovat.
A tady je překlep: ...Snažil se se mnou zacházel velmi šetrně... ## zacházet
P.S. Jméno autora jsem vytušil správně.
Zatím jsem se zde s podobným vyprávěním nesetkal. Od samého počátku silný příběh v expozici vzbuzující zvědavost, podpořenou rekvizitami pokojíku, výklenku, dvířek, zvuků, tmy. Přitažlivá kolize v příběhu dodává fantazijní smysl pro vyvrchlení v napínavý, přesvědčivý, sugestivní pocit. Působivé dokreslení oddělení duše a její návrat. Zklidňující rozuzlení smířením se svým únodcem až po závěr. Výborně vedená dějová linie a jednání postav, vhodně doplněná přímou řečí. Dílo pro nejkepší ohodnocení.
Tak jsem se prodral zajímavou a obsáhlou zpletí příběhu. Tohle vůbec není klišé podobných příběhů a je to zajímavě vedený "bubu" příběh. Docela jsem se vžil. Trochu obdobné jsem prožíval v dětství ve své fantazii také. Je to pěkné dílko a užil jsem si ho. Je vidět, že sis dal s tím práci. Výsledek je výborný a zasloužíš uznání. Výběr Ti sluší!
Na pomezí pohádky a reality, moc se mi líbí. Popis okamžitě vtáhne do děje. Dobře vystižená psychika malého kluka, který se bojí a je současně zvědavý. Taky bych uvítala bohatší popis únosce, ale to je věc názoru.Tip.
Tak jsme se minuli Ireno. Třeba se k tomu ještě vrátím. Jenom ne teď hned. Dík.
Fruhling, děkuju za přečtení. Máš pravdu, tak nějak jsem se do toho ke konci zamotal a nechal to radši otevřené... Ale motiv náhradníka se mi taky líbí, jenom jsem v tu chvíli nevěděl jak dál. Je fakt, že by se mohl rozvinout úplně jiným směrem... možná někdy, dík.
Karle, jak píše Fruhling, ten "dvojitý náhradník" by třeba časem, ten nápad, určitě stál za rozpracování...vážně bych tohle viděla na delší dílo, kdyby se dofabulovalo, a ty bys to určitě uměl...ale to jen na okraj...
Irčo, děkuju. Tu "překlepanou" větu jsem smazal. Nevím jestli se k tomu ještě vrátím, možná později. Stálo mě to dost sil... S opakování máte pravdu, ty i Fruhling. A to jsem toho tolik vymazal. Opravovat by se dalo pořád.
Tak drámo to bylo - né že ne. Stejně jako Goře mi nadbývaly časté výčitky, které se brzy začínají opakovat. A vrtá nám hlavou odkud aproč nám vypravěč píše. Někde v hlubinách textu se mihne motiv dvojitého náhradníka, to mi přišlo hodně zajímavé. Škoda, že zapadne. Tip.
Podívala jsem se na původní povídku a dočetla se, že jsi takhle vlastně zpracoval sen z dětství, a to se mi zdá jako dobrý nápad,vypořádat se s děsy a strachy, a ty jsi to udělal podle mne se ctí... a také máš pravdu s tím, že dost lidí beze stopy mizí a nikdo netuší, co se stalo.To téma by se dalo zpracovat např. do novely a bylo by bezvadné, kdybych si ji od tebe jednou mohla přečíst. Zaujalo, a dávám výběr.
Ačkoliv je mi Bubák námětem povědomý, jímá mne děs...povedlo se. Možná by mohlo být měněkrát to o výčitkách hlavní postavy, co způsobila, a ještě něco vymyslet k postavě Bubáka - detailněji,čím se "zabývali " Bubák s Tomášem v té množině času, kde vlastně byli a tak, ale celkově super.
Překlípek:Tušil jsem ale ještě něco r ve tmě!alý úsek s ještě ou