Louka plná Pegasů

Louka plná Pegasů

Tom a Laco drželi v chůzi až roboticky stejné tempo a krok.  Kráčeli vedle sebe, pohybovali se jako nějaké cvičené komando. Rytmus narušovala jen těžká taška s láhvemi piva, která jednoho z nich bouchala do stehna. Neuvěřitelné, na čem všem mají podíl geny, mohli by si pomyslet náhodní kolemjdoucí, kdyby ovšem na ty dva pubertální mládence zaměřili svoji pozornost.

Také se jim v hlavě jistě i teď něco honilo, ale pravděpodobně to nebylo nic o genetické výbavě po otci a dědovi s příjmením Horváth.

Občas zvedli hlavy zakryté kapucemi. Pozorovali Vencu, třetího do party. Poskakoval před nimi na hubených nohou po kamenité pěšině za městem. Jeho gesta naopak neměla žádný řád, už od pohledu se zdála hyperaktivní. Tu načutnul kamínek zablácenou teniskou a cípy rozepnuté košile vlály za ním jako nějaká směšná kostkovaná křídla, a k tomu si jen tak, sám pro sebe něco povídal.  Venca byl jako třaskavina. Nikdo nikdy netušil, co udělá.

Zničehonic se rozchechtal.

„Hej, vrabčáci, jak vy jste blázniví! Každej skok do jiný strany, to přece nemá logiku!“ posmíval se ptákům, kteří hopsali po polní cestě.  Některý z nich se občas napil z kaluží, zaplněných nočním deštěm.

Myšlenky dvou hochů s kapucemi se navzájem podobaly jako jejich nositelé sobě navzájem.

Cvok, není Venca cvok?  Ale aspoň se tím poskakováním zahřeje.  Ve škole by bylo tepleji. Ovšem nuda, zoufalá nuda.

Už podruhé se octli v prváku. Z nedoučených truhlářů nedoučení klempíři.

Ta mlha je lezavá. Být tak na Vrahovině a moct pěkně v teple zahulit!

Vyplašení ptáci se rozlétli do všech stran. Venca přestal blbnout a zálibně naslouchal cinkotu skla několika lahví v igelitce.

Na horizontu se přes řídký porost stromů objevil prudký kopec palouku a na něm tři koně.  V husté mlze byly vidět jen jejich hlavy a těla asi z poloviny. Frkali nozdrami jako pokaždé, když kolem šel někdo cizí. Kopyta se bořila do změklé půdy. Na vrcholu kopce, kus od plotu, zůstali ostražitě stát.

„Hele, koně.  Mohli bysme se na nich projet, co vy na to?“ vypadlo z Toma.

„Ty blbe, v ohradníku je elektrika! Venco, vezmi tu tašku, už ji táhnu celou věčnost,“ ozval se naštvaný Laco.

Venca stál, dělal, že neslyší, nehodlal se dřít s igelitkou. Možná se mu spíš nechtělo opustit to místo s koňmi. Mohli se právě tak vynořit třeba z moře, louka se zdála šedomodrá a chuchvalce mlhy vypadaly jako vlny. Děda, malíř - amatér, by ten výjev určitě dokázal zachytit.

Kuchyně plná vůní. Domácí buchty a koláče, nedělní pohádka z rozhlasu. Tehdy děda rozkládal malířský stojan a babička zahartusila – Ne abys mi zaneřádil ubrus! Zády k teplu kamen míchal a nanášel barvy na sololitové desky. Nepotřeboval předlohu. Obrázky zčistajasna vystupovaly, jeden za druhým, před očima. Jedna vrstva nic neznamená, musíš hledat, Véno, nespokojit se s prvním dojmem…říkal děda.

 „Dej mi pokoj s taškou. To by byla sranda, kdyby těm koním narostla křídla. Měl by smůlu chovatel -  i s ohradníkem! Vznesli by se jako Pegasové.“

„Ty už nehul! Nemysli si, že když jsi se skoro vyučil,  můžeš se na nás vytahovat s nějakýma Pegasama,“  vrazil Laco igelitku s chlastem Vaškovi do ruky. Sám nacpal ruce do kapes a bok po boku s  bratrem šli k polorozbořené zídce. Odemknul zámek na rezaté brance.

Na Vrahovinu  nikdo nechodí. Je to samota hned za městem. Před pár lety tam kdosi sekerou utloukl majitele i starou matku.

Těla tehdy objevil nějaký pejskař. Úspory, o kterých se ve městečku šuškalo, prý zatím nikdo nenašel. Do místa dvojnásobné vraždy se lidi moc neženou. Ani hledači pokladů.

Na paloučku v sadu dozrála během září skvělá tráva.  Záhonek tak akorát pro vlastní spotřebu. Je to klika, že našli tenhle flek.  Domek s jednou místností měl zpustlou zahrádku a sad.  Políčko zamaskované keři přerostlého živého plotu, samý dotěrný šlahoun a kopřivy do dvou metrů výšky. Kdo by tam lezl?

První kroky výrostků vedly k regálkům halabala stlučeného sušáku, jen místo hub na něm ležely různé části marihuany.

„Ty kráso, koukněte, tyhle velký palice zespoda plesnivěj! Zatopte v kamnech, ať to dosychá…“

Za moment bylo slyšet praskající třísky. V další chvíli stáli tři parťáci kolem kamínek a posílali si jointa. Vašek si o prázdný zámek ve futrech otevřel lahváče jako ostatní. Kouknul na přihlouplé výrazy cikánských bratrů. Ta tupost mu pekelně lezla na nervy. Ale vychcaný jsou dost, to zas jo. Jen normálně pokecat se s nimi nedá. Melou samý blbosti, jak přijít k penězům a tak… že je to furt baví.

Zahleděl se ven okýnkem s prasklinami ve tvaru vějíře. Stačilo pár šluků, a zas ty obrázky… před očima.

Už není nikdo, kdo by se mnou chtěl hledat tajemství obrazů. Ani kde vybít energii a nápady. Z umělecký školy mě vypráskli kvůli distribuci drog. Prej drogy, vždyť to byla jen tráva. Moh´ jsem dělat sochaře nebo malíře. Teď jdu občas makat s partou malířů pokojů, aby byl s matkou doma klid. Každýmu jsem ukradenej.

„Najít tak škváru, co ten zabitej a jeho matka někam ulili, co byste podnikli?“ nadhodil Laco řeč. Mluvil jen když byl na šrot, anebo když byla řeč o penězích. Tohle téma ho spolehlivě rozhovořilo.

„ Dej pokoj, zrovna my na to natrefíme, to určitě,“ ušklíbl se Venca. Tak je to zas tady.

„A kdo jinej než my? Trčíme tady skoro denně a celej dvorek se zídkou jsme rozebrali těmahle rukama, cihlu po cihle. Už zbejvá jen chlívek a tahle místnost. To by v tom byl čert, abysme to nenašli!“ pustili se do rozepře.  Jako by ještě existovala naděje, že ten „poklad“  tady ještě někde je a oni budou ti šťastní a najdou ho.

„To zrovna, rozeberem si jedinou cimru, co se eště nerozpadla, ne?“

„Tý vole, co když to zazdili do komína?“

„Dejte už pokoj s těma kravinama. Stejně ani nevíte, co byste dělali s prachama … to já bych si koupil koně a farmu, jako je ta kousek od nás. Žil bych si sám pro sebe a maloval, a jezdil na koni,“ zasnil se nakonec i Venca.

„Fotr sází celej život Sportku, a furt nic, jen pár stovek,“ zahuhlal Laco.

Zvenku se ozval zvuk, který spolehlivě rozštěkal všechny psy ve městě.

„Slyšíte, zas startuje balón. Kde ty lidi na to berou, let stojí nejmíň pět táců,“ zavrtěl hlavou Venca.

Přiložil do kamínek a vyšel na zápraží z placáků. Mlha se mezitím rozpustila a nad sebou viděl rozesmáté lidi, jak nadšeně mávají z koše, a slyšel je, jako by stáli velmi blízko, snad i rozuměl, o čem si povídají. Moct taky tak letět a mávat tam zeshora, nebejt furt takhle při zemi a věčně v ňákým srabu. Zničeho nic se mu nahrnula vlhkost do očí.

Překvapil sám sebe těmi pocity… Normálně těm lidem v balónu závidim. Utřel oči, aby si toho nikdo nevšimnul.

Ubalil si a napil se důkladně z lahve. Balíček s tabákem a trávou sbalil do kapsy.

„Ty už deš, Venco?“

„Projedu se na koni, nebudu věčně čumět na vaše votrávený ksichty,“  a vydal se k louce s ohradníkem. Sem tam poskočil asi jako Otík z Vesničky střediskové, jen tak, z bujnosti.

Tom a Laco se poflakovali za ním. Ten Venca, zas mu asi hrabe! Bude prdel! Tak prej na koni, jo, to je ale vůl. V životě na něm neseděl.

První z nich se opatrně dotknul ohradníku. Nic. Elektřina byla vypnutá. Prolezl dovnitř a ti dva za ním. Koně se poplašeně stáhli pod přístřešek.

Kluci obklopili grošáka. Zdá se strašně vysoký. Nemá sedlo a nic. Vencovi se to řekne, aby ho vyhoupli na hřbet, že si poradí!

Kůň nečekal, co se bude dít, a vydal se z kopce dolů, na pastvinu. Ostatní zvířata šla za ním.

„Otevřem tu boudu, určitě tam mají sedla a všechno, pak se můžem svézt všichni tři,“ řekl Tom, a začal lomcovat závěsným zámkem.

„Měli jsme vzít sekyrku, to by šlo snadno, takhle asi leda pěkný kulový.“

Venca vztekle kopnul do dveří. Obcházel dřevěnou stavbu, jestli nenajde něco, čím by se dal vypáčit zámek. Z druhé strany byly jen vidle a lopata. Pod přístřeškem tam ležely v řadě balíky slámy a sena.

Stál na vrcholu kopce. Sešup dolů, do údolí s rozsetými starými domky, tvořila skála. Pozemek pastviny z téhle strany oplotili pevnou sítí mezi zabetonovanými sloupky. Na skalinách se za roky přichytila jen náletová vegetace, tak bylo vidět až do městečka a na Vltavu. Tyhle panorámata jako z Homolkových miloval, a když byl v rauši, viděl je trojrozměrně. Mít tak křídla a letět nad údolím!

„Na co tady čumíš?“ měl po chvíli za zády oba bratry. Laco nechal kolovat jointa, stáli tam a koukali dolů, do obydlené části. Dokouřili a Venca si zas poskočil jako mladé, bujné hříbě plné přebytečné energie.

„Když neletíme balónem ani necválámeme na koni, kouknem, jak poletí tohle,“ ukázal prstem na kulaté balíky napěchované senem. Naskládané tak, aby se samovolně nebo šťouchanci koní nemohly rozpohybovat.

„Makejte, lemplové, bude těžký to převrátit,“ popadl jeden z nich a povzbuzoval bratry. Za chvíli ze všech kluků lilo.

„Není to volovina, dole jsou baráky, aby se někomu něco nestalo,“ odvážil se Tom oponovat rozjařenému Vencovi.

„Stejně se zastaví o ten plot, tak o co de? To maj za to, že sme se ani neprojeli, ať si to pak nakutálej zpátky,“ pomstychtivě pronesl Venca.

„Dotlačíme ho na kraj, kouknem se, kam až doletí, a pak zdrháme,“ a dokutáleli balík na hranu skály.

„Teď,“ zavelel, a strčil vší silou do balíku. Stačil na to sám, bratři postávali bázlivě kousek od přelomu.

Do hajzlu! Balík skákal po obrovských kamenech dolů, ale převis se pod tou tíhou utrhnul. Venca neudržel balanc a letěl za senem do hlubiny. Balík hravě přerazil kari síť a padal na zahradu rodinného domku… Venca za ním.

Tom a Laco strnuli, ale pak se na sebe podívali, a naprosto stejnými pohyby začali utíkat po druhé, mírnější straně kopce pastvinou dolů, k Vrahovině. Prolezli ohradníkem a doběhli k ruině.

Tom odemknul a usedl na rozvrzanou židli. Ubalil si cigáro. V jeho obličeji nebylo vidět žádné pohnutí nad tím, co se před chvílí stalo. Jen se mu klepaly prsty.

„Přilož do kamínek, ať ta tráva konečně pořádně uschne. Prodáme to a šábneme se. Stejně ten poklad asi nenajdem.“

Laco byl jako většinou  zticha. Pokývnul na souhlas.