Dominikova reálná představa

Celý Potštejn byl doslova vzhůru nohama.
Jako by nestačila zřícenina hradu, zámek a jiné turistické zajímavosti, které dnes a denně přitahovaly stovky návštěvníků, přibyla pouť, aby ty proudy lidí k sobě přivábila a stala se právě ona centrem všeho dění…

                                                                                    - - -

Parta výrostků z místního dětského domova opustila neradostnou budovu a nahradila ji mnohem příjemnějším pobytem uprostřed pouťového reje. Chlapci se při tom chovali jak u vytržení. Přebíhali od stánku ke stánku a nemohli si vybrat to pravé, za co by svou hrstku peněz utratili. Hlučnost, se kterou tak činili, však ve vřavě, která zde již panovala, zanikala. Neboť každá atrakce hlasitostí své hudby soupeřila s ostatními. Zvonková dráha, „řetízák,“ ruské kolo a mnoho dalších.
„Vy blázni!“ Vykřikl nejstarší z nich. „Podívejte, centrifuga!“
Vzhledem ke své autoritě je všechny okamžitě přesvědčil, aby se pro ně odstředivka stala nejzajímavější.

Pouze jeden z nich, jedenáctiletý Dominik si nevšímal centrifugy, ani hlasu samozvaného vůdce a pokračoval dál coby ztroskotanec bez ducha. Ostatním to moc nevadilo, jelikož chlapec, o kterém je řeč, byl u nich divný a nudný patron, jenž zpravidla nedával najevo, jaký ve skutečnosti je, což přirozeně vyplývalo z jeho zakřiknuté povahy. Svoje radosti a strasti života si nechával jednoduše pro sebe.
Bylo mu líto kapesného. Raději by jej uspořil na oblíbené knížky, nežli ho zbůhdarma vyhodil. Něco ale přece chtěl, cítil to v sobě. Jen nevěděl co.
Vydal se osaměle cestou z obce ven, starou lipovou alejí, jako by to ono někde tam mělo být.
Alej lemovaly různé stánky se sladkostmi, alkoholem a dalším jídlem. Ale ty ho nijak nezajímaly.
Váhal.
Nerozhodnost byla jeho slabá stránka.
Mohlo to dopadnout tak, že by došel Anenským údolím až někam k Vochtánce, oblíbenému tábořišti trampů. Nebýt ale zbývající atrakce, dalo-li by se tak říct, nacházející se až na dost odlehlém místě od konce obydlené části obce, kde na poslední chvíli přece zakotvil. Nezdálo se mu, že by to, co viděl, bylo stále pro návštěvníky. Stará maringotka s oknem dokořán a něco podobné velikému starožitnému kontejneru s rozličnými okénky, sklíčky a tryskami.
Leč právě závan čehosi starodávného, ne moc běžného, upoutal Dominikovu pozornost.
V popředí vyčnívala tabule se stručným nadpisem a popisem: Kinoautomat Josefa Locheho. Navštivte můj kinoautomat, vyberte film a proměňte tvář hrdiny za tu svou. Nenechte si ujít strhující zážitek. Vkročte do svého oblíbeného filmu, vstupte do svého snu. Máte-li představivost, můžete se ocitnout přímo v centru děje.
Dominik prohlížel obsáhlý seznam různých filmů jichž byl milovník. Zvlášť takových starých dětských pokladů, co už jen občas hrají v televizi. 
Seznam ho zaujal, avšak vzápětí mávl otráveně rukou.
„Vždyť je to další podvod. Co jiného by to mohlo být. Past na peníze. Doufám, že poslední.“
Už se otáčel zpátky, ale neznámý hlas ho přimrazil k zemi.
„Jak to můžeš tvrdit, když jsi to nevyzkoušel?“
Leknul se, podíval se po tom hlasu a spatřil vykloněnou hlavu šedivého pána.
„Protože něco takové zkrátka není možné,“ odpověděl nebojácně.
„V tom to není,“ řekl pán vážně. A aby mu nasadil brouka do hlavy: „Ty totiž nemáš ani za mák fantazie. Nikdo z vás už ji nemá. Jste zaslepeni moderními stroji, které všechno udělají za vás. Dostanete zábavu, vy zaplatíte, a to je vše. Diktují vám, co máte dělat, ale jen a jen ve svůj prospěch. Není to nic víc než falešný obchod, jež vám odebírá peníze i vaše vlastní představy.“
Hlava zmizela a okno se zabouchlo.
„Tak a je to,“ pomyslil si Dominik. „Zase jsem to zbabral.“
Reakce muže ho mrzela. Nezasloužil si ji. Chtěl by vysvětlení. Teď tam stál, jako by mu nafackoval, a nevěděl co a jak. Zkazilo mu to náladu. Rozmrzele se otočil a loudavým krokem se vracel zpět k domovu, který skutečným domovem nebyl.
„Co z toho mám?“
Tolik se těšil a skončil opuštěn a ponížen.
Na pokoji sklesle přemýšlel. Zlobil se na sebe. Proč mu to, tomu podivnému mrzoutovi, s ještě podivnějším jménem, hned neřekl. Že on ji má, fantazii i představivost. Jenže je pozdě. Teď už je to jen chabé sebeuspokojování a sebeklam. Byl znechucený sám sebou.
Napadlo ho jediné řešení. Ze všeho se vyspat a zapomenout. To mu v podobných situacích pomáhalo.
Po večeři se umyl a skočil do postele.
Ráno se už tak zatrpkle necítil. Bylo mu líp. Spánek je vlastně ve skutečnosti malý zázrak. Stačí ho pár hodin a všechno se změní. Cítil novou energii. Je tu stále celá sobota a neděle, pouť trvá.
Nelenil.
Spěšně se nasnídal a vyrazil, poněvadž tentokrát se rozhodl, ani nevěděl jak. Zamířil přímo k tomu kinoautomatu. Táhlo ho to tam samo. Měl pocit, že musí něco a nahlas vyslovit. Spěchal, aby z něho odhodlání nevyprchalo.
Zastavil a nejistě zaklepal na maringotku.
„Vidím, že se mladý pán vrátil. Máš odvahu, hochu, a to je dobře.“
„Jenom jsem se sebral a šel.“
„To není málo, přemohl jsi se. Moment rozhodnutí je hrozně důležitý. Může zachránit život.“
„Chtěl jsem...“ zarazil se.
„No pověz to, mě se nemusíš bát.“
„Chtěl jsem říct, že já mám fantazii i představivost,“ řekl odhodlaně a dodal potichu: „jen kolikrát nevím, co s ní.“
„Tomu nerozumím.“
„Mám problém, že když si něco představím, je to obvykle hezčí než skutečnost, a to mě štve.“
„Poradím ti,“ usmál se pan Loche. „Zkus to s mým kinoautomatem. Pár korun tě nevytrhne.“
Dominik byl všímavý. Neuniklo mu, že přísnost z tváře muže je ta tam, a že je v ní naopak laskavost.“
„Tak jo, zkusím to.“
„Nejdřív si musíš vybrat film na seznamu a zadat předvolbu.“
„To mi bude chvíli trvat.“
„Nechám tě v klidu vybrat.“
Chlapec se otočil k seznamu. Bylo na něm snad dvě stě titulů. Mnohé znal, ale víc bylo filmů, o nichž nevěděl zhola nic. Přeskakoval je, nebude kupovat zajíce v pytli. I tak jich zbylo na výběr spousta. Fantastické, dobrodružné, grotesky, romantické i kreslené.
Na zkoušku vybral Chaplina. 
„Už to mám,“ oznámil, „zkusím grotesku.“
„Vybral jsi dobře. Víš, co je na té postavě zajímavé?“
„Co?“
„Smutný úsměv, který za něho hovořil. Něco takového dokázal v té době jedině Charlie Chaplin. Až budeš starší, nenech si ujít jeho celovečerní filmy.“
Dominik otevřel kovová dvířka. Objevila se spousta čoček, zrcátek, a hlavně promítačka a kamera namířená směrem k jeho hlavě. K tomu všemu přilba, napojená na promítačku i kameru a sluchátka. Všude samé dráty, světýlka a čočky.
„Nejdřív vymačkej předvolbu těmito tlačítky palubní desky. Vypínačem rozsvítíš bodové světlo. Spouštěč je zelené tlačítko po levé straně. Bude to jenom úryvek.“ 
Hoch dle pokynů vymačkal předvolbu, připevnil si helmu s brýlemi a nasadil sluchátka. Bradu vložil do žlábku promítačky a čekal na povel.“
„Dobře, začni.“
Sotva se dvířka zavřela, zůstal Dominik potmě. Rozsvítil tlumené bodové světlo a vnitřek se nepatrně ozářil. Hlavu přisunul k promítačce. Zašmátral po spouštěči, stiskl tlačítko a záhy jím prostoupilo slabé vrčení.

Uslyšel melodii dávných časů a objevil se známý chlapík s hůlkou a buřinkou. S dětskou hlavou vypadal netradičně.
„Je mi podobný,“ potvrdil užasle. „Pan Loche měl pravdu.“
Koukal na postavičku, kterak chodí sem tam, uklání se zdvořile, šermuje hůlkou, šlape, kam nemá, a naráží, do koho nemá.
Neudržel se smíchy, ale nevěděl, jestli tohle je ještě Chaplin. Nemělo to ten správný výraz.

Po skončení si musel ověřit, zda má hlavu na svém místě. Byla tam. Sňal přilbu a otevřel. 
„Já vám nevěřil, ale teď už věřím. Jste snad vynálezce?“
„Ne, ne. Jen si občas vymýšlím. Cvičím si tak paměť.“
„Nechce se mi věřit.“
„Pokusím se ti to vysvětlit. Kamera snímá tvou hlavu, která musí být osvětlená tady tím pohyblivým bodovým světlem a přenosná soustava tuhle těch pimprlátek ji přenáší do promítačky. Ta obraz nezvětšuje, ale zmenšuje do velikosti tvého zorného pole a synchronicky s pohybem hlavy postavy ve filmu, pohybuje s obrazem tvé hlavy a kopíruje, tedy překrývá, tu původní ve filmu.“
„Stejně jsem to nepochopil.“
„Z toho si nic nedělej, já nechápu tolik věcí. Co jsem řekl, samo o sobě nic neznamená, vidíš jenom svou hlavu. To nejlepší poznáš, jestliže zapojíš obrazotvornost. Hraje zde nejdůležitější roli,“ řekl tajemně. „Záleží na tobě samém a tvé fantazii. Teprve poté může vzniknout obraz podle tvých představ. Jestli se dokážeš do postavy vžít a prožít to, co ona, můžeš ji svým způsobem i ovlivnit. Poradím ti, zkus vybrat film s hrdinou svého věku. Je to věrohodnější.“
„Bude poledne, musím na oběd,“ odpověděl hoch při pohledu na hodinky. „Leda odpoledne po druhé hodině.“
„Dobře, tak odpoledne, platí. Jak se jmenuješ?“
„Dominik.“
„Vidím, že ti fantazie nechybí. Překvapil jsi mě. Až přijdeš, povíš mi, co dobrého ti máma uvařila.“

„To vám mohu povědět hned,“ zareagoval okamžitě. „Nic. Bydlím přece v děcáku...“

Řekl tak beze stopy výčitky, pouze s trochou hořkosti nad sebou samým. Zamyšleně se vzdaloval. Najednou znal někoho zcela odlišného od lidí, co doposud poznal. Někoho, s kým se vůbec nenudil a kdo mu rozuměl.

Knoflíková válka.
Viděl ji v seznamu. Film moc dobře znal a stejně se na něj díval znovu a znovu. Uvidí opět podobu svého obličeje? Na které postavě? Byl zvědav. Zkusí se dostat do děje a přemýšlet totožným způsobem hlavního hrdiny....
Vycházky měli dvě hodiny po obědě.
Nanovo procházel mezi kolotoči. Neoslňovaly ho. Nenapadlo ho, že by o něco přišel. Hlasitá hudba a vyřvávání ampliónů mu moc neříkalo. Svůj cíl znal. Bez rozmyšlení zaklepal na tu samou maringotku, aby stihl více filmů.
„Jsem tady, pane,“ oznámil. „Vybral jsem si Knoflíkovou válku, jestli mohu.“
„Jistě. Je to tu pro tebe. Máš ji mít.“
Zase temná komora.
Když se ozářila, připomínala mu podmořskou kopuli z knížek Julese Verna. Fascinovala ho. Znovu to vrčení. Objevil se na druhé straně místo Janka, vůdce party kluků z Lovernu, která bojovala proti úhlavním nepřátelům z Velran. Byl chytrý, hrdý, ale taky měl bláznivé nápady, jimiž dokázal ostatní okamžitě nakazit. Za svou partu však musel mít i odpovědnost. Bůhví, kdo vymyslel, že místo trofejí si budou navzájem uřezávat všechno okrasné i užitečné na košilích a kalhotách, hlavně knoflíky...
Za tyhle „zločiny“ museli pykat. Tresty přicházely až pozdě večer, doma. Rodiče byli nejpřísnější, ale také nejspravedlivější soudcové.
Velraňáci byli v převaze, a proto musel vymýšlet lsti, aby se jim dostal na kobylku...
Skončilo to tak, že to symbolicky odnesli samotní vůdci až v polepšovně. Kdo jiný by to měl odnést, než vůdcové? Když se oba znepřátelení chlapci na příjmu ústavu poprvé setkali, málem se do sebe znovu pustili. Ale pak je osvítila troška rozumu a kupodivu se spřátelili.
Usmíření na závěr se Dominikovi líbilo nejvíc.
Poté, co vyšel z kabiny, trochu ho oslnilo sluníčko. Zamžoural, a když prokoukl, viděl pana Locheho za stolkem. Měl před sebou kávu a Dominik si všiml i hrníčku s čajem a druhé židle.
„Tak se pojď posadit a řekni cos viděl,“ pozval ho pán ke stolu.
Zaváhal, ale poslech. Potom zaujatě odvyprávěl co viděl.
„Tak by to mělo mezi nepřáteli chodit,“ řekl, když skončil.
„Něco ti povím, Dominiku. Louis Pergaud napsal knížku především pro děti, dokázal v ní ale dokonale zesměšnit skutečnou válku. Dosaď si místo klukovských vůdců vůdce světových mocností. Jejich usmíření a poznání, že jsou na stejné lodi, je nadčasové.“
„Byl by mír?“
„Pokud by to dokázali, bylo by to možné.“
„Poraďte mi, co je podle vás lepší. Mít zlého tátu jakého měl on, anebo žádného? Co si o tom myslíte?“
„Zdál se ti hodně zlý, že? Ale nemuselo to tak být. Byla těžká doba a synáčci se chovali marnotratně. Oblečení bylo drahé, nemůžeš se divit, že otcům povolily nervy a použili řemen. Ovšem, mám-li odpovědět na otázku; než opravdu zlého, raději žádného.“
„Moc lidí jsem u vašeho kinoautomatu neviděl,“ otočil Dominik list.
„To je tvrdá realita, bohužel. Odhalil jsi mě,“ zabručel smířlivě. „Chtěl jsem si trochu přivydělat a přiznávám, že jsem byl naivní. Znáš ale tenhle citát: >‚I kdyby pouze jeden z nich promluvil a povstal, nedá se s jistotou tvrdit, že všichni padli a mlčeli.<“
„To řekl kdo?“
„Já. Citáty si zásadně vymýšlím sám.“
Udivený Dominik s úsměvem zakroutil hlavou.
„Jsi vyvolený,“ pokračoval muž. „Jen ty máš tu čest ho vyzkoušet v praxi.“
Zadíval se na chlapce a zvážněl.
„Jaké to je v domově?“
„Proč?“ dostal ze sebe ztěžka. „Nelíbí se mi tam.“
„Šikanuje tě někdo?“
„Ne, to ne. To by vychovatelé nedovolili. Mně spíš vadí jiné věci. Nedělá mi dobře příliš lidí pohromadě. Těžko se soustředím a jsem nesvůj. A hluk. Věčné srandičky mezi nimi, překřikování, stále to samé dokola. Nebaví mě to pořád poslouchat. Vím už předem, co kdo řekne.“
„Kamarádíš tam s někým?“
„Kamarádím, ale nejsou to opravdoví kamarádi podle mých představ. Většinou je zajímají jiné věci než mě.“
„Jsi asi dost náročný, Dominiku, zdá se mi.“
„Máte pravdu, beru to podle sebe.“
„A rodiče?“
„Neznám je. Nic o nich nevím.“
„Nikdy za tebou nepřišli?“
„Ne. Nejspíš jsem tak špatný, že mě nechtějí,“ opřel hlavu o ruce.
Pan Loche se na něho s lítostí díval. Přesedl si vedle něj.
„Podívej,“ dotkl se jeho ramena. „Nesmíš se trápit a něco si vyčítat. Není to tvá vina. Všichni správní rodiče by si přáli přesně takového kluka, jako jsi ty.“
„Kdo by prosím vás chtěl nalezence?“
„Takhle nemluv.“
„Potom musejí být oni ti špatní, když se na mě vykašlali.“
„Já vím, ale neznáš okolnosti. Proto nemáš právo je soudit. Nevíš, co se stalo a jak se to stalo. Musí to být pro tebe těžké...“
„Kdy odjíždíte?“ zvedl hlavu Dominik.
„V pondělí přijede traktor.“
„Proč už v pondělí?“
„Místo mám zaplacené na tři dny. Ještě bys měl čas na další film.“
Nenechal se pobízet, vstal a četl v seznamu.

Vybral Cestu do pravěku.
Tenhle film ho nesmírně vzrušoval. Malíře Zdeňka Buriana znal z dobrodružných knížek. Jeho kresby i malby by rozeznal potmě, obdivoval je. A Zemanovy filmy? Viděl je všechny, byl to jeho nejoblíbenější český režisér. Vynález zkázy, Baron Prášil, Cesta do pravěku, Ukradená vzducholoď, Čarodějův učeň. Kdykoli byl některý v televizi a on se směl dívat, nevynechal. Rozpohybovat pravěké obludy považoval za zázrak. Věděl, kdo jediný by mu to dokázal vysvětlit... Ohlédl se a dostal souhlas. V mžiku byl v kabině a spustil zařízení do chodu. Za krátkou dobu se mu podařilo ponořit se do děje.
Tábořili zrovna s kluky u řeky. Slunce se už chýlilo k nočnímu spánku a bylo krásně rudé. Nemohli od něj odvrátit zrak a nechtělo se jim spát. Tehdy na druhém břehu řeky zahlédli mohutného dinosaura.
„Tiše, to je Stegosaurus,“ poznamenal nejstarší z nich. „Přišel se ukázat v celé kráse.“
Měl pravdu, byl krásný a Dominikovi připomínal obrněný tank. Na hřbetě měl široké vzpřímené kostěné štíty podobné obrovským opunciím. Na ocase pro změnu útočné, silné, kuželovitě špičaté bodce.
Vtom se z pralesa s burácivým řevem vyřítil dravý Ceratosaurus a vrhl se Stegosaurovi přímo po krku. Nevšední scenerie se změnila v boj na život a na smrt. Stegosaurus se nedal a začal se bránit pomocí svého ocasu, několikrát ho smrtelně zasáhl, ale mezitím mu Ceratosaurus hrozivými zuby roztrhl tepny na krku, až se mu z ran vyvalila krev. Vykrváceli a uhynuli oba.
Vrčení ustalo, obraz zmizel a Dominik byl zpátky v kabině.
„Já tam na mou duši byl,“ zvolal s radostí, když ji opustil. „Přímo mezi nimi, říkali mi Dominik a zápasili před námi dinosauři. Jak jsem se mezi ně mohl dostat? Bylo tam hrozné horko a vlhko.“
„To jsem měl na mysli,“ usmíval se spokojeně pan Loche. „Už je to skoro ono. Víra ve skutečnost ji sama přitahuje.“
„Tohle už skutečnost byla, vy mi nevěříte.“
„Věřím. Zítra se stav. Film ti vyberu sám. Bude se ti líbit, uvidíš.“

Při večeři Dominik o svém dobrodružství vyprávěl, ale nikdo mu nevěřil.
V neděli ráno nemeškal. Byl zvědav, co mu pan Loche vybral. Ale taky propadal trudnomyslnosti. Kam půjde v pondělí?

Film se jmenoval Princ a chuďas.
„Snaž se pochopit obě postavy,“ vysvětlil mu pan Loche, než za ním zavřel.
Dominikovi se stalo něco zvláštního. Opravdu se mu to podařilo. Zprvu se stal chudým klukem. Toulal se po ulicích a kradl jídlo. Příčilo se mu to, ale hlad ho donutil. Pokud neměl na jídlo, neměl ani na kloudné ošacení. Nosil obnošené kalhoty s košilí až do roztrhání a to ho předurčovalo klesnout v očích ostatních na tu nejnižší příčku. Pracoval by. Jen aby se najedl. Kamkoliv se ale obrátil, se zlou se potázal. Jednou v průjezdu narazil na stejně starého kluka, který mu byl neuvěřitelně podobný. Edvard se jmenoval. Byl oblečený do krásných nových šatů. Pocházel totiž z královské rodiny. Urozený původ mu ale svazoval ruce jeho klukovské povaze toužící po dobrodružství. Chtěl si povyrazit a odpočinout si od zkostnatělých návyků. Byl to jeho nápad a Dominik nezaváhal. V momentě se domluvili. Na stinném místě si oblečení prohodili, aby se stali svými protějšky.
Jako královský synek působil neomaleným dojmem, ale rychle se učil a snadno si zvyky v nejvyšších vrstvách osvojil. Nezapomněl však na svůj původ. K nelibosti panstva se zajímal o život lidí na pokraji společnosti a vycházel jim vstříc.
U Edvarda to bylo opačné. I on zažil to, co dosud nepoznal. Bídu a hlad. A také si uvědomil, že to v žádném případě neznamená být horší.
Když si na nový úděl zvykli, zkřížili si opět cestu a role si vrátili zpět. Byla to pro oba veliká zkušenost.
„Nikdy nesmíme zapomenout,“ slíbili si.
S Edvardem by si Dominik rozuměl.

Když odcházel na oběd, zeptal se pana Locheho, kde bydlí.
„V jedné ospalé díře poblíž Žleb,“ odpověděl mu. „Vinice se jmenuje.“
„Pěstujete révu?“
„Je to malá vinařská oblast pod Železnými horami. Mezi Vinicemi a Vinoří. My máme pouze malý vinohrad.“
To se Dominikovi dost zamlouvalo.
Chvíli si potom povídali o vinné révě a pak mu pan Loche slíbil na odpoledne celý film.
„Zasloužíš si ho. Dobře se najez, ať se dokážeš správně soustředit.“

V předtuše něčeho, co ho čeká, dal si k obědu Dominik pořádný nářez, načež se plný očekávání vrátil zpět.

Oliver Twist.
V tomhle případě si měl Dominik uvědomit, že kdokoliv jiný na tom může být daleko hůř než on a že domov ve kterém skutečně žije, je proti tomuhle jenom malé nevinné poškádlení. Ale i to, že ne automaticky musí vše špatně skončit. Alespoň tak to zamýšlel pan Loche, když mu film vybíral.
„Je tvůj poslední,“ stačil mu říct, „užij si ho.“
V kabině kinoautomatu bylo připravené pohodlné křeslo. Dominik se uvelebil, spustil přístroj do chodu a ponořil se do děje. Ocitnul se v sirotčinci pro opuštěné chlapce. Zřízenci v něm vládli tvrdou necitlivou rukou. Hoši neměli dostatek jídla. Celé dny hladověli a většina jich trpěla podvýživou. Přesto se žádný z nich neodvážil vyslovit protest, poněvadž by ho surově zbili. Chlapci se nakonec rozhodli, že jednoho mezi sebou vylosují a ten vysloví společný požadavek.
Ke všemu padla volba na Dominika.
„Prosím, pane, nemohli bychom dostávat větší porce jídla? Máme neustále velikánský hlad…“
Se zlou se potázal. Ředitel se hrozně rozčílil, nařídil ho chytit a zavřít do temné díry. Hoch se jim na poslední chvíli vysmekl a utekl ze sirotčince pryč. Pak se protloukal, jak se dalo, až se dostal do samotného Londýna. Svým zuboženým zevnějškem byl i zde předurčen klesnout na samé dno společnosti. V žaludku mu kručelo čím dál víc.
Tehdy si ho na ulici všiml o něco starší kluk s přezdívkou Lišák.
„Vidím, že tu stojíš, klepeš se zimou a hladově koukáš na tamty bochníky chleba,“ řekl mu s povzbudivým úsměvem.
„Bojím se je vzít. Nejsem zloděj.“
„Když kradeš z hladu, nejsi zloděj. Jestli se chceš najíst a ohřát, pojď se mnou. Určitě není tvoje chyba, že nemáš co jíst. Trpět namísto tebe by měli dospělí, kteří tě do té bídy dostali.“
Dominik se nenechal dlouho pobízet.
Dostal najíst a byl za to vděčný. Ovšem zadarmo, jak se na první pohled zdálo, nebylo nic. „Dobrodiní“ musel draze vykoupit. Stal se členem dětského zlodějského gangu mocného Fagina, starého vykutáleného skrblíka, jenž bez zábran a studu, děti z ulice o všechno co vyžebraly a ukradly obíral. Lišák, vždy dobře naladěný, byl dobrý kluk. Především ale šikovný chmaták, smířený se svým osudem.
„Půjdete spolu do party,“ nařídil jim Fagin.
Odhadl, že se ti dva budou navzájem skvěle doplňovat.
Tak šikovně kradli a veškerý lup mu odevzdávali.
Ale ani Fagin nebyl neomezený vládce. Na scéně se objevil Bill Sikes, všeho zla schopný násilník. Se svou přítelkyní Nancy.
Nancy byla naopak dobrou duší a Dominika si zakrátko velmi oblíbila. Jednoho dne se čirou náhodou dověděla o dobrém člověku, jež po něm pátrá, protože zná jeho skutečný původ a uznané dědictví. Zpráva došla bohužel i Billovi, jehož vidina chlapcových peněz i majetku nadobro oslepila a který se rozhodl se jich jakýmkoliv způsobem zmocnit a uprchnout. Nancy se Dominikovi za Bilovými zády snažila pomoci, ale on její dobrý úmysl prokoukl. Rozzuřilo ho to tak, že se nedokázal ovládnout a v potyčce ji zabil.
„Domčo,“ zašeptal mu v ten den chvatně Lišák, jenž všechno viděl. „Musíš pryč. Bill se dozvěděl o tvém dědictví, zabil Nancy a chce zabít i tebe. Zajdi na policii, jedině oni ti poradí.“  
Když se s ním Dominik rozloučil, tajně z doupěte uprchl přímo na policii. Tam si pro něho přišel starý hodný pan Brownlowe. Který si ho odvezl k sobě domů…

Dveře kinoautomatu se rozletěly a Dominik ucítil, že s ním kdosi třese a odnáší ho před kabinu.
„Co je to s tebou, člověče?“ volal pan Loche. „Film dávno skončil, vůbec jsi mě nevnímal!“
„Nevím,“ promnul si hoch oči. „Přihodilo se mi něco zvláštního. Celý ten film plný zla, se v závěru změnil v dobro. Najednou to bylo hezké a krásné. Tak moc, že jsem si přál tam zůstat…“
„Kde? Posaď se. Co se stalo?“
„V tom filmu. Bill zabil Nancy a zabil by i mě...“
„Počkej, dej si skleničku džusu a mluv popořádku.“
Dominik se napil a spustil. Znovu jak v transu vykládal podrobnosti na které si vzpomněl, gestikuloval při tom rukama a vzrušeně vykřikoval. Popisoval jednotlivé úseky děje, až se dostal ke konci...

Opět se napil a pokračoval dál.
„Brzy ráno, ještě byla skoro tma, si pro mě přišel jeden dobrý muž. Přivolaný vozka nás odvezl na vzdálené rozcestí, odkud jsme pokračovali pěšky. Celé mi to připomínalo krásný sen. Ztratil jsem pojem o čase. Najednou se mi zdálo, že se nacházím v jiném světě. Objevil se les, potom dlouhá alej vedoucí až k okraji malé obce. Mezitím se rozednívalo. Celou dobu mi byl hlas muže povědomý, ale až na denním světle jsem jej poznal...“
„Poznal jsi ho?“
„Ano, hned.“
„Táta?“
“Ten to být nemohl, nikdy jsem ho neviděl. Nebudete mi věřit. Sám to nechápu. Ani teď si to nedokážu srovnat v hlavě.“
„Mluvíš tajuplně.“
„Byl jste to vy!“ vykřikl přidušeně Dominik. „Naprosto zřetelně jsem vás poznal.“
„Cože, já? Jak jsem to mohl být já? To je nesmysl.“
„Nevím. Měl vaši podobu. Na mou duši. Došli jsme až k vašemu stavení odkud nám přišla naproti žena, kterou jste oslovil Marie. Přiběhl pejsek. Přesně takového jsem si vždycky přál. Radostně se o mě otřel čumákem a začal mi olizovat nohu. Nechal se ode mne pohladit. Volal jste na něj: >Vilíku, to se nedělá.<“
„Kde jsi přišel na ta jména, proboha?“ zvolal muž udiveně. „Nemluvil jsem o nich...“
„Já nevím. Bylo to tak skutečné...“
„Fantazie máš kupodivu na rozdávání.“
„Fantazie? Copak jsem si je mohl vymyslet? No řekněte, jak? Vedle domu stála stará hrušeň obalená hruškami, spousta zralých plodů byla již pod stromem. Za domem byl oplocený starý sad a malý vinohrad...“
Dominik byl celý zadýchaný. Tváře zapálené vzrušením.
„Mám pokračovat?“
„Ne, přestaň. Radši mi to vysvětli, hochu nešťastná. Nemůžeš to u nás znát…“
„Bylo to ve filmu. Vžil jsem se do něj,“ hlesl nešťastně Dominik. „Sám jste mi doporučil, abych používal svou představivost. Já se vážně snažil. A takhle to dopadlo. Cítil jsem skutečný hlad i bolest. Z Billa šla hrůza. Držel v ruce veliký nůž od krve, která patřila Nancy a měl vytřeštěné oči. Nevím, jestli to nebyla pouze moje představa, ale bylo to tam. Víc nemohu říct.“
„To se mi snad jenom zdá,“ neovládl se pan Loche a začal se smát. „Chtěl jsem si s tímhle vehiklem trochu přivydělat. Ale nikoho to nezajímalo, jen jednoho úžasného kluka, vlastně malého bezdomovce, jenž se sem jaksi mimochodem zatoulá, miluje staré filmy jako já, a navíc mě do jednoho z nich vtáhne sebou...“
„Nemusíte mi věřit.“
„Ale musím, popsal jsi to věrně. Chybí mi však vysvětlení.“
„Jaké? Líp to vysvětlit neumím. Sám bych si nikdy nedovolil vám to říct, ale chtěl jste to slyšet. Mám si vymýšlet?“
„Ne. Jistě že ne. Jen z toho mám pocit, že bys odtud nejradši odjel se mnou. Představa se dá za určitých okolností přeměnit v iluzi reality... Potom se dá pochopit a uskutečnit...“
„Na to jsem nemyslel, tak nějak to samo vyplynulo na povrch.“
„Chceš mi převrátit život vzhůru nohama?“
Muž se odmlčel a podíval se mu do očí.
„Nebo se mi to všechno zdálo, Dominiku?“
„Vadilo by vám to?“
„Ne. To ne.“
„Těžko se mi to vyslovuje, ale rád jsem sem za vámi chodil. Všechno kolem těch filmů se mi moc líbí. Mohl bych je vidět jeden po druhém od začátku až do konce. Je v nich tolik zajímavostí a dobrodružství. Chtěl bych poznat jak se tvoří.“
Pan Loche ho chytil za loket.
„Můžeš být režisérem.“
„Myslíte? Neumím si to představit. Rád bych si o tom s vámi promluvil, ale bolí mě hrozně hlava..“
„Na to máš ještě čas, hochu. Teď musím vědět co chceš dělat. Zítra odjíždím, chápeš? Musíš se rozmyslet. Je to tvá šance.“
„No tak mi přece pomozte,“ zoufale se na něj chlapec obrátil. „Neodvážím se to vyslovit nahlas!“
„Dobrá, zkusím se tě zeptat jinak,“ zamyslel se muž. „Chtěl by ses se mnou starat o našeho Vilíka?“
„To jo, to bych moc rád,“ zajásal Dominik. Ale vzápětí se toho co vyslovil lekl. „Prosím vás, už přestaňte.“
„Vím,“ řekl už mírně pan Loche. „Bylo toho příliš na nás na oba. Je zvláštní, jak jsi to u nás popsal. Jako bys tam žil. Nejsi obyčejný kluk.“
„Nikdy se mi nic podobného nestalo.“ 
„Možná to je velkým tlakem, stresem. Víš co? Do rána si to v klidu promysli. A zítra hned po snídani mi přiběhni říct jak ses rozmyslel. Potom se domluvíme. Buď klidný, ať už se rozhodneš tak, či onak, nebudu se zlobit. Ale musíš se rozhodnut sám. Už jsi dost veliký na to, abys o sobě rozhodoval ty a nikdo jiný. Víš že by mě docela zajímala tvá představa o životě?“
„Opravdu? Neujedete mi?“
„Ne, nemusíš se bát.“
Dominik se trochu uklidnil, rozloučil se a odešel. 
Napětí však nepovolilo ani v domově. Nešlo to. Celou noc si v duchu promítal konec filmu. Záměrně jej prodlužoval, užíval si ho. Do nekonečna. Viděl se, jak popojíždí traktůrkem vinicí, odstřihuje veliké modré hrozny a ukládá je do bedýnek. Doprovází ho Vilík, jeho věrný kamarád. Sluníčko je oslňuje, ale jim to nevadí, mají ho rádi...
Druhý den si s ničím nevěděl rady. Byl zmatený. Včera asi plácal samé hlouposti. Snažil se připomenout  vyslovené věty a přitom ho dusila tíseň. Obava, že promarní příležitost, jaká se mu třeba už nenaskytne.
Zatnul zuby a ve chvíli, kdy se rozhodl, ucítil jak z něho tíseň padá a přichází úleva.

                                                                                   - - -

Po ránu prvního všedního dne nového týdne se Potštejn zásadně změnil. Hudba dohrála, kolotoče se přestaly točit a už se jenom líně pohupovaly. Zaměstnanci je začínali pomalu rozebírat na malé skladné díly a rovnat na vozy. Byl slyšet tichý hovor.
U Dominika to bylo jiné.
Přes veškeré nesnáze se mu zdálo, že se mu život pomalu dává do pohybu. Kráčel Potštejnem s neuvěřitelnou lehkostí. Byl rozhodnutý hrát vabank a cítil v zádech svěží vítr. Pan Loche na něj už netrpělivě čekal.
„Nějak jsem se zadýchal,“ řekl Dominik místo pozdravu.
„Nemusel jsi spěchat.“
„Já vím, ale nedalo mi to.“ 
„Co mi povíš?“
„Bojím se cokoliv vyslovit,“ zdánlivě zaváhal. „No dobře, přišel jsem vám povědět, že bych rád kamarádil s vaším Vilíkem. A s vámi se všemi, jestli dovolíte samozřejmě.“
„To je závažné rozhodnutí,“ usmál se i pan Loche s neskrývanou radostí.
„Máte pravdu.“
„Nepochybně nejzávažnější v tvém životě.“
„Přemýšlel jsem o tom celou noc, ale přesto jsem na nic jiného nepřišel.“
„Poslyš, Dominiku. Není to jisté. Marie tě bude chtít zprvu vidět. Přijedeme se podívat. To je ale jen první krok. Můžu ti ho slíbit. Potom musíme obejít úřady. Chvíli to trvá. Nemusí to povolit, rozumíš? Už nejsme nejmladší. Jestli nebudou proti, nastane povinná zkušební lhůta. Nová část rodiny se musí sžít s tou původní. Obdobné transplantaci. Musí se navzájem přijmout.“
„Co mám udělat pro to, aby se to povedlo?“
„Nic dělat nemusíš. Nemáš zapotřebí si na něco hrát.“
„Jaká je Marie?“
„Hodná a usměvavá. Má ráda děti. Oba jsme si je vždycky přáli. Často se navštěvujeme i se sestrou a její rodinou. Mají dva kluky a děvče v tvém věku. Stačí ti to?“
„Stačí.“