Letní podvečer

Letní podvečer

Ležela přesně na hranici pozemku a vypadalo to, že spí. Elegantní hlavu s vysokým čelem měla zlehka opřenou o přední tlapy a víčka zavřená, ale slechy byly ve střehu. Štíhlé, avšak mohutné psí tělo se mohlo během vteřiny proměnit v neřízenou střelu. Nebýt ovšem připoutáno za kožený obojek asi pětimetrovým lanem k značce, zabetonované u cesty. Na značce výrazný nápis – PRIVAT – SOUKROMÝ POZEMEK – VSTUP ZAKÁZÁN!

Muž, kterému rotwajlerka patřila, jen několik metrů odtud na louce sušil seno. Rovnal je do řádků hráběmi s několika vylámanými zuby a stavěl do vysokých pyramid. Občas se ohlédnul po Goře. Ona ten pohled vycítila a opětovala. Klid ve čtyřech očích barvy tmavé čokolády byl zdánlivě nekonečný. Téměř hmatatelný. Pes i muž však znali pomíjivost toho zdání. 

Gora zastříhala ušima, jenom když jí kolem čumáku přeletěl čmelák. Z blízké zámecké zahrady se ozvala hudba. Začalo představení otáčivého hlediště. Hned v úvodní scéně vyl pes, ten baskervillský, který se dnes večer dával. Opravdový hlas skutečného psa by poznala a s gustem navázala. Nad touhle napodobeninou jen ohrnula pysk. Slabota!

Hrát tak titulní roli ona, Gora, herci, zděšeni temným vytím a bojovým postojem až příliš opravdového psa, by prchali přes kulisy mezi kandelábry reflektorů, padali do keřů a marně lomcovali zamčenou mříží parku. Ti nejhbitější, zavěšeni na tepaném zátarasu se špičatými bodci nahoře, by se ohlíželi, zda je ten pekelný pes nekouše do zadku. Chmurnými i veselými barvami si muž s hráběmi tohle vše přehrával ve své fantazii jako skvělý komiks.

V duchu ještě mírně pobaven tou představou zahlédnul periferním pohledem cosi se mihnout po pěšině.

Gora uslyšela kousek před sebou nějaký zvuk. Nelíbil se jí. Takové kňourání a volání, divné skrz naskrz. Couvla, rozběhla se a vší silou trhla. Muž viděl již jen siluetu svého psa kdesi vpředu v prachu cesty, jak hřmotně vleče pětimetrový provaz a celou značku i s betonovým podstavcem.

„Gorááááá, ke mněěě,“ zařval, protože zaslechl výkřik. Co se to ksakru děje? Odhodil hrábě a utíkal za psem. Na kamení, vysypaném na hromadě, ležela neznámá žena s igelitovou taškou v ruce. Nehýbala se, protože Gora  opírala přední tlapy o její ramena. Doběhnul k nim, popadl psa za obojek a odtáhnul hrozivě vrčící hlavu od obličeje té paní. Gořiny oči byly ještě temnější než kdykoli předtím. Odvlekl ji a uvázal ke stromu.

S omluvou pomohl té ženě na nohy. Mohla mít asi čtyřicet roků, o něco méně než on. Vlasy barvy zralého obilí měla rozcuchané. Květované šaty, zpod kterých vyčuhovaly bosé nohy. Připomínala mu Viktorku za Babičky, nebo nějakou bosorku z historického filmu.

„Co tady vlastně děláte, nevšimla jste si značky ani psa?“ Řekl zadýchaným hlasem s trochou podrážděnosti.

„Byla jsem na procházce a viděla jsem jenom vás, jak děláte sena. Cedule ani pes nebyli za těmi kameny vidět.“

„Tak to se znovu omlouvám, ta potvora nikdy nic podobného za těch pět let co ji máme, neudělala. Nemá ráda feny, to ano, ale nechápu, co má zrovna proti vám… Tak snad jste v pořádku a můžete pokračovat…“

Žena se neměla k odchodu.

„Víte, já jsem vám něco přinesla. Jak jste hrabal to seno, řekla jsem si, že jste takový přírodní člověk jako já, a zasloužíte, abych vás obdarovala. Donesla jsem vám nejlepší druh hnojiva ke keřům a stromům, který se osvědčil v bio hospodaření. Potěšíte mne, když tu malou pozornost přijmete. Spánembohem, pane.“ Podala mu ruku a pevně potřásla. Pak muži jako svátost předala igelitovou taškou.

Stál tam na cestě s cizí taškou a cizí ženštinou jako tumpachový. Bosá žena odcházela, zastavila se a zamávala. Opětoval pozdrav zdviženou dlaní a otočil se ke Goře.

„Tys mi dala, holka! Jsem zralej na mrtvici. Šmarjá, co to tady tak smrdí?“

Rozevřel dlaněmi ucha tašky a zkoprněl. Přírodní paní mu osobně donesla svoje lejno. Zpotil se ještě víc. Zavolat na tu madam Chocholouška by nebylo od věci. To je celý on. Jiní muži potkají dámu s hranostajem nebo s psíčkem, a on…

Co s tím? Vysypal nevoňavý obsah pod trnkový keřík. Ať tedy slouží.

Odvázal Goru. Podívali se jeden druhému do očí. Tvářila se jakoby nic. Už ji nedokázal peskovat. Vycítila něco neobvyklého a před tím ho chránila. Šli spolu domů tím letním podvečerem s vůní sena.